Když přijde do Polabí sníh aneb jak jsme si potykali s běžkami
Že nemám ráda zimní sporty, se o mě ví tak nějak všeobecně.
Taky proč bych je mít ráda měla, je při nich zima a ještě to většinou docela klouže. Dokud to tedy jde, jezdím v zimě jenom na kole a těmhle radovánkám se zdaleka vyhýbám.
Jenže letos přišel i k nám do Polabské nížiny sníh a mráz a vyhnout se jim nešlo. Navíc Honza má zimní sporty ze mně nepochopitelných důvodů rád.
Neštěstí tedy na sebe nenechalo dlouho čekat.
“Pojedeme na běžky,” vybafnul na mě, sotva se sníh ve městě trochu zabydlel a dosáhl závratné výšky ke kotníkům. Oči mu zářily touhou. Myslel tím samozřejmě, že pojedeme na hory.
Proboha!
Se mnou!!!
To už jsem pochopila, že mám problém. Vždyť ví, že lyže v jakékoli podobě z duše nesnáším a už mě zná za ty roky dost dobře, takže vůbec nechápu, jak mohl s takovou blbostí vůbec přijít.
Ale když už máme ve městě ten sníh, tak jsem se rozhodla, že budu přístupná kompromisu. 
“Budeme běžkovat tady,” navrhla jsem tedy a Honza se toho okamžitě chytil.
Prý pro začátek, než se otrkám….
Začali jsme tedy chodit téměř každý den po práci, tak na hodinku. Lužním lesem a hned pak podle Labe, ta trasa je dlouhá asi kilometr.
Mně to moc nešlo, funěla jsem, jako bych běhala nejmíň maraton, přitom mě normálně předbíhali i chodci. Honza kolem mě kroužil tam a zase zpátky, při mé rychlosti se očividně nudil. Já u “běhu” mávála široce rukama i hůlkama a jednou jsem mu dokonce podtrhla nohy, takže se málem skutálel do Labe. Byl asi tak půl metru od jeho toku.
Nesl ale tento drobný incident statečně a tvrdil, že koupat se v zimě by bylo velké dobrodružství a já přece jsem dobrodružka, anebo ne?
Prostě byl k neutahání, zatímco já se vracela domů utahaná pokaždé jako kotě.
Pak přišel víkend a Honza už chtěl pořádný výlet.
Na běžkách, samozřejmě.
Orlické hory mu neprošly, navrhla jsem, že úplně stačí, když si oběhnem Hrádek, to je takový písák, kam se chodíme v létě koupat. Je dost velký, teda když vezmu v potaz, jaký jsem já běžkař.
Honza ho oběhne, já ho proploužím, to bych zvládnout mohla, spřádala jsem plány a Honza souhlasil.
Dojeli jsme a já tedy hrdinně vyrazila.
Můj pohyb místy už skoro připomínal i pomalý běh.
Honza mě povzbuzoval, jak mi to pěkně jde a že už za chvíli budu moci klidně i do těch Orlických hor, jak navrhoval on.
Rozmáchla jsem ruce i s hůlkami, abych uvedla jeho lichocení na pravou míru, tím jsem si přestala hlídat rovnováhu a přepadla na záda.
Běžky mi začaly ujíždět dozadu, zadek na sněhu studil a nějak jsem nemohla vstát. Do toho mě rozesmátý Honza začal škodolibě fotit.
Jestli si doteď za ty roky myslel, že nejsem hysterická, v tenhle okamžik musel zapochybovat, protože jsem začala nadávat jako špaček a ze svého pádu okamžitě obvinila jeho a jeho blbé nápady. Především teda to focení, když by mi přece měl hlavně podávat pomocnou ruku a být gentleman.
Výsledkem bylo, že Honza se mého výlevu vyděsil, schoval fotoaparát a hrdinně mi přispěchal na pomoc. 
Přispěchal natolik horlivě, že první, co se mu povedlo, bylo najet na hůlku, kterou jsem na důkaz svých tvrzení ještě před chvílí mávala ve vzduchu.
Ta křupla a rázem jsem z ní měla hůlky dvě.
No a tak si myslím, že naše běžkařská odyssea pro letošní rok i všechny další skončila.:-)
A pochybuji, že bych mu opravu běžkařské hůlky zrovna já připomínala.
Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Ať už na fb, instagramu nebo si objednáte můj mailový zpravodaj. A pokud mě doporučíte svým přátelům, budu ráda.