Úterý 4.7.2023

Cesta autem do Svaté Heleny, což je další zdejší česká vesnice, působí příšerným dojmem. Dlouhá je 45 km po úzkých cestičkách a z toho polovina vede ryze po kamenech. Jedeme tedy 45 kiláků pomalu dvě hodiny a z toho 1,5 hod po šotolině. Honza má oči navrch hlavy a já se místy uchyluji k modlitbě prozrazujíc tak všem, že jsem pokřtěna. Ukáže se, že pokřtěni jsme všichni a snad i proto nás bůh uchrání.

Na oslavu šťastného příjezdu jsme si tedy v místnímu obchůdku dali každý vychlazené pivo a já radlera. Zněla tu opět zvučná čeština, jak u paní prodavačky, tak u hostů. Češtinu si tu všichni přistěhovalci udržují už dvě století. Však uprostřed obce trůní i česká škola.

Místní  ale na nějaké vysedávání nemají čas. Pole ani dobytek nepočká. Občas projede kolem koňský potah, jinde člověk slyší bučet krávu. Někdo ji musí vyvést na pastvu a potom večer podojit.

Taky dlouho nezahálíme a vyrážíme na túru. Petr našel na mapě nějaký vodopád a chce nás k němu dovést. Nejprve ale musíme dojít na konec obce, pokocháme se rybníčkem a hrdě vztyčenou českou vlajkou, která je ale už notně potrhaná.

A pak nás čeká rozpálená šotolina mezi poli a cesta nahoru. Potím se jako zvíře a hrozím ke slunku.

Zalez mrcho!

Ale kdeže, pálí to jako na poušti, nikde kousek stínu, jen ty kamínky nám křupou pod nohama. Honza byl nakonec první, kdo řekl, že ho tahle cesta nebaví a chce k vodě. Ne snad přímo na koupání, ale na vyhlídku k Dunaji. Má tu být jedna obzvlášť pěkná.

Petr se zase těšil na další jeskyni, která by tam někde měla být, a na ten vodopád.

A tak jsme se rozdělili. Copak taky kdo z nás ví, co je lepší, hezčí, prostě nej?

Hanka s Petrem vyrazili hledat vodopád a jeskyni a později se vrátili nadšeni, jak moc krásné to bylo.

Akorát jim po cestě nějak zmizela značka (jsme v Rumunsku, to je tady taková běžná situace) a jak ji hledali, protáhli se párkrát houštím, Hance podjely nohy a už jsme v dalším díle naší Chabrus tour.

Skončila nejenom poškrábaná, ale hlavně si zřejmě natáhla sval a tak se zpátky vrátila kulhající jako statečný ruský hrdina Meresjev. Protože jsme ale jednotka starších a pokročilých cestovatelů a řada z nás  má už nakoupené různé kompenzační pomůcky (v mém případě je teda bohužel vždycky, když jsou potřeba, zapomenu doma), ukázalo se, že Honza, který na dovolenou vyjel s obvyklou chronickou bolestí kolene, na niž obvykle používá zpevněnou ortézu, už stihl koleno rozchodit, a tak ji mohl postoupit pro změnu Hance. Pokračování dovolené tedy z její strany nebylo ohroženo a co víc, teď už mohu prozradit, že žádný další zdravotní problém, krom mého puchýře na noze, nás už až do konce dovolené nepostihl.

Je tedy čas vrátit se k tomu, jak jsme prožili dnešní den my s Honzou.

Z místa, kde jsme se rozešli, jsme zamířili mezi lány polí směrem k Dunaji. Mezi vzrostlými políčky bylo přece jen přijatelněji než na vyprahlé cestě. Navíc bylo i co pozorovat. Viděli jsme v potahu koně i svážení sena, prošli se podél vzrostlé kukuřice a z ní najednou, přímo proti nám vyběhl jeden pes, vzápětí druhý, třetí, čtvrtý a nakonec se za nimi jako v pohádce vyloupla jejich krásná vysportovaná majitelka.

Pejsci byli každý jiného vzrůstu, rasy i stáří, všichni ale hrozně přátelští a jak jsme se pak dozvěděli, všichni se tak nějak našli, přidružili se k její smečce a začali bydlet u ní.

Že paní mluvila česky, to už snad nikoho nepřekvapí, tak jsme si vzájemně postěžovali na zběsilost slunečních paprsků a poradila nám dokonce, kam se můžeme zajít vykoupat, abychom se zchladili.

Chvíli jsme koketovali s myšlenkou její rady využít, ale nakonec zvítězila zodpovědnost a touha něco vidět. Takže vyhlídka na Dunaj, zavelel Honza a už jsme šli.

Nejdřív ve vesnici kolem napajedla pro krávy, pak jsme si prohlédli zdejší hřbitov a potom už za humna, do krajiny větrníků, jejichž funkčnost se sice ve zdejším kraji nedá zpochybnit, ale přírodu a vůbec autenticitu tohoto kraje to neskutečně hyzdí a obtěžuje. Všudypřítomné hučení a hlavně ten výhled.  Svatá Helena je na rozdíl od panenského Rovenska větrníky obsypaná jako někde v Německu.

Škoda.

Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.

I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala. 😊

A pak jsme ji našli. Označenou úplně nenápadně, až jsme na chvíli zaváhali,  zda sem vůbec jít. Ale šli jsme a najednou se před námi rozevřela pohádková nádhera. Výhled na Dunaj byl odtud prostě úchvatný.

Těžko říct, kdo z nás měl z dnešního dne hezčí zážitky, jestli Hanka s Petrem anebo my dva, jisté je jen to, že jsme od tohoto dne vypadali jako banda lazarů.

Středa 5.7.2023

Středa se stala dnem odpočinku, Hanka si zkouší ortézu, já olepuju puchýř na noze a všichni svorně  čekáme na déšť, který slibují všechny meteo weby. Na náš dvůr je od Pražáků dovedena domácí sekačka, a tou je kráva Růža, od níž od počátku dovolené popíjíme mléko a pochutnáváme si na sýru.

Takže vlastně už kamarádka. Což si teda Růža myslí taky a tak projeví zájem se k nám přidat, když se s Hankou sprchujeme venkovní sprchou. On se teda člověk opravdu lekne, když si pokojně užívá proudu vody a najednou mezi něj a kamarádku strčí vesele hlavu tohle hovězí zvíře.

Ale pak, když je kráva zase v dostatečné vzdálenosti, mu to přijde spíš k smíchu. 😊

Tenhle den si uděláme jen malý okruh kolem Rovenska, i tady objevíme hřbitov a kostel a dopřejeme si výborný oběd od p.Pražákové. Na její domácí klobásky či rozpadající se maso plněné zeleninou asi hned tak nezapomeneme. A což teprve kysané zelí zalité domácí smetanou od krávy Růženky.

To byly prostě lukulské hody.

Večer už jenom sbalíme saky paky. Od zítra už zase nadivoko, spaní v autě a ve stanu.

Aby vám pokračování neuteklo, můžete si objednat můj mailový zpravodaj. Nebojte, žádné spamy neposílám, přijde vždy jen oznámení, že vyěel nový článek. Anebo mě můžete sledovat na fb.