Venku leje jako z konve a já jsem moc ráda, že už dávno sedím doma u počítače a pojídám u toho oříšky.

 

Letos prostě dobrodružství nic nepřeje. Ať už to byl nekonečný a téměř nepřetržitý lockdown, tak u mě osobně i nějaké zdravotní problémy, po nichž člověk aspoň zpočátku musí dodržovat určitý režim a omezení, k nimž opravdu nepatří nápady typu sbalit stan a vyrazit na víkend na těžko.

 

“Hele, Honzo, ale už bych mohla,” povídám Honzovi před několika dny, “už mě ani skoro nic nebolí, pojď uděláme na kole malý výlet. “

 

Honza vykulil oči, podivil se, proč tedy u mytí nádobí tak hekám, ale šel napumpovat kolo.

Je na něj prostě spolehnutí a má mě rád.

 

Den D padl na neděli a plánovali jsme původně trošku delší vzdálenost.

Jenže už v sobotu začal můj dobrodruh studovat několik webů s předpovědí počasí a nenápadně sýčkoval, jestli by nebylo lepší zůstat doma.

 

Ráno ale úplně nepršelo.

Nesvítilo teda ani sluníčko.
Nefoukal ale ani vítr.

 

Počasí bylo prostě tak nějak divný na první letošní opravdový cyklovýlet, pokud za výlet nepočítám i obyčejné cesty do práce. Ale jednou se začít musí. Zredukovali jsme tedy vzdálenost i čas, který výletu věnujeme.

 

Vyndala jsem kožené rukavice, které jsem tenhle týden cestou do práce už několikrát ocenila. Honza si ťukal na čelo, že je snad květen, a vytáhl bezprsté cyklorukavičky. Nechtělo se mi na těch pár kilometrů tahat velkou pláštěnku a tak jsem našla jen takovou obyčejnou krátkou, která se válela v komoře. Honza se podivil, kde jsem ji vzala a tak jsem mu ochotně převyprávěla story, kterou už cca před třemi lety slyšel.

 

Jak jsem byla s kamarádkou na festivalu Colours (jojo, kdo už nepamatuje, to byl takový velký festival než začly ty lockdowny) a v jednom stánku dělali různé soutěže, aby se lidi zabavili, Člověk si vybral, co chce vyhrát a házel míčkem do zvoleného košíčku a když se trefil, dostal vybraný dárek. Já si taky něco vybrala, jenže jak jsem nešikovná, tak jsem se sice trefila, ale do úplně jiného košíčku, než jsem chtěla. Od té doby mám právě tuhle pláštěnku, kterou mi dali, protože se mylně domnívali, že chci vyhrát ji a vážně jsem se trefila.

No a pak jsme vyrazili.

 

Trasa vedla z Pardubic směrem na Lázně Bohdaneč, Křičeň, Rohoznici, Dolany a potom lesem k Opatovickému kanálu, písníku Hrádek a zpátky do Pardubic. Sumasumárum odhadem asi 35 km po rovině, s kocháním a svačinou za mírného tempa cca 3,5 hodinky.

 

Mně to pro začátek stačilo.

Honzovi prý taky. Nejvíc stejně litoval, že si nevzal jako já kožené rukavice, protože ho zábly prsty a ty bikerské mají sice gelovou podložku a odvětrávání, ale nehřejí. Pláštěnku jsme sice nevytáhl ani jeden, ale lehce poprchávalo celou dobu.

 

Navštívili jsme Lovecký zámeček v Rohoznici, což je zpustlá pseudogotická stavba v lese mezi Dobřenicemi a Rohoznicí, která je v tak špatném stavu, že všude visí cedule Zákaz vstupu, což samozřejmě nezabránilo Honzovi v tom, aby se v nestřeženém okamžiku, kdy já se zrovna kochala u okna výhledem na bujně rostoucí křoví a kopřivy, nevydrápal na cimbuří a nezkoušel, jestli ho udrží. Tuto aktivitu ovšem nikomu nedoporučuji. Za to, že nespadl, vděčí jen unavenému štěstí, a za to, že jsem ho po tom, co slezl, neumlátila klackem, vděčí zase tomu, že jsem v nejbližším okolí žádný nenašla a taky ještě nejsem po operaci tak hbitá, abych ho mohla honit po okolí.

 

 

Opravdu pršet začalo teprve tehdy, kdy už jsme spokojeně dorazili domů.
No a než jsem dopsala tenhle článek, je po dešti a dokonce svítí sluníčko.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i dál, ať už na fb, instagramu nebo si objednáte můj mailový zpravodaj.