Dostaneme se totiž mezi dvě ramena řeky na území nikoho. Cyklistů je tady minimum, v podstatě pořád jedeme sami. Jenom krajina, občas pasoucí se chundelaté ovečky, čápi, potkali jsme dokonce dvě pěkné útulny, v nichž by se dalo normálně přespat, kdyby nebylo tak brzo. Při jízdě jsme jednou zahlédli i lišku.  Vůbec se nebála, pózovala Honzovi před fotoaparátem, takže jsem hned svého muže poučila, ať ani nepomyslí na nějaké hlazení. To bude vzteklina jak vyšitá.

Kolo šlo hned po výletě k doktorovi a ten našel spoustu dalších drobnějších či větších defektů, které bylo třeba vyléčit. Jeho pobyt v nemocnici mě vyšel na dva tisíce a mohu jen doufat, že další léčba nebude potřeba.

Potom už nezbývá, než co nejrychleji vyřešit, kde složíme hlavu. Nebe se rychle zatahuje a všechny Honzovy radary hlásí setrvalý déšť. V dáli hřmí.

Pekelné doly jsou zase vyhlášenou motorkářskou atrakcí, která obvykle ohromí i lidi, kteří v životě nevlastnili ani malého mopeda, což jsem mimochodem třeba já.

Vyjeli jsme tedy z Lindavy směrem na Brniště, kde mají po cestě Stezku hastrmanů, kterou ocení hlavně děti. My ji vzali jenom okrajově, přece jen to tu už důvěrně známe, ale stojí za to si ji projít nebo projet, i když už nemáte s sebou žádné dětské aliby. Je totiž moc hezká, vede podél místního rybníka a je plná různých dřevěných postaviček, zvířátek a v některých místech máte pocit, že na vás zpoza vrbičky už už vyskočí Josef Dvořák v zeleném fráčku a s hrnečkem připraveným na komfortní pobyt pro vaši dušičku.

Jak ví každý cyklista, vítr nikdy nefouká tak, aby vám pomáhal do zad. Ten si vždycky najde směr, kterým vám tu cestu znepříjemní a ztíží.

Navštívili jsme Lovecký zámeček v Rohoznici, což je zpustlá pseudogotická stavba v lese mezi Dobřenicemi a Rohoznicí., která je v tak špatném stavu, že všude visí cedule Zákaz vstupu, což samozřejmě nezabránilo Honzovi v tom, aby se v nestřeženém okamžiku, kdy já se zrovna kochala u okna výhledem na bujně rostoucí křoví a kopřivy, nevydrápal na cimbuří a nezkoušel, jestli ho udrží.