Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, za mostem přes řeku Svitávku, tam někde mezi obcí Lindava a Kunratice u Cvikova, tam najdete Skálu smrti.

Budovy si ještě jakžtakž zachovaly tvar, ale uvnitř je víceméně jen spoušť.

Procházela jsem kolem, mezi kopřivami a bodláčím, a pak jsem objevila to, co jsem chtěla.

Drákulovy komnaty.

V Benešově vám prostě neuvaří kafe ani vás nepustí na hřbitov, leda budete běhat po městě jako pošuk.

Chvíli spolu ještě klábosíme a pak se najednou světlo začne přibližovat. Je to traktor a jeho velká krouživá radlice nás mine těsně za okénkem auta. Vyděšeně vykulím oči a ovládne mě strach. Ještě pár centimetrů a prořízne mi břicho.

Nejprve nás do sebe vtáhl podvodní tunel – akvárium. Okolo za sklem pokojně pluly ryby a rybky z českých a moravských rybníků a řeky Moravy. Kapr, úhoř, jeseter. Největší ryba vyza velká dosahovala velikosti až 2,5 metru. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Vůbec jsem o existenci takového obra ve zdejších vodách neměla tušení.

Moritzburg je takové malé ospalé městečko, které by nejspíš nebylo ničím zajímavé, kdyby tady neměla svůj zámek pohádková Popelka. A zámek je to opravdu výstavní. Monumentální, s krásnou příjezdovou cestou z jedné i druhé strany. Člověku to nedá, a po chvíli se začne rozhlížet, jestli náhodou koutkem očka nezahlédne, jak k ní cválá pohádkový Jurášek.

Od divadla jsme se zvědavě pustili po schodech rovnou směrem na Zwinger a člověku by se, když se potom rozhlíží shora, chtělo rovnou vydechnout „To je ale nádhera!“, kdyby to tady nepřipomínalo spíš bombardování Drážďan.  Všude rozkopáno, stavební stroje a celé vnitřní náměstí se stalo regulérním staveništěm zvnějšku obehnaným nádherným palácem.