Před Dřítčí při přejezdu mostu přes Labe mě okouzlí malebný obrázek dvou srnek, které se chladí v řece. Vody mají těsně nad kopýtka. Pomalu brzdím, že vytáhnu mobil a vyfotím si je na památku, ale zvířata mě vycítí a mizí v křoví na břehu. I tak se tu na chvíli zastavím a čekám, jestli se třeba nevrátí.  Nevrátí. Jen zdáli přibíhají k Labi koně se svými jezdci.

Malá vodní elektrárna Labe na jezu Hučák byla dokončena v roce 1912 a stavba je to prostě nádherná. I když ten název teda je  typicky hradecký a bez fantazie. 🙂 Prostě to tam hučí, budeme tomu říkat Hučák.

Sem se autem nesmí. Ale kolo může všude. Zvlášť když se jenom vede. A tak ho vedu na procházku do parku, do toho volně přístupného.

Kolo je jako manekýna, pořád se chce fotit. V bráně, před zámkem, u zámku a později i za zámkem. Dopřávám mu té pozornosti. Jen ať si ji užije plnými hrstmi, vždyť mě za to zase odveze domů.

Dostaneme se totiž mezi dvě ramena řeky na území nikoho. Cyklistů je tady minimum, v podstatě pořád jedeme sami. Jenom krajina, občas pasoucí se chundelaté ovečky, čápi, potkali jsme dokonce dvě pěkné útulny, v nichž by se dalo normálně přespat, kdyby nebylo tak brzo. Při jízdě jsme jednou zahlédli i lišku.  Vůbec se nebála, pózovala Honzovi před fotoaparátem, takže jsem hned svého muže poučila, ať ani nepomyslí na nějaké hlazení. To bude vzteklina jak vyšitá.

Kolo šlo hned po výletě k doktorovi a ten našel spoustu dalších drobnějších či větších defektů, které bylo třeba vyléčit. Jeho pobyt v nemocnici mě vyšel na dva tisíce a mohu jen doufat, že další léčba nebude potřeba.

Potom už nezbývá, než co nejrychleji vyřešit, kde složíme hlavu. Nebe se rychle zatahuje a všechny Honzovy radary hlásí setrvalý déšť. V dáli hřmí.