Všichni tedy, ať už jsou to děti, dospělí, babičky, dědové a dokonce i já a Honza rveme systematicky před plotem trsy trávy, které vypadají chutněji než spasená tráva za plotem. Celou dobu mě u toho pozoruje obrovský jelen, vůdce stáda, aby mi posléze mohl žrát přímo z ruky. Opakování se nikdo nebrání. Statný paroháč stojí a čeká. Tomu se nedá odolat. Byla jsem vybrána jako jeho dodavatel krmení a věřím, že kdybych s ním chtěla strávit noc, mohla bych ho takhle krmit i několik hodin.

Leje tam jako z konve a už před parkovištěm se štosují auta. Spousta aut. Obsluha v pláštěnkách vybírá jen za zastavení 30 zlotých a chce je cash. V hotovosti nemáme ani jeden zlotý, krčíme rameny a bezradně ukazujeme Revolutku a vynucujeme si platbu kartou.
Proboha, jeďte! mávne rukou paní a tak vjíždíme bez placení.

Seznámily jsme se se zemí, která není příliš uchopitelná. Je plná paradoxů a pro turistu na první pohled nezajímavá. Je tu spousta památek a taky památek na sovětskou okupaci a její brutální realismus. Špatně oblečení lidé s nízkými mzdami platící eurem, na které zjevně nejsou a nikdy nebyli připraveni. Ruské kostely, kde vás nenechají fotit, a křesťanské, kde vás fotit nechají. Přesto je ta syrovost něčím přitažlivá.