28.7.2023

Dvacátý osmý červenec byl už od rána hodně smutný den, a tak se k němu zakončení na hořických hřbitovech vlastně hodilo.

Na víkend jsme sice vyrazili už v pátek, ale vyjížděli jsme až navečer, kolem půl páté, a do Hořic k vrchu Gothard jsme se tedy dostali až o půl sedmé. Přivítala nás obrovská socha Jana Žižky a hlavně Starý a Nový hřbitov.

Ten Nový zaregistrujete takřka okamžitě podle majestátní vysoké brány. Za ní už najdete skvostná díla pohřební architektury z minulých dob, stejně jako současnou hřbitovní klasiku, což je žula. I proto je dobré přesunout se na Starý hřbitov, kde převládají náhrobky opravdu staré, které na člověka dýchnou historií. Často jsou poničené pomníky i včetně soch, ale uchovávají mrtvým svou majestátnost a živým krásu.

Nedá se ovšem říct, že by si ti živí jejich krásu vždycky uvědomovali. Někdy ji prostě nevidí nebo ji hledají v něčem jiném. A tak mě až dojal starý náhrobek zpola zakrytý svým lepším, novějším nástupcem ze žuly. Stejná písmena, stejná jména, stejná data. Asi chtěla rodina dopřát svým předkům lepší hrob.

O kousek dál, abychom měli všechna pohřební místa pohromadě, se nachází i Smuteční síň v prostoru dalšího (třetího) hřbitova, a tím je starý židovský. Z něj toho ale mnoho nezbylo, jen zeleň a pár artefaktů.

Honza ovšem moji lásku ke hřbitovům tak úplně nesdílí, a tak ho brzy moje rozjímání přestalo bavit a nedůtklivě mi naznačil, že trávit v nich teplé červencové večery zase tak úplně nehodlá. On si totiž vytkl v Hořicích jiný cíl, a tím je sochařský park a v něm socha Krakonoše, kterou si našel na internetu a plánuje si ji nafotit.

Takže honem, honem, než se začne stmívat.

Sochařský park se nachází v podstatě na stejném místě, hned naproti hřbitovům a soše Jan Žižky.

Vévodí mu ohromná Rieggrova socha a k ní mě taky Honza nasměruje. V očích má dychtivost, ale kýžený Krakonoš nikde vidět není. Jen spousta menších uměleckých děl, která mi přijdou víceméně na jedno brdo. Moc se mi nelíbí a tak posléze vyřknu svůj ortel, i když naživo, a to se klidně přiznám, použiju trochu ostřejší výrazivo:

„Každá druhá z těch soch mi připomíná lidské pozadí.“

Ukáže se ale naštěstí, že jsem se svého parťáka nedotkla a i Honza má ze zdejšího umění představu spíše dvou lidských půlek, než čehokoli jiného.

Pořád ale touží po svém Krakonošovi, který tady mezi těmito díly rozhodně není, a že už máme sochařský park proběhnutý křížem krážem. Takže následuje hledání na internetu a přiznání, že Krakonoš se nalézá až ve Smetanových sadech. Tam ho také posléze, už kolem půl deváté hodiny večerní, objevíme. A vypadá úplně jinak než předchozí umělecká díla. Krakonoš prostě vypadá jako Krakonoš, i když je oproti lidem ztvárněn v nadživotní velikosti a uzavřený za plůtkem, aby ho nikdo neponičil.

Tím se dnešní den uzavírá. Spíme v autě, u galerie plastik a je nám fajn.

Sobota 29.7.2023

Ráno jsme se po snídani přesunuli k hradu Trosky.

Mimochodem, věděli jste to, že Trosky se nejmenují podle toho, v jakém jsou stavu, ale podle vrchu, na kterém stojí? Já třeba ne, ale teď už to vím.

Trosky patří k hojně navštěvovaným hradům a je toho náležitě využito. Na rozdíl třeba od zámků na Loiře, kde je u každého hradu zbudováno pěkné parkoviště zadarmo, u nás to tak není. Asi půl kilometru pod hradem se tedy vybírá 80 Kč a všude v okolí jsou zákazy stání.

My jsme se ale shodli, že tento druh podnikání podporovat nechceme a nebudem. Zaparkovali jsme tedy zdarma  na odpočivadle kilometr pod hradem a rovnou se odtud připojili na modrou turistickou značku.

Šlo se dobře, i když půda byla dost vlhká, patrně tu v noci pršelo.
A někdy v delší minulosti i bouřilo, soudě podle padlého stromu uprostřed cesty.

A že to teda strom byl opravdu pořádný. Velký, rozvětvený, rozprostřený do daleka, do široka. Honza na něj vylezl a říkal, že seskok bude minimálně z jednoho metru a moc se mu do něj skrz ty větve všude kolem teda nechce. No, na podobná harakiri jsem už já dost velká a stará baba. Tak jsem mu zamávala, popřála hodně štěstí při dopadu a vypravila se úzkou obchůzkovou pěšinkou, abych nakonec narazila na kmen tohoto stromu, Pořád byl ohromný, do náruče by ho člověk neobjal. Na přeskok byl příliš vysoko, na podlézání nízko a všude kolem bodláčí, trny.

Padlý strom je jako padlá žena. Co s ní(m) uděláš, už je jí jedno. A tak tam stojím jako tvrdé Y, Honzu vidět není, ale slyšet jo, haleká na mě již z druhé strany, a tak něco udělat musím. Zvolím si, že půjdu spodem. To znamená shrbená a po čtyřech.

Hrozí taky, že už se nenarovnám.

Ale jo, podaří se.  Na památku mi zůstane šmouha na lýtku a dlaně jako prase.

Teď by se slušelo podotknout, že na zpáteční cestě jsme tu viděli mladý zamilovaný páreček s kolem. Elektrokolem. Nechápu, co je to napadlo, kluk vypadal dost servaně, špinavý byl víc než já a jak obě kola protáhl přes překážku, je mi záhadou. Stejně jako nevím, jestli zůstali zamilovaní ještě po tomhle výletu.

My ale teprve míříme na Trosky a tam už dojdeme bez problému.

Vstupné – základní okruh činí 140 Kč. Honza vtipně podotýká, že jiný, než základní okruh tu ale není a já mu kontruju, že je, snížený vstup pro důchodce a na slevičku 30 Kč si musí ještě pár let počkat.

Jdeme dovnitř. Panna i Baba, což jsou ty dvě vysoké věže, které vidíte vždycky, když jedete okolo, vypadají velkolepě. Jinak tu toho ale mnoho navíc nenajdete a i se svačinkou na nádvoří si to tu stihnete prohlédnout cca za půl hodinky.

Zpátky jdeme stejnou cestou, jako jsme přišli. Proti nám rodinka oblečená převážně v bílém,  teď už spíše šmouhovatém oblečení, a ptají se nás, jestli se nedá jít jinudy, protože ten strom jim dal taky zabrat. No to my nevíme, my ho půjdeme znovu.

To ještě netuším, jak schůdný pro mě bude zápas se stromem na zpáteční cestě. Tentokrát i Honza volí pěší obchvat kolem padlé koruny stromu a já musím uznat, že je na svůj věk docela mrštný, když kmen podleze na první pokus a ještě u toho vypadá jako kamzíček. Já teda tak mrštná opravdu nejsem, když uprostřed uvíznu a nemohu ani tam ani zpět, takže mě musí můj sparingpartner vytahovat nahoru jako žok.

Špinavá jsem tentokrát nejen na rukou, ale i na zádech.  Ale vítězím a to je důležitý, jsem na druhé straně, uzobnu si z keříku ostružinu a máme to za sebou. 😊

Nasedneme do auta a popojedeme ke Hrubé Skále. Auto necháme na okraji obce na přírodním parkovišti, od něhož je to k hradu, který v současnosti působí spíš jako hotel a restaurace, jen asi 600 metrů.

Na silnici je hrozný mumraj, jak se lidé snaží odstavit svá auta, kde to jde, protože u Hotelu Štekl, jak později zjistíme, stojí hodina parkování 40 Kč a celý den 120 Kč.

Taky je tu spousta stánků, všude je cítit přepálený olej a nabídka fastfoodu ani neláká k posezení.

Na nádvoří hradu/hotelu/restaurace/vyhlídky se platí vstup 50 Kč, z čehož nejsme nijak nadšení, ale zaplatíme to a je to jedna z nejlépe investovaných padesátikorun v našich životech.

Za prvé jsme eliminovali většinu lidí. Za druhé můžeme jít na vyhlídku z věže, jsou tam připravené i cca 4 poměrně slušně vybavené pokoje a už tím se zdá být vstup sem oproti vstupu na Trosky v podstatě zadarmo. No a za třetí je tu pěkná hradní restaurace, kde si člověk může dojít na normální WC, umýt si ruce a dát si normální a chutné jídlo za celkem slušný peníz. V porovnání s kvalitou a cenou fastfoodu před hradem dokonce neváhám říct, že je to tu skoro zadarmo.

Vyvalíme se na terase, pozorujeme hory a usměvavé servírky. Honza si objednává nekonečnou svíčkovou (kde vám skutečně přinesou na požádání další porci omáčky) a já mleté zvěřinové karbanátky se šťouchaným bramborem, každé za bratru cca 230 Kč (s cenou se dá dostat u levnějších položek jako je např. řízek z vepřové panenky s přílohou i pod dvě stovky).

Obojí je výborné a rozplývá se na jazyku.

Restaurace je plná.

Posedíme, pokoukáme a nakonec vstaneme a začneme opět před hradem hledat pověstnou Myší díru, ve které už jsme oba v minulosti kdysi byli, ale ani zaboha si nevybavujeme, kde SAKRA byla. Pak si všimneme, že opravdu ještě nezmizela. Je mezi stánky, zpola zakrytá slunečníkem s reklamou na nejlepší zdejší pivo.

Takže šupky dupky po schodech dolů do té nádhery. Cesta vede nejdřív po zelené, pak po modré a nakonec po žluté. Uvidíme postupně vyhlídku na hrad, pak Mariánskou vyhlídku taky na hrad, cintorín na památku mrtvých horolezců a na závěr bychom měli dojít k hradu Valdštejn.

To by se ovšem nesmělo hned na začátku naši cesty začít pršet.

Jako….pláštěnky s sebou máme.  Ale v autě.

Předpověď počasí byla ráno příznivá a potom už ji nikdo nekontroloval. Naštěstí je zrovna vedla nás docela šikovný skalní převis, kde se dá ta hodinka deště vysedět a pěkně v suchu pozorovat promoklé turisty.

Nicméně kvůli tomuto zpoždění nám pak uteče prohlídka hradu Valdštejn. Ten má totiž otevřeno jen do půl šesté, zatímco my se k němu dostaneme až ve ¾ na šest.  Vidíme ho tedy jen zvenčí a na oslavu, že jsme k němu aspoň došli, si dáme v přilehlém bistru aspoň pivo a limču. Tady si na zavírací dobu nehrají. 

Po obloze se ale začínají zase honit mraky a počasí nevypadá do budoucna moc optimisticky. Vezmeme to tedy nejkratší možnou cestou po červené a přes vyhlídky U kapely, U Lvíčka  a přes arboretum se vrátíme na Hrubou Skálu.

Vyjde to tak akorát. Sotva zvládneme hygienu, objeví se první dešťové kapky.

Ty jsou předzvěstí vydatného lijáku. Prší celou noc.

Neděle 30.7.2023

Neděli jsme pojali už jen odpočinkově.

Počasí působilo proměnlivě, a tak jsme se líně rozjeli ve směru k domovu.

V Sobotce nás z dáli zdravil lovecký zámeček Humprecht, to je ten, který jsme zkoušeli navštívit někdy v dubnu a byl zasypán stavebním materiálem a označen cedulkou se zákazem vstupu.

„Podle google už by měl být otevřený,“ povídá Honza dychtivě a tak jsme to zkusili. Zastavili jsme na stejném místě, jako před třemi měsíci a vypravili se okolo hřbitova přímo k němu. Ani místní chovatelé koní, kteří se pasou bezprostředně pod zámkem, netušili, jak to vlastně je a spíše se klonili k názoru, že „jo, ten zámek, ten je zavřenej“.  Ale my se odradit nenechali a bylo to dobře, protože voala…. bylo otevřeno.

Vstupenku si tu můžete koupit buď jen na ochoz s vyhlídkou a ta je za 40 Kč, anebo se jako my plácnout přes kapsu a zaplatit 90 Kč a uvidíte a uslyšíte všechno. Průvodce byl příjemný a vstřícný a vyhlídka pěkná, akorát na ochozu byly mezi prkny docela pěkné mezery a tak věřím, že pro někoho, kdo trpí strachem z výšek, by to mohl být problém. Jinak je ale procházka po ochoze a výhled do krajiny z něho fajn. I když my jsme zrovna neměli 2x dobrou viditelnost. Každou chvilku totiž poprchávalo, a tak jsme se i se zámkem Humprecht loučili za drobného mrholení.

Na závěr jsme se konečně přesunuli na hrad Kost. Původně jsme ani neplánovali prohlídku, protože jsme sem chtěli zajet hlavně kvůli stavbě jako takové. Jenže tady vás na nádvoří jen tak nepustí, a tak jsme si koupili zkrácený okruh za 120 Kč, který je s výkladem a vezmou vás při něm právě tak akorát na to nádvoří.

A tam nás s Honzou zavřeli.

Tedy ne jenom nás dva, bylo nás asi tak 10 a jak to tu jde jako houska na krámě, tak nikdo nečekal, až budou všichni návštěvníci z hradu venku a šup, hlavní brána zůstala uzavřena a uzamčena.

Asi po 20. minutách nás ven samozřejmě pustili, ale že bych se při tom cítila jako princezna, to vážně říct nemůžu?

A co vy? Chtěli byste zůstat aspoň půl hodinky bez dozoru na hradě?

A myslíte, že byste přitom byli hradním pánem anebo pomocnou kuchtičkou?