Vlastně jsem původně psát blog o našem mastňáckém dvoudenním autovýletu po zemích (středo)českých ani neplánovala. Jenže když svou něžnou čtyřiačtyřicítkou šlápnete plnou vahou přímo do zámeckých exponátů, jedovatou slinou vás poplive lama anebo se dozvíte, že Želivku nikdy v životě nikdo kromě vodohospodářů neviděl, protože je to zakázaný, tak vám to nedá a té klávesnice se nakonec chopíte.

Sobota 27.6.2020 – den odjezdu a den D

Ráno jsme vyrazili autem těsně před půl osmou a já si na rozdíl od mého řidiče mohla dovolit luxus a pohodlně dospat včerejší den.

Naším prvním cílem byl zámek Jemniště a byl jím hlavně proto, že když jsme těmito místy putovali cca přede dvěma lety, natáčela se tu zrovna pohádka a nás do ní a tím pádem ani na zámek vpustit nechtěli. I proto jsme se tentokrát připravili lépe a Honza si dopředu ověřil, že tu bude otevřeno. Prý od deseti. Dojeli jsme cca ve ¾ a hlavní brána už zela dokořán. Protože do parku se bez vstupenky nedostanete, byla její koupě to první, co jsme udělali. A pak už přímo do zahrad, kde vás přivítá mluvící papoušek halasným ahooooj s přesně napodobenou lidskou dikcí.

Na mou duši, že jsem se nejřív otáčela, jestli tu není některý z mých známých. A přísahala bych, že ta potvora ptačí měla upřímnou srandu z toho, že mě taky napálila a je to její oblíbený vtípek.

Ona vůbec místní zvířata jsou pěkní fištróni a vtipálci.

Na osla, který údajně kouše, jsme byli díky výstražné ceduli připraveni, a tak se nějaké hlazení mezi ušima nekonalo. Pozorovali jsme ho raději z bezpečné vzdálenosti. Zato před lamou, která s ním sdílela ohradu, mě nevaroval nikdo.

Mírumilovně se na nás zubila a já věřila, že tím jen projevuje přátelství. Určitě jsem nebyla první, kdo jí na tuhle kulišárnu skočil, naivně se usmál taky a přistoupil blíž.  Jenže potom se k vyceněným zoubkům přidaly i vykulené oči a nakonec následoval plivanec do dálky, teda jako na mě. Naštěstí jsem zareagovala relativně včas a tím té mršce zkazila radost. Bylo ale vidět, že ji to baví, a tak jsme si tu hru zahrály ještě několikrát, zatímco Honza přes poprskaný objektiv fotil zvíře v akci. 😊

Kousek od lamy krotké zase bydlí klokani a kozy. Zrovna jim tam nasypali krmení, tedy posekanou trávu a řeknu vám, že pasoucího klokana jsem viděla v životě poprvé a vypadá u toho docela roztomile, stejně jako když se nacpaný svalí na zem a vykulí na slunko svoje přeplněné bříško.

No a pro úplnost tu najdete ještě ohradu nosála a mývala.

Nás však už čekala zámecká prohlídka z doby rouškové. Sakra. A ta začíná za 5 minut a my s sebou nemáme ani jeden roušku, uvědomila jsem si, když jsem si zrovna myla ruce po toaletě a všimla si jedné naší uvědomělejší spoluobčanky. Honzo! vyběhla jsem jako srna gestikulujíc na mého partnera a ukazujíc, že nemáme hadr na ústa a musíme pro něj hned do auta. Parkoviště naštěstí mají přímo před zámkem, ale i tak jsme byli dost ve stresu. Rychle jsme si v taškách ručně šité ústenky našli a hned zase úprkem zpět k zámku.

Akorát. Lidé už si svědomitě nasazovali svoje náhubky a průvodkyně zase svírala v rukou umělý štít. Česko 2020, všechno je, jak má být.

Slečna všechny přivítala, zamávala kšiltem a omluvila se nám, že se jí skrz něj špatně mluví, tak jestli by nám nevadilo, když ho odloží. Reakce byla okamžitá, 99% návštěvníků jedním pohybem jako na spartakiádě shodilo ušmudlaný hadr na krk a z cca 30-35 hostů zůstaly 2 roušky, které odolávaly asi do třetiny prohlídky. 🙂

Po ní jsme si zašli na oběd, což zde píšu hlavně proto, že v zámecké restauraci se podává ponejvíce zvěřina z vlastní honitby a dokonce tu i nabízí zvěřinu ke koupi. Minimálně doporučuji ochutnat, my měli dančí plátky s bramborovým knedlíkem a zelím a maso bylo opravdu výtečné.

Pak už nás čekala jen růžová zahrada a přesun na Český Šternberk, kde jsme měli rezervované ubytování.

Po tom, co si Honza po náročném řízení naší fabky na chvíli zdřímnul, už nás čekala procházka ke zdejšímu majestátnímu hradu. Dovnitř jsme tentokrát nešli, ale nebylo to proto, že by se nám nelíbil, byli jsme v něm totiž cca před 2 lety.

No a potom už byl podvečer, takže jsme si popojeli do Ratají nad Sázavou a šli se podívat na zdejší hrad. Ten je sice nepřístupný, protože patří církvi a ta ho pronajala soukromému majiteli, každopádně je to ale zajímavá stavba, takže stojí za vidění. Pak jsme zašli ještě na zdejší zámek. Je tak trochu zanedbaný, i proto mě zaujalo, že i tady podle všeho dělají prohlídky. Zdali ale stojí zato, to vám neřeknu, rozhodně neprobíhají do půl osmé večer. 😊

Neděle 28.6.2020 – den odjezdu

Po snídani jsme se vypravili na Sázavský klášter. Sice jsem si dopředu zjistila, že kostel je uzavřený a v rekonstrukci, jenže znáte to, důvěřuj, ale prověřuj. No a já věřila, že zvenčí bude stejně krásnej, jako když jsem ho viděla před dvěma lety poprvé.

Był totálně obestavěný lešením. A Honza tedy za tu zajížďku nebyl zrovna rád.

Další zastávku jsme měli naplánovanou ve Zruči nad Sázavou, kde Honza objevil další zámek. Protože jsem o něm ale nikdy předtím neslyšela, těšila jsem se, že to bude stejné fiasko jako můj Sázavský klášter.

Nebylo, v tomhle kole nade mnou Honza zvítězil bezkonkurenčně 1:0. Městský zámek ve Zruči je totiž monumentální, malebný a rozhodně stojí za vidění, a to i včetně krásných přilehlých zahrad. Navíc, a to se mi snad ještě nikdy nestalo, jsme měli průvodkyni téměř sami pro sebe. Prohlídku jsme začínali v pěti – my a rodinka s jedním dítětem a ukončili jsme ji úplně sami, protože rodinka zakoupila jen malý okruh. V tomhle počtu se ale samozřejmě nic neutají, a tak když jsem hned na počátku výkladu v první hale obhlížela lačně exponáty a na jeden z nich si s gustem stoupla svojí něžnou čtyřiačtyřicítkou, tiché křupnutí nemohlo zůstat bez povšimnutí. Malinkaté paroží zřejmě nějaké mini gazely vypadalo po setkání s mým chodidlem dost smutně a já už začala sčítat škody a doufat,že na to má odpovědnostní pojistka stačí.

Tentokrát jsem ale měla štěstí v neštěstí.

Paní průvodkyně mě vůbec netýrala a jen mi s úsměvem oznámila: „Buďte klidná, to je tady připravené do opravy, takže se nemusíte bát, že byste nám poničila paroží. Jde stejně k restaurátorovi.”

Upřímně řečeno, dost jsem si oddychla.

Posledním naším cílem była po obědě přehrada Švihov (Želivka). Oba máme s Honzou rádi vodu a na ni jsme se těšili. Honza nasadil navigaci a už jsme frčeli. Pravda, sice jsem si na chvilku zdřímla, ale i tak mi začala být krajina po nějaké době povědomá, takže jsem Honzu upozornila, že se mi zdá, že jezdíme v kruzích, jestli si toho taky všimnul. Tak prý, že jo, ale že to nejsou kruhy, nýbrž spirálka. 😊 To mě tedy vážně uklidnilo.  Stejně jako to, že tu ohromnou masu vody nemůžeme nikde najít. 😊

Nakonec jsme zajeli k tzv. Vodnímu domu Švihov, což je ohromná moderní stavba uprostřed ničeho s vodními prvky na nádvoří. U nich je sice napsáno, že neslouží ani k pití, ani ke koupání, ale buďte si jistí, že všechny ty vodní hračky jsou celé léto obsypané dětmi mokrými od hlavy až k patě. Nejspíš to v okolí používají místo rybníka. 😊 Navíc uvnitř je nějaká expozice, nejspíš tam ukazují fotky přehrady, usoudili jsme s Honzou po té, co nám slečna na infu tvrdila, že přehrada je oplocená a k vodě se nedá nikudy dostat. 50 km to prý má a všude kolem plot, vysvětlovala zklamanému Honzovi, zatímco já jí drze sebrala mapičku, na níž jsem po zaostření objevila normálně silnici přes Želivku, což, jak mi Honza odsouhlasil, znamená, že tam musí být most. 😊

Tak jsme si k němu zajeli.

Pravda, přehradu jako takovou ve smyslu přehrazení vodního toku jsme tady neviděli. Ale ohromné vodní dílo kroutící se do dáli v obou směrech, už ano.

No a to nám k zakončení naší cesty stačilo. Obzvlášť, když nám při odjezdu k domovu začalo ještě na mostě pršet štěstí. 🙂

 

 

 

 

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Ať už to bude na fb, instagramu nebo si objednáte mailový zpravodaj, který vás upozorní na nový článek.