7.7. 2023

K Železným vratům na Dunaji jsme dorazili poměrně brzy zrána. Hanka za sebou měla svou první noc nadivoko ve stanu s zdá se, že ji bez problému přežila. V 9 hodin už jsme tedy byli na místě u městečka Dubova.

Mířili jsme na vyhlídky právě k Železným vratům. Naše trasa měla mít cca 5 km a vedla po žluté značce. Působila celkem pohodově, akorát v noci zde docela dost pršelo, takže na ní byla spousta pěkného mlaskavého blátíčka, které se nám lepilo na boty.

Taky tu byl na Rumunsko nadprůměrný počet turistů.

Přijel totiž zájezdový autobus plný dětí, k tomu jsme za celou cestu ještě navíc potkali snad tři další dvojice.

To je něco, s čím jsme se v Rumunsku zatím ještě nesetkali a pěkně nás to štvalo.

Zatím jsme byli všude sami, popř. sami s krávou anebo se objevil jeden, dva lidé.

Výhled tu ale byl ale navzdory přítomnosti dalších lidí stejně báječný a tak jsme si to tu opět užili.

Pak jsme se přesunuli zase dolů k řece a popojeli zpátky k Dubova.

Tady už vesele fungovala komerční zóna. Prodej nesmyslů, langoši za 20 lei a hlavně projížďky na lodičkách. Jsou to povětšinou teda spíš bárky pohupující se na hladině se svým vzácným turistickým nákladem, protože každá lapená dušička znamená výdělek a  50 lei do kasičky.

I my jsme se rychle stali lovnou zvěří a znovu a znovu se na nás sypaly nabídky na projížďku. Statečně jsme odolávali, popř. tvrdili, že 50 lei je drahé.

„Možná,“ zavtipkoval Honza s pohledem na štíhlou černou loďku kotvící mezi ostatními bárkami, „že bychom si dali říct.“

„Haha,“ směje se prodavač/naháněč. „Tak ta je za 200 lei pro jednoho!“

Což se zase smějeme my a přátelsky se rozejdeme.

Koukáme po řece, pozorujeme ten cvrkot a užíváme si relaxu.

Pomalu se šouráme zpátky a Hanka s Honzou už podlehli kouzlu okamžiku a neustálému svádění k lodnímu výletu a snaží se přesvědčit i mě s Petrem. My se zatím držíme, když tu se na nás vrhne ten úplně první naháněč turistů a že prý jo, když dáme každý svých 50 lei, vezmou nás tou černou štíhlou raketou.

Nejlepší věci prostě neuspěcháš. Ty musejí dozrát.

Na jedné straně jistý zisk jedné české tisícovky, která by jinak utekla navždy. A na druhé straně dobrodružství a touha po výjimečnosti. Za chvíli už sedíme v loďce. Sedátka jsou uprostřed a sedí se na nich jako na koni. Sotva usedneme, vystřelíme po hladině zapřeni ze strany oběma nohama. Loď se naklání na jednu i na druhou stranu, voda vystřikuje, ale tak akorát, aby nás nezacákala, mladý řidič svoji práci umí. Vlasy mi vlají. Je to hrozně příjemné, sedím na zádi a zvedám ruce jako v Titanicu.

Úžasný zážitek. Dojedeme k první jeskyni, pak ke druhé, to je taková past na turisty, za vstup do ní zaplatíte dalších 10 lei. Dáme je taky, když už jsme tady, aby nám něco neuteklo.

Jeskyně je obrovská, ale jinak v ní nic není . Žádný krápník nebo výzdoba, jak jsme zvyklí u nás, je to prostě jenom jeskyně a nic víc a nic míň.

Za ten pocit letu na naší raketě to ale stálo a všichni jsme moc rádi, že jsme si to zažili.

Následoval přesun do Beile Herculane, což je lázeňské městečko, kde by, aspoň jak tvrdí Petr, měla být spousta teplých minerálních pramenů. Pokud možno přístupných zdarma.

Prý se nachází přímo ve městečku, za městečkem, všude. Ale ať koukáme, jak koukáme, nevidíme nic. Snad jen jakousi vanu u řeky, ale je prázdná, nikdo v ní není, kdo ví, co to je a hlavně čí to je.

Je krátce po šesté. Nevíme ani, jestli je to s těmi volně přístupnými prameny pravda a upřímně řečeno Petrovi tu báchorku o pečených holubech, kteří tu padají do huby, ani moc nevěříme.

Co ale víme bezpečně, je to, že potřebujeme sprchu. A tak zamíříme k ofi termálnímu koupališti. Vstup je tu minimálně na 3 hodiny a za 30 lei na osobu. Otevřeno je do osmi, takže pro nás na hodinku a půl žádná extra láce, dá se říct.

Ale touha po sprše je natolik silná, ze se rozhodneme jít do toho.

Paní v pokladně jsme dost překvapili, že ještě chceme jít dovnitř a je jí to blbé, abychom zaplatili každý po v přepočtu cca 150. korunách za poloviční dobu, a tak se nám snaží vysvětlit, že se nám to nevyplatí, protože hodinovou vstupenku v systému nemá a tak nám ji nemůže dát.

Jo, to chápeme všichni, ale, vysvětluju jí, že my potřebujme hlavně sprchu.

Tak dobře, zahloubá se paní do sebe a pak mi řekne, že nás tam může pustit dva za 50 lei, tj. úspora 5 lei na jednoho. Nadšeně souhlasím, uhradím to kartou tak, jak mi to pěkně připravila, a čekám na druhou vstupenku pro Petra s Hankou. Musela si přece všimnout, že má v kukani nasáčkované celkem čtyři hlavy, ne dvě. A cítit potem jsme za celý den taky podobně.

Ale nevšimla. Dostanu 1 náramek a můžeme na něj jít prý dva.

„Ale my jsme čtyři.“ úpíme a tím paní úplně zmateme.

Neví, co s námi, ale  rozhodně se jí nechce něco klapat znovu do PC. Tak nakonec mávne rukou, řekne,  že je to stejně jen na hodinu a přivře oči.

Jako jediný hrdý majitel vstupenky (hodinek) tedy vítězně projdu turniketem a ostatní srdečně povzbuzuji, ať ho přelezou. Paní nás přitom s úsměvem pozoruje a usmívá se, ještě když se o pár minut později tetelíme pod venkovní sprchou a odpadává z nás špína.

Dopřejeme si i pocit zbohatlické smetánky a užijeme si pomalu hodinku v termálním bazénu s výhledem na hory. Zkonstatujeme, že dovolená v resortu má taky něco do sebe a potom se odsuneme k hledání vhodného místečka, kde přespat nadivoko.

sobota 8.7.

Ráno si ještě proběhneme lázeňské městečko a jeho zchátralou slávu. Zjistíme, že je tu skutečně mnoho samo domo zbudovaných termálních bazénků, které si tu lidé postavili pro svoji potřebu. Někdy jsou přímo uprostřed městečka, jindy kilometr či tři za ním. Některá místa vypadají civilizovaněji, k jiným se jde přes horu odpadků.

Proste Balkán se vším šudy. Takový, jaká tahle země je.

My už ji ale pro letošek opouštíme a jedeme domů.


Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte se sem zase vrátit. Další cesta bude zase z Čech a pokud si objednáte můj mailový zpravodaj, určitě se o ní dozvíte.