Jednou jsme zapadli do křoví a cesta náhle končila. A pak najednou uprostřed ničeho zjevilo se před námi obdělané políčko kukuřice. Jak se tam ti lidé, co se o něj starali, dostávají, je nám záhadou dodnes. Heliport jsme v Rumunsku vyloučili.

Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.
I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí. O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky.