V Praze – při covidu blaze – Průhonický park a Olšany

5 – 6. 6. 2021

K Průhonickému parku jsme dojeli s přáteli autem a vstupenky do parku jsem koupila normálně na internetu den předem, abychom se nemuseli zdržovat u kasy.

http://www.pruhonickypark.cz/cs/park/oteviraci-doba-a-vstupne/

Mělo to tedy jednu nevýhodu a to tu, že jsme do pokladny vůbec nevstoupili a tím pádem jsme si nevzali mapku a motali se pak parkem jen tak nazdařbůh. Však ale co, kluci měli navigaci a já stejně nepoznám, jestli kroužím kolem dokola anebo postupuju racionálně vpřed.

Praha - Průhonický park
Praha – Průhonický park

Do Průhonic jsme tedy dorazili ještě před devátou a hned se hrnuli k turniketu. Honza důležitě vytáhl mobil a odklikl první vstupenku. Petr prošel a turniket zůstal zeširoka otevřený. V domnění, že Honza kliknul i další ticket nebo možná i všechny najednou jsem tedy prošla jakoby nic za ním a v ten moment se mi nalepila na záda i Dáša, aby jí snad něco neuteklo. Té už teda turniket zlehka líznul zadek, jak se pomalu zavíral. 🙂

Honza na nás zůstal koukat jako tvrdé Y. Odkliknul samozřejmě jenom jednu vstupenku, takže jsme se do parku my ženy nacpaly ilegálně zadarmo a načerno.

No co už, pro svůj vstup tedy Honza použil druhý QR kód a zbylé dva mu zaplacené zůstaly nepoužité v mobilu. Platné do konce listopadu, kdyby snad někdo měl zájem. 😊

Praha - Průhonický park
Praha – Průhonický park

V Průhonickém parku jsme byli kdysi dávno a líbilo se nám tu, proto jsme si tehdy slíbili, že se sem za rok vrátíme, až pokvetou rododendrony. Je to už nejmíň 10 let, no ale teď, když ještě dodržuji šetřivý pooperační režim, to tak nějak vyšlo, že jsme svůj slib konečně dodrželi.

Průhonický park má totiž svoje neodolatelné kouzlo a rododendronů jsou tu doslova kvanta. Kvetou všude a často i opojně voní. Rozloha je cca 250 ha a dá se tu šmajdat jen tak nazdařbůh anebo zvolit jednu ze tří nabízených tras, z nichž ta nejdelší má cca 10 km. Tu jsme se snažili tak trochu kopírovat my.

Praha - Průhonický park
Praha – Průhonický park

Pokud se sem vypravíte, je dobré si vzít vodu na pití a svačinu, protože žádné stánky v útrobách parku naštěstí nejsou. Nejsou tu tedy ani toalety, což už s takovým vděkem nekvituji. Jediná, kterou jsme potkali, byla na zámku u restaurace hned za branou. Tam jsme tedy předvídavě zamířili hned po příchodu, aby Honza s hrůzou zjistil, že si zapomněl respirátor v autě. Inu, doba covidová má na cestovatele jisté nároky, povzdychla jsem si a vytáhla z batohu bílý čumák ze včerejška a nabídla mu ho s poznámkou, že teda není nejčerstvější, jen jsem ho zapomněla vyhodit.

Praha - Průhonický park
Praha – Průhonický park

Evidentně to ale nevadilo. Honza po něm chňapnul jako po spásném daru a se slovy:

„Nojo, už je jetej, tak si ho nechám já, ať to vypadá, že jsem větší čuně,“ zmizel na WC.

Pro mě bylo potěšující zjištění, že je přece jenom gentleman a tak nechtěl, abych jako prase vypadala já. 😊

Samotné cesty v parku jsou pěkně upravené, takže je bez problému zdolá jak důchodce, tak i maminka s kočárkem a vycházkovou obuví.
Nesmíte ovšem s sebou mít našeho kamaráda Petra, který vás klidně prožene k vodopádu na Botiči „zkratkou“ přes les  a skály s tvrzením, že tady je tráva zelenější a cesta kratší.

Praha - Průhonický park
Praha – Průhonický park

Vzhledem k tomu, že jsme sem ale přijeli za rododendrony a ne pro zlomenou nohu, s klidným svědomím jsme ho nechali zdolávat kotáry samotného a sami si to obešli hezčí a výrazně voňavější cestičkou, přičemž používat striktně značené chodníčky tady doporučuji i vám.

Zkrátka a dobře, návštěva tohohle parku určitě stojí za to. Strávili jsme tu minimálně  6 -7 hodin.

Potom jsme se s Honzou s našimi přáteli rozloučili. Zatímco oni jeli domů, my jsme si dopřáli luxusu prázdného města  a levných hotelů v centru Prahy. Kdy jindy než za doby covidové by si taky člověk mohl dopřát bydlení na Vinohradech, vířivku tamtéž a ještě naprosto výjimečnou večeři při klavíru?

Don Giovanni
Don Giovanni

Pravda, s naším voucherem na večeři si v restauraci tak trošku nevěděli rady a tak jsme hodinu čekali hladoví jako dva šakali za zvuků toho klavíru a, jak nám kručelo v břiše, tak jsme pochopili, proč se traduje, že umělci bývají vyhladovělí. Po hodince, kdy se naše menu zázračně našlo, se nám ale přišli hrozně hezky omluvit a tak jsme k polévce a panence (obojí nadstandardně výjimečně chutné) dostali jako pozornost ještě skvělé Tiramisu a Honza kávu a já kopeček sorbetu.

Žaludek se uklidnil a my byli zase spokojení a šťastní.

Wellness jsme měli jenom na hodinku a samozřejmě, jako na potvoru byla vířivka obsazená arabskou rodinkou, která ji evidentně nemínila dobrovolně opustit.

Tak jsme teda vlezli do sauny, kterou Honza miluje a já ji nemusím, protože se při ní překvapivě potím. Zpocená jsem z ní za chvilku vylezla, že si tedy lehnu na lehátko a počkám, až rodinka opustí tu vířivku. Ta se k tomu ale rozhodně neměla a vířivku opustila až tehdy, kdy se k ní nevybíravě vecpala parta podobně neomalených černošských výrostků a všichni dohromady včetně vody se do ní prostě nevešli.

Výrostci to pojali stejně jako arabové a jak tak čas plynul, začalo to vypadat, že svoji wellness hodinku strávím natažená na lehátku zírajíc tupě do zdi. Mezitím se ale ze sauny vykulil rozehřátý Honza a hlídat lehátko se mu se mnou posledních pár minut nechtělo. Zašel proto za obsluhou se zvídavým dotazem, zda-li se tedy můžeme zdržet nad uvedený čas, protože do vířivky se nemáme šanci dostat.

Když paní došlo, že se ostatní po jednom cyklu nestřídají, celou záležitost hravě vyřešila a po chvíli už se mladí černoušci smažili spolu s arabskou rodinkou v sauně, zatímco my zaslouženě obsadili vířivku.

Zkrátka byl to fajn den a měli jsme z něj takový hezký a milý pocit. 😊

Olšany
Olšany

V noci lilo jako z konve, a to tak, že ta konev rozhodně neměla nasazenou kropičku.

Ráno už bylo ale hezky, a tak jsme se pomalu sbalili a využili toho, že vlastně bydlíme hned naproti Olšanským hřbitovům. Nevím, jak na koho, ale na mě působí staré hřbitovy hrozně mysticky. Zašlé náhrobky mají svoje kouzlo a nápisy na nich podněcují fantazii, jaké asi byly osudy lidí, kteří se za nimi skrývají. Na Olšanech je navíc starý židovský hřbitov a tak ty osudy často končí ve vyhlazovacích táborech.

Olšany
Olšany

I když tu je ale smrt všudypřítomná, i tak tohle místo působí zvláštním poklidem a smířením. Nakonec jsme tu strávili brouzdáním krásné osamělé zhruba 3 hodinky a i když jsme ze známých osobností objevili jenom hrob Franze Kafky, musím říci, že na mě Olšany zapůsobily víc než podstatně navštěvovanější Slavín. Možná je to tím, že tady nebrouzdají hromady lidí, možná tím, že ti lidé ležící tady jsou skutečně zapomenuti, protože vesměs nic slavného nenapsali, nenamalovali, nezazpívali a jenom žili, vzhledem k válce často jenom krátce.

Olšany
Olšany

Pak už nás čekala jenom pohodová procházka po Václaváku a taky návštěva mého oblíbeného Ovocného Světozoru, kam zajdu na zmrzlinu pokaždé, když jedu do Prahy. Honza u toho sice vždycky kafrá, ale tentokrát se nechal dokonce ukecat i na pohár a dal si ho se mnou. Čímž překvapil poprvé. Podruhé pak překvapil ještě konstatováním, že mu opravdu chutnal a příště si ho dáme oba znovu.

Olšany
Olšany

No a to znamená, že musíme do Prahy jezdit častěji.

Minimálně kvůli tomu poháru.

1 thought on “V Praze – při covidu blaze – Průhonický park a Olšany

  1. Průhonický park mne také okouzlil svoji krásou….opravdu stojí za to kouzlo se do parku vracet.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.