6.7. 2023

Ráno jsme se rozloučili s Rovenskem a pevnou střechou na d hlavou a vypravili se za dobrodružstvím. Jak už je to tak v rumunském Banátu zvykem, kousek před vesnicí Moceris jsme měli chuť se na to vybodnout a zdejší vodopád vynechat. Všudypřítomná šotolina s rigoly a kamením ale naštěstí trvala jen asi 1,5 km, tak akorát na vystrašení turistů. Pak už pokračoval normální asfalt a po něm jsme dojeli do cíle.

V Moceris jsme opustili auto a vypravili se směr vodopád.

Bude to na pohodu, tak 4,2 km hlásil rozjařeně Honza s nosem zaraženým v mobilu, kde sledoval svoji navigaci.

Vypadal, že ví, co dělá a nebyl důvod mu nevěřit.

Vydali jsme tedy podél potoka. Chvílemi nad ním, chvílemi vedle něj a často taky křovím či vysokou trávou, sem tam se objevila i kaluž a někdy tak velká, že jsem měla pocit, že ji nepřekonáme jinak, než vrchem, což znamená, že se rozběhneme, zatřepotáme křídly a vzlétneme jako ptáci.

Cesta to byla osamělá a trnitá. Nikde žádní další turisté, jen my a turistické značky.

Občas jsme potkali auto, jak pod námi brodí vodu a později, když už nebylo, kudy potok obejít, jsme ji začali brodit i my. Tady se nehraje na to, jestli dojdete suchou nohou nebo budete muset překonat potok, kde je vody po kotníky. Cesta prostě končí a začíná zase za vodním tokem.

Vidíte snad tu značku, ne? A jinak se k ní dostat nelze.

Jednou jsme zapadli do křoví a cesta náhle končila. A pak najednou uprostřed ničeho zjevilo se před námi  obdělané políčko kukuřice.

Jak se tam ti lidé, co se o něj starali, dostávají, je nám záhadou dodnes. Heliport jsme v Rumunsku vyloučili.

Občas jsme potkali krávu pasoucí se pokojně na kusu travnatého pozemku.  Nebo paní ženoucí ovce.

Někde tam ti lidé prostě museli být a dirigovat celý tenhle zemědělský život ze zákulisí.

Těsně před cílem jsme konečně objevili chalupu. Všude kolem bordel, ale ona tam stála, pěkná upravená a vedle ní přes potok – co to je? Vodní mlýn propojený kabelem s domem? Že by domácí hydroelektrárna?

Nevím, netuším, žije se tu jinak, mimo naši zkušenost. Těžce, bez pomoci, postaru. A v některých věcech, jako kdyby se zastavil čas.

Je zajímavé se koukat. Nesoudit, nepřemýšlet, který život je ten lepší.

Potom už se před námi zjevil vodopád. Uprostřed kopce působil docela maličký, a tak jsme vylezli nahoru až k němu, abychom byli vodě co nejblíž. A tam se únavou svalili do trávy. Vyndali jsme z batohů svačiny. Chleba, domácí vajíčka ještě od Pražáků, voda. A pak relax, ležíme natažení v trávě a nasáváme atmosféru.

Potom mi Honza říká, že ležím sice pěkně, ale jestli mi opravdu nevadí, že 15 cm od hlavy mám chcíplou myš.

Vyskočila jsem jako srnka a Hanka taky. Ta má dalšího hlodavce pro změnu u nohy.

Asi jsme omylem obsadily myší hřbitůvek.

Zpátky už jsme se křovím neprodírali. Než být poškrábaní a lapat klíšťata, je lepší se brodit vodou rovnou. Studená voda osvěží nohy a pokud neuklouznete po kamenech, je to cajk. Někteří naši sportovci překonávají potok skokem o holi, jiní skáčou z jednoho většího kamene na druhý. Já si prostě sundám boty a užívám si chladné koupele.

Teď už nás nemůže překvapit nic a zpáteční 4 km k autu dojdeme bez problémů.

Naším dalším cílem je Cascada Bigar. Od té jsme čekali strašně moc a Honza nám tvrdil, že to bude vrcholný zážitek dne.  Ale jako vždycky, nejlepší věci jsou ty zadarmo.

Cascada Bigar je hned u silnice a je vidět normálně zvenčí. Ale stojí tam pán, vybírá 10 lei na osobu, ukazuje na mapku a tváři se u toho hrozně tajemně.

Nerozumíme ani slovo a samozřejmě, že jsme mu zaplatili a nebyli jsme sami.

Pustí nás dál, projdeme dvířky a pokračujeme podél říčky, akorát teda, dojdeme až na konec cesty a další kaskády nikde nevidět. Jen šipka ukazuje nahoru k jeskyni, kam se dá vylézt pouze za pomoci řetězů. Já teda se svými fobiemi zůstala jen na půl cesty, to když jsem slyšela od ostatních, že nahoře není nic, jen tmavá díra, která ani za pomoci baterek ze tří telefonů nevydala žádné zvláštní tajemství.

Až mi bylo líto párku rozklepaných důchodců, kteří pokračovali v cestě za námi. Ani nechci vědět, jestli se o cestu k jeskyni aspoň pokusili nebo byli chytřejší než my a došlo jim už dole, že pěkně nalítli.

Abych ale nekřivdila a nebyla zbytečně pesimistická, vodopád u silnice byl hezký a v ceně vstupu byla i vyhlídka na něj zezdola. Stačilo seběhnout pár schůdků a koukat. Hanka bohužel koukala tak intenzivně, až zapomněla, že drží v ruce fungl nové trekové hole a jedna jí upadla přímo do řeky. Potopila se a naštěstí hned vzápětí vynořila ve vodní pěně u břehu. Tam chvíli odolávala síle vodního toku a tak měli Petr s Honzou příležitost prokázat, že jsou ještě v kondici,  přeskočit zábradlí a nebohou hůl bez újmy vylovit.

Přestálé dobrodružství jsme se rozhodli oslavit na blízkém parkovišti.

Tam stála kromě hromady aut i hospůdka a všude plno stánků se zbožím. Zboží fůra, ale kdo chyběl, to byli trhovci.

Mě zaujal stánek s langoši a hot dogy. Langoš s brynzou a smetanou za 5 lei mi přišel neuvěřitelný a hned jsem ho chtěla. Jen co jsem se se svým přáním podělila s ostatními, chtěli ho pak už všichni a vůbec nikomu nevadila pánev nevalné čistoty, kterou Honza zahlídnul za okénkem.

Krom pánve tam ale zase chyběl prodavač. A toho my jsme sakra chtěli, ať nám ty langoše v přepočtu za 25 Kč kus udělá.

Honza obětavě postával střídavě před stánkem a doufal ze si ho někdo všimne.

Dlouho nic.

Až nakonec jeden strejda na skútru a prý, co že tam chceme a že langošář je někde venku a rybaří. Ale on prý nám ho sežene.

Moc jsme mu nevěřili, zvlášť když se 10 minut nic nedělo. Ale potom se najednou přiřítil ke stánku chlapík. Složil pruty a začal zadělávat těsto. 😊 Honza uhradil 20 lei a objednal 4 kousky.

A langoše byly skvělé. Nepřepálené a chuťově super.

Olizovali jsme se až za ušima a kdyby se jejich tvůrce mezitím zase neztratil a nezmizely i rybářské pruty, dali jsme si snad i repete.

Další zastávkou byl zlatý kostelík, který svítil v krajině do dálky. Dodnes nevím, kde stál, ale nezajít se podívat na tu blyštivou střechu zblízka by byl hřích. Tak jsme si tam zajeli a prohlédli si jeho typickou rumunskou výzdobu. Kostel stál mimo obydlenou osadu a dloužil spíše jako domov důchodců. A byl také naším posledním dnešním zážitkem.

Našli jsme si opuštěné osamělé místo a zatímco my si s Honzou roztáhli spaní v autě, Hanka s Petrem si postavili stan. Pro Hanku to bylo první stanování asi tak po 30. letech.

Pokračování a tentokrát už poslední rumunský díl nás čeká zase příště, tak doufám, že se sem zase vrátíte. Abyste nezapomněli, zkuste si třeba objednat můj mailový zpravodaj anebo mě sledovat na FB.