Pondělí 3.7.

To už jsme věděli, že s cestou do Banátu, byť na doporučeni, jsme nalítli. Nemuseli jsme se v autě vystrašeně natřásat v rigolech celých 15 km, stačily jen dva a zbytek po mírumilovných asfaltových silničkách, kde se sice také, když se před námi objevilo auto v protisměru, člověk křižoval jak ve středověku a vzpomněl si i na to, že je pokřtěný. Ale nemusel se při tom bát, že urve na aute vanu případně uvízne uprostřed ulice tj. celou ji ucpe. Stačilo jen vzít to na Svatou Helenu. To je taky jedna z českých vesnic a domluvíte se tu bez problému svojí mateřštinou.

My jsme ale dneska vyrazili a výlet a dojeli autem až do Sopotu nou, což je taková zdejší vesnice ve které mají dokonce i obchod.

A v něm téměř nic, jak jinak. Objevili jsme jen plechovkové pivo, křupky a nechutný chleba.

Tak ten jsme si koupili a dneska už mohu říct, že byl ještě nechutnější, než vypadal v regále. Kdepak, v Banátu je rozhodně lepší se stravovat postaru. Koupit vajíčka či sýr od sousedky anebo si nechat rovnou uvařit.

Ale jídlo teď není zrovna na pořadu dne, dojeli jsme na konec vsi a auto tu odstavili.

Ukazatel hrdě míří ve směru Lacul Dracului a to je náš dnešní cíl. Drákulova jeskyně, zabloudit se nedá.

Cesta je široká, trochu prašná, sem tam přejede traktůrek nebo vidíme lidi pracující na poli či sušící seno. Občas se objeví značka, které se držíme jako klíšťata a zahneme vlevo.  V dáli je vidět domek, někdo tam pracuje a stojí přímo v cestě. Obejít se to tu nedá, tak jdeme dál.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí.

O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky,  takže mu moc nerozumíme a on nám taky ne, ať už mluvíme česky, anglicky nebo zkusíme ruštinu.

Výraz „privata“, který pořád opakuje, ale identifikovat dokážeme. Navíc ho má i vykreslený na ceduli na dřevěných vrátkách.

No jo, ale kdo by čekal nepřístupný soukromý pozemek přímo uprostřed turistické stezky, snažíme se mu vysvětlit rukama nohama a do toho pořád opakujeme Dracului, Drakului. To ale děda samozřejmě ví, kam jdeme, takhle mu tam lezou všichni a dělají mu tak v jeho osamělém žití pěkné povyražení.

A tak ještě chvíli hartusí, potom ale začne hlasitě syčet jako had, opatrně se rozhlíží kolem sebe, dupe a máchá kolem sebe klackem.

A pak nám dojde, že se už nehádáme, ale naopak jsme započali družný rozhovor. Děda nás varuje, abychom na sebe dávali pozor, protože na cestě dál můžeme potkat jedovaté hady, jak se vyhřívají na sluníčku a mohl by nás některý  klidně uštknout. Tváříme se, že chápeme a rozhodně budeme holemi tlouci kolem sebe jako diví.

Potom padne název naší vesnice Rovensko, Češi  a jméno Pražák. Zběsile kýveme a to už jsme kamarádi, psi začnou vrtět ocasy a děda otvírá branku.

Proběhneme private zónu, zavřeme další branku a hned za ní je turistická značka. Můžeme pokračovat dál. Poctivě dupeme a bodáme turistickými hůlkami, abychom vyplašili ty zmije, a asi to děláme dobře, protože za celý den nezahlédneme ani jednu. 

A potom už jenom jdeme a míjíme zemědělce pálící trávu, most kterému chybí šprycle a pak další, kterému šprycle nechybí. Akorát jsou místy řidší, než by měly být a taky se ten most krapet houpe. Přes ten už ale musíme opatrně přejít, abychom se dostali na druhou stranu řeky.

To ale ještě není cíl, i když jsme zatím nepotkali jediného turistu. U potoka, který nám stojí v cestě, se to změní. Tady narazíme na rodinku jdoucí s batohy v protisměru. Hovoří, jak jinak, česky. Copak sem nikdo jiný krom Čechů nejezdí?

Sejdeme k potůčku, který máme přímo na cestě a který budeme muset překonat pokud možno suchou nohou. Klukům se to podaří na první dobrou a přeskáčou po kamenech jako kamzíci. Hanka hlásí vlhkost v turistické obuvi a já si nehraju na hrdinku, vyklouznu z bot i ponožek a ponořím nohy do ledové vody.

A je to tak příjemné v letním úmorném vedru, až jsem vlastně spokojená, že jsem na rozdíl od ostatních takový strašpytel. Nohy na kamenech se neponoří výš než ke kotníkům a má chodidla se cítí zase na chvilku svěží.

To se ovšem nedá říci o mým zádech, která mě včera tak zlobila a jejichž bolest se přes noc vytratila. Před námi je les, který ještě musíme po úzké cestičce překonat nahoru a dolů, abychom se dostali do cíle. Čím jsme k cíli blíž, tím jsou moje záda citlivější a citlivější, až jsem nakonec zkroucená jako paragraf. A v tomhle postoji se přede mnou najednou otevře překrásný prostor Drákulovy jeskyně s jezírkem.

Je nádherná, tajuplná a kdyby mě nebolel ten hřbet, tak bych zažívala dokonalost. Takhle je to prostě Chabrus tour, sedím nad jeskyní, pozoruju ostatní, jak lezou nahoru a dolů a třu se jako divočák o kůru stromu. Nevím teda, jak to zabírá těm prasatům, ale sama za sebe mohu s klidem říct, že je to k ničemu.

Slezu na druhou stranu k řece Neiře, je tam ohniště a tak si k němu sednu a čekám, až se Honza nabaží vší té krásy a přijde mně udělat masáž opalovacím krémem, protože nic vhodnějšího s sebou nemáme. Vody je dost, řeka je dravá a teče pěkně zprudka. Přebrodit ji, což je jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu a dodat tak našemu výletu šťávu, je naprosto nemožné. Budeme se muset vrátit zpátky tou samou cestou, povzdychnu si.

A to už slézají dolů i ostatní. Honza se tváří podezřele rozjařeně a tak se na něj zaměřím. No bodejť, zastírá krvavé šrámy na noze a posléze z něj vyleze, že chtěl udělat pěknou fotku a uklouznul. Chabrus turistika jako vyšitá.

Ale nedočká se žádné lítosti, vrazím mu do ruky ten krém a teď se ukaž, jestli máš šikovné ručičky.

Cesta zpátky už není ničím výjimečná.

Honza musí své masáže opakovat co kilometr či dva, abych se vůbec dostala zpátky. A tak ležím svalená v trávě či na mostku a nade mnou švarný ogar s krvavými šrámy na noze. Pěkná dvojice jsme, jen co je pravda. 

Po návratu do chalupy zajdou všichni do rovenské hospody a já se svalím do postele. Dobrou zprávou je, že se mi záda přes noc uklidní a budu od nich mít po zbytek dovolené pokoj.

Špatnou zprávou je, že mě zítra nahradí někdo jiný.

Ušli jsme cca 20 km a co bude dál, se dozvíte zase příště…..



Za přečtení děkuji a pokud mě chcete sledovat dál, určitě si objednejte můj mailový zpravodaj nebo mě můžete začít sledovat na FB.