Gruzie na vlastní pěst aneb jak jsem přišla na to, že nejsem typ pro zlatou klec – I. díl
S naší letošní jarní dovolenou bylo hned od začátku všechno špatně.
Už jen co mi dalo práce přesvědčit Honzu, že Gruzie je opravdu bezpečná země vhodná k cestování na vlastní pěst, a to i teď, když na Ukrajině zuří válka. Odsouhlasil mi to taky až jednou navečer, když do sebe hupsnul pár deci vína. Jeho lehké indispozice jsem ale hned využila, stejně jako právě probíhající akce společnosti Wizzair na lety Praha – Kutaisi.
Ráno už nemohl můj muž couvnout, aniž by ztratil tvář. Letenky byly koupeny.
No a nakonec to taky šlo. Tahle liknavost mi dala i dobrou přípravu na průběh příští cesty.
Protože podle plánu naše dovolená neproběhla ani v nejmenším.
Už jenom to počasí. Den před odletem mi Honza hlásil, že se podíval na meteozprávy a našel si Gruzii. Bude pršet. Ale opravdu hodně pršet a pomalu každý den. Trochu se mi udělalo nevolno z pomyšlení, že jsem naplánovala i cestu na Kavkaz. Po téhle zprávě jsme přihodili do zavazadel teplé prádlo, pláštěnku, jako oblečení spíše tepláky a nepromokavé boty.
A taky jsem Honzu přesvědčila, že si tentokrát nepůjčíme auto a zkusíme to jenom s místní dopravou.
Ono to nějak dopadne.
A tak raději zavelí ke spánku.
Spíme do deseti a venku prší pořád. Honzu čeká další přípitek a už chápe, že on by jako gruzínec neobstál. Jako pije, ne že ne, ale tak nějak víc míň. Zůstat na ubytování a zkoušet výdrž Honzových jater ale nemáme v plánu, chceme ven a poznávat.
Prometheova jeskyně není tedy na zdejší poměry žádná láce. Vstupné činí pro místní 11 GEL a pro cizince 23. K tomu si připlatíte 17 lari za cestu loďkou, pokud tedy jezdí, a to zrovna v našem termínu nejezdila. (na vysvětlenou: lari a GEL jedno jest a v době naší cesty se kurs pohyboval kolem 8 Kč)
Samotná jeskyně připomíná Moravský kras, jen mi přišla poněkud rozsáhlejší. Gruzínské průvodkyni jsme moc nerozuměli, i když hovořila rusky a to je jazyk, z něhož jsem svého času maturovala dokonce za jedna. No jo, ale kdy? přemítám a vyjde mi 34 let. 34 let, během nichž jsem jazyk našich okupantů v podstatě nepoužila, nepočítám-li před 10. lety Bulharsko, kde se mi hodila i znalost azbuky. Tady, jak brzy pochopím, se bez ruštiny neobejdu, protože místní často English vůbec neznají.
Tím, jak jsme stejně neposlouchali, co průvodkyně povídá, chodili jsme si v podstatě sami a evidentně to nikomu nevadilo. Tady vás nikdo neokřikne, abyste nesahali na krápníky. Nikoho nezajímá, jestli v jeskyni náhodou nezabloudíte anebo nepočkáte na další skupinu. Honza fotil, já se courala, takže jsme vlastně naši průvodkyni viděli pouze na začátku a pak už nikdy. Jen nepatrně jsme tušili, kde se ostatní nachází podle toho, jak se v dálce ozývala podkreslující hudba z jednotlivých sálů. Než jsme k nim došli my, většinou už se neozývalo vůbec nic, nepočítám-li nepřetržité cvakání selfie tří vysmátých turistek kousek od nás.
Po prohlídce jeskyně vylezete asi půl kilometru od vstupu. No a aby vás nebolely nohy, čeká tu na odvoz minibus. Jak na koho tedy, my i tomu poslednímu díky svému loudání jen zamávali. Mohli jsme tedy počkat na další, ale usoudili jsme, že než se sem přesune další skupina, půjdeme radši pěšky. Já jsem tedy správně po žensku reptala, že poznat Gruzii turistikou po asfaltce byl vždycky můj sen, ale když jsem pochopila, že jde skutečně jen o pár metrů, byla jsem zase v pohodě.
Počasí bylo taky v pohodě. Pršelo si vesele dál a my se dostali k otázce, co teď. Původně jsme si mysleli na kaňony Martwille a Okatse. Jenže v dešti se nám sem opravdu moc nechtělo. Oba jsou placené, s průvodcem a na kamenech to bude setsakra klouzat. To zavání zbytečnou sebevraždou, jak tou normální, tak i finanční.
Nechali jsme si tedy od Reza poradit, že nás zaveze k údajně největším vodopádům Gruzie (Rachkhka). Je to zadarmo a od silnice velmi dobře přístupné. I tak to tu ale nepříjemně klouzalo a dokonce i Honza říkal, že měl místy respekt, aby neskončil v rozbouřené vodě. Že jsem měla respekt i já, to ani nemusím psát, to je u mě takový běžný standard.
Jak se blížil večer, déšť pomalu ustával, na kaňony ale už bylo pozdě. Dopřáli jsme si tedy ještě návštěvu vyhlídky v Alpana Tsager, aneb tzv. smotrenuju plošaďku, jak ji nazýval Rezo, což jsem vlastně nejdřív nevěděla, co tím vlastně myslí, ale nakonec jsem tu ruštinu přece jen oprášila, takže смотреть = vidět, площадь = náměstí.
A vyhlídka to tedy byla parádní. Příkré nikde nekončící schody vedoucí až do nebe byly lemované lampami, které zřejmě občas i svítí. Byly tak příkré, až jsem myslela, že tu vypustím duši.
Stejně jako předtím na vodopádech jsme se tu ocitli sami, nikde ani živáčka a když nepočítám místy zapomenutý kravský trus, člověk by řekl, že tu nechodí vůbec nikdo. Nahoře jsme byli za námahu ovšem odměněni nádherným výhledem do okolí a vyhlídkou s křížkem těsně pod zříceninou. K té se dostat tak úplně nedá. Jako správní Češi jsme se o to samozřejmě pokusili a podlezli zahrazení. Nebyli jsme mimochodem jediní, to bylo vidět, cestička sice poctivě vyšlapaná, dokonce i velká lampa tu byla, ale to bylo tak všechno. Dovnitř se dostat nedalo.
Dole pod vyhlídkou jsme ještě navštívili kostel – Monastery of Maximus the Confessor. Zvenčí vypadal nezajímavě, obyčejně, zvnitřku vlastně taky. Ale stejně byl nakonec tak nějak typicky gruzínský. Kde jinde byste si taky museli u oltáře svítit baterkou, protože jinak by vás pohltila černočerná tma? Kde jinde by před vchodem do modlitebny pobíhaly z jedné strany slípky a z druhé stály 2 hroby? To je Georgie, nabízí se říct.
Další zastávkou bylo místní kruhové venkovní divadlo a pak, ani nevím, jak se to stalo, jsme se najednou objevili na návštěvě Rezova švagra. Následovala prohlídka sklepní samovýrobny destilátů a už to lítalo: Na Gruzii! Na Čechii! Na nás! Na Vás! Na любовь! Na солнце!
Řizení automobilu evidentně neřešil nikdo. A i když jsme domů jeli opravdu opatrně a pomalu, člověk si pomalu začínal uvědomovat, že je to tady opravdu jinej svět. A to i včetně domácího šašliku, který jsme do sebe nasoukali v deset hodin večer. Byl výborný.
Ale proč to vlastně děláme? došlo mi. Vždyť jsme si žádné večeře neobjednali a v deset večer bych normálně už ani nejedla.
Jenže NE tady není odpověď. A mně pomalu dochází, že i když je vše zalité sluncem, takhle jsem si úplně náš pobyt zde nepředstavovala. Nechci se nechat po zbytek pobytu všude vozít taxíkem a tady se té lehké srdečné manipulaci nedá nikam utéct. Ačkoli Natalie skvěle vaří, radši bych si koupila nějaký gruzínský fast food na bazaru a byla víc pánem vlastního času.
Na další den ale máme naplánovaný výlet už z Česka a odvoz je skutečně objednaný dopředu vč. ceny, která vyjde na nějakých 2600 Kč.
3.5. 2022
Ráno vstáváme v šest s za chvíli se domem rozlehne vůně dalšího výborného chačapuri. Cesta bude daleká. Rezo nás totiž poveze do středověké Vardzie, což je taková gruzínská Petra a tu jsme prostě vidět chtěli.
Pozorujeme krajinu, která je, čím blíž jsme Vardzii, barevnější a šťavnatější. Pořád je na co se koukat. Na krávy popásající se podél silnice a občas pobreptávající jedna s druhou, i přímo na ní. Na kozy, dokonce i prase se tu jednou promenádovalo u kraje cesty. Prý ale vždycky trefí domů a nestává se, že by kravka či koza záhadně zmizela.
Vstup do skalního města, když tam konečně dojedeme, je za 15 lari, a to jen bez průvodce a audio. Za 2 lari se dá ještě vyjet od parkoviště až ke vchodu do skalního města. Ušetří se tím ale maximálně nějakých 500 metrů, takže jsme si na minibus zahráli sami, což jsme udělali rozhodně dobře, protože než se ten s dalšími cca dvěma hosty vůbec rozhrčel, byli jsme v půli cesty.
Návštěvníků mnoho nebylo, dá se říci, že jsme tu byli prakticky po celou dobu sami. Prošmejdili jsme kdeco, včetně komnat královny, které ale popravdě řečeno vypadaly úplně stejně jako komnaty mnichů. Taková kamenná studená Záhořova lože to byla. Jsem tedy dost spokojená, že jsem žila a žiju v 20. a 21. století a tohle nepohodlí už moc nefrčí. Oč lepší je proti chladnému kameni pořádná pružinková zdravotní matrace.
Tak jsme si aspoň dali piknik s dalším chačapurim, přičemž tedy člověk před usednutím do trávy musel dávat bedlivý pozor, zda si místo už před ním nevyhlídla nějaká ta kravka a neusedne přímo do jejího koláče. Prostě tady je vše BIO😊. I čača, kterou na závěr vytáhl náš řidič a bez zábran si z ní přihnul.
Po jídle jsme ještě zajeli k pevnosti Khertvisi, která zvenčí vypadala exkluzivně, koupili jsme si tedy za 10 GEL vstup, ale… byli jsme zklamaní. Pevnost je zvenku opravdu krásná, ale uvnitř už ničím nepřekvapí a v porovnání s cenou 15 lari za vstup do ohromného skalního komplexu Vardzie se nelze divit, že jsme se cítili být trochu ošizení.
Pak už nás čekala jenom cesta zpátky s naším veselým taxikářem. Ne, nebyl skutečně nalitý, to ani zdaleka ne, v Gruzii jsou muži na určitou hladinku zvyklí a mají na silnici i pohotové reakce, což dokazuje i skutečnost, že jsme na silnici za celou naši dovolenou nezahlédli ani jedno přejeté nebo
zraněné zvíře. S předpisy se tady ale nijak moc nemažou, a tak, když vjel Rezo do kruháku v protisměru, aby si zkrátil cestu, Honza jen lehce zezelenal a, jak se mi později přiznal, doufal, že třeba po čače špatně viděl a že nebude další obětí metanolové aféry. Jenže viděl dobře a kromě něj viděla dobře i gruzínská policejní hlídka.
Následovalo tedy přerušení jízdy, gruzínské dohadování a nakonec se náš řidič vrátil k volantu. 😊)
I taková je Gruzie a jsou chvíle, kdy člověk raději nepřemýšlí, proč.
Každopádně na ubytování jsme dorazili bez nehody a tam nás opět kolem desáté čekala vynikající večeře.
Jenže…..
….já si celý den čím dál víc uvědomovala, že takhle jsem si svou dovolenou nepředstavovala. Rezo i Nata byli úžasní a dělali nám cokoli, co nám na očích viděli. Bohužel i to, co neviděli a já se tak začala cítit jako ve zlaté kleci, ze které není úniku. Netoužím mít každý den osobního řidiče ani večeři pozdě večer, zvlášť když jsem si objednala jen ubytování se snídaní. Ale když už je to na stole, cítím se zavázaná uvařené jídlo sníst a i když kuchařka je vynikající a její jídlo bylo jednoznačně to nejlepší, co jsme v Gruzii ochutnali, chybí mi svoboda volně se poflakovat po ulicích, nakukovat lidem do zahrad, občas zavrčet na psa za plotem, aby viděl, že to umím stejně dobře jako on. Chci obdivovat špinavé polorozpadlé domy na jedné straně, stejně jako krásně vyzdobená kovová vrata na druhé.
Tohle je totiž to, co mě na cestování nejvíc baví.
Jako voyer pozorovat život místních, občas se ztratit a třeba klidně nevidět to, co jsem si vidět přála. Určitě ale ne šetřit si nohy nebo se trumfovat s někým, jestli jsem viděla o dvě památky víc nebo míň.
Vždyť jsme si přece schválně nepůjčovali auto, i když jsme to tak zatím dělali v cizině vždycky, abych si mohla vyzkoušet, jaké to je jezdit místní dopravou. Plánovala jsem přesouvat se maršrutkou a ne taxíkem. Jednak je to drahý (jeden den po okolí – 100 GEL), druhak se cítím svázaná, a za třetí, vždyť Honza ani nemůže fotit všechno, co chce, protože Rezo naše požadavky, aby zničehonic zastavil, sice bezvýhradně respektuje, ale než dojde k přenosu myšlenky, kráva vykračující si osamoceně uprostřed železného zrezivělého mostu už je pryč a fotit si ji před ním ztrácí význam. Když se Reza ptám na cestování maršrutkou, tak lehce mlží, tvrdí, že je to nešikovné, pomalé a že autem to máme lepší a víc toho stihneme.
To my ale přece víme. Vždyť tak jsme to právě chtěli.
Ještě před večeří tedy s omluvami oznamuji, že chci naše ubytování ukončit o den dřív a že se zítra přesuneme do Kutaisi, odkud do plánovaného klášera Gelati pojedeme opravdu tou maršrutkou, jak o ní pořád mluvím. Samozřejmě že zmíním, že je to hlavně kvůli penězům, protože to bude levnější, aby se oba necítili špatně. Že to s nimi bylo strašně fajn, což je vlastně svým způsobem pravda, oba nás totiž skutečně nosili na rukou a plnili nám každé přání, ať už pro mě čerstvě nadojené mléko od krávy, kterou sami ani nechovají, nebo nalévání Honzy podomácky připraveným alkoholem, který má sice gruzínské grády, ale nikdo mu nemůže upřít, že je bio.
Je fajn nahlédnout takhle do útrob rodiny a hrát si na to, že jsme s přáteli, jenže já se navzdory věku a s ním souvisejícím omezením jako že ten velkej batoh je už na celodenní túru opravdu moc těžkej a taky mě bolí kolena a občas i hlava, ve své mysli cítím být spíš batůžkářkou a voyerem zvědavě pozorujícím cvrkot na ulici či na návsi, než bohatou evropankou vozící si zadek v taxíku.
Takže uděláme sčot, zaplatíme 650 GEL (objednaný transfer z letiště 30 GEL, taxi za první den 100 GEL, dopředu objednaná Vardzia 330 GEL, večeře, které jsme nechtěli, ale nedalo se před nimi utéct, a objednané ubytko se snídaní na 2 dny za 88 GEL) a ještě ten večer objednávám nejlevnější ubytko blízko centra v Kutaisi.
Pokračování najdete v příštím článku, tak se sem nezapomeňte zase vrátit, budu se na vás těšit.
Pro upozornění na nové dobrodružství si můžete objednat můj mailový zpravodaj nebo mě začít sledovat na FB či IG.
Budu ráda, i pokud na blog upozorníte své přátele či známé nebo ho budete sdílet.
teda, díky za představení gruzie a tu zlatou klec naprosto chápu, taková moje malá noční můra, hlavně ta vlastně nemožnost na nic říct ne…
Já si taky připadala bezmocná. Přitom vím, že u spousty lidí by to vzbudilo naopak nadšení a dokážu si představit, jak jim to i doporučuji.
Na druhou stranu, už vím, na co si dát u ubytka pozor a to je taky dobrý vědět.
Tak už vím, kam se vydat příště. Gruzie. Vaše vyprávění je balzám na duši. Díky Vám, vašemu vyprávění o Bruggách, jsem se konečně do Brugg vypravila a bylo to užasné.
To jste mě opravdu potěšila, jsem ráda, že jsem Vás dokázala trochu inspirovat a hlavně, že to bylo skvělé.
Gruzii si s Honzou určitě ještě zopakujeme, hlavně v lepším počasí. I když i bez něj byl ten zážitek intenzivní.