17.1.26

Je půl třetí ráno a my konečně uléháme na lůžko.

Konečně jsme tady v Tiraně a i to ubytování jsme našly.

Z Česka jsme zpola zaplněným letadlem odlétly s Hankou už včera ve 22.40, a to nám nabídlo nevídané pohodlí sedět maximálně po dvou.

Lidé se před a během letu chovali jako vždycky, takže chaoticky. I když bylo všude značeno, že se ti, kdož sedí v letadle od 15. řady výše mají přesunout k zadním dveřím, cpali se všichni dopředu a v letadle, když zjistili, že nastoupili špatnými dveřmi, zase dozadu. Prostě chaos, který bych díky jazykové bariéře ještě chápala na cestě zpět, ale ne tady, kde všichni snad umíme aspoň česky. Ale přežili jsme a krátce po půlnoci přistáváme v Tiraně.

Původně jsme měly v plánu nakoupit si místní SIM, ale jak už to tak u žen někdy bývá, na místě jsme si to rozmyslely. Na víkend nám turistická data přišla poněkud drahá, zvlášť když se budeme pohybovat jenom ve městě. Takže jsme se rozhodly, že to tu zvládneme i bez nich.

Mám v mobilu stažené mapy. cz pro Albánii a ty data nepotřebujou, chlubím se. Však když jsem předevčírem kupovala boty ještě v Čechách, zapomněla jsem na to, že už jsem přepnutá na Albánii a nemohla se donavigovat k prodejně, leda bych přešla na Google maps.

Fakt? povídá Hanka. A koupilas ty boty? 😊

A pak se pochlubí, že ona má zase v Google mapách pečlivě připravenou trasu na ubytování, abychom nezabloudily. Připravil jí ji manžel se synem, aby měli jistotu, že se jim zase vrátí.
A tak jsme tu SIMku teda nekoupily, protože připravené jsme a ušetřený peníz radši utratíme za zákusky.

Super.

To už sedíme v autobuse, který stojí přímo před letištěm a jede vždy v celou, takže čekáme na jednu hodinu.

A máš tu cestu značenou od Opery? ptám se Hanky ještě pro jistotu, tam budeme vystupovat.

Ne, z letiště, povídá ona, a tak se ukáže, že má nastavenou trasu pro auto, protože se jí rodina rozhodla elegantně zbavit.

Jenže to  v tu chvíli ještě nevíme a věříme, že ji mají doma rádi.

U Opery vystupují všichni a okamžitě se rozprchnou. A sotva vystoupíme i my, ukáže se samozřejmě, že naše příprava má asi tak 1000 děr.

Hance nefungují google mapy, protože nemá internet, na což jsme trochu zapomněly. Mně seznamácké ano, ale na rozdíl od ní v nich nemám zadané naše ubytování a nevím jeho přesnou adresu.
Prostě PATka a MATka v přímém přenosu.

Hanka si ale věří, a tak vyrážíme nejdřív podle ní držíc se hlavně silnic, když už máme tu autotrasu.
Máme ze sebe radost, jak nám to pěkně jde. Tedy přesně až do chvíle, kdy zjistíme, že jsme 1100 m od ubytka. To ale mělo být vzdáleno jen 800.
To jsou ty autoobjížďky, nadějeplně říká Hanka, ale já cítím, že přišla zase moje chvíle a mohu se tedy blýsknout se svými mapami.cz.

Akorát v nich nemám tu adresu, tu mám v app bookingu a bez dat je booking nedostupný.
Takže vlastně nevím, kde bydlíme, konstatuji stoicky a Hanka mi předá adresu, kterou má zadanou.

Super, fungují. Jen dodat adresu ubytka, jenže jeho číslo popisné mi seznam nebere. Ale to nevadí, dovede nás do správné ulice a v ní už najít správný dům č. 9, bude takhle po půlnoci přece hračka. 😊

A tak jdeme, jdeme a jdeme, potom přes ulici , po levé straně zbliknu ve vedlejší ulici Interspar. U Intersparu bychom měly bydlet, vzpomenu si, ale zdá se mi to příliš brzy. A taky je to vedlejší ulice. Těchhle malých sparů přece bývají všude mraky. Takže jdeme dál, věřím přece navigaci.

To, že jsem do ní nezadala číslo popisné, už si samozřejmě neuvědomím..

Kráčíme tedy ještě dalšího zhruba půl kilometru.

Pak se ozve tradiční: Dorazili jste do cíle.

A my stojíme na konci ulice a koukáme jako dvě vrány.

Kde ten cíl vlastně je?

Žádný z domů nemá číslo 9 a už vůbec neregistrujeme v okolí žádný Interpar.

Pustím si video, které nám poslal náš bytný, a podle něhož máme najít náš dům, vchod i pokojík. Hledání začíná u Sparu, který tu ale není, a ještě je to celé sestříháno jako crazy zrychlený film, takže ne, to nám je k ničemu, sednu si zkroušeně na obrubník.

Jsou dvě hodiny ráno a čučíme tu do tmy.

Pak Hanku napadne, že bych do navigace mohla zadat název ubytka a ten ona ví. Kluci jí ho tam zadali.

Voala, mapy se mi chytly. Prý máme jít zase zpátky, asi tak půl kilometru.
Máme jí věřit? Ptám se sama sebe a pak mi v paměti vytane ten Spar, co jsme šly okolo.

Hanka zase zbystří, když zahlédne šlapací kolo s nápisem BOLT a na něm sedícího mladého muže.

Ten to tady bude znát! vykřikne a chlapec už nemá úniku.

Tak dobře, aby se zorientoval v našem videu nebo znal čísla popisná, to tady ale nezná. Přesto nás v tom ale nenechal a zatímco mu v termoobalu chladla pizza pro nějakého zákazníka, tak si s námi těch asi 400 m zpět dal pěšky. A u Spáru dokonce podle videa prohledal vchody do všech domů, aby nakonec našel ten náš. Jsme neskonale vděčné a taky si uvědomuje, s jakou ochotou jsme se potkaly.

A pak už sláva.

Bydlíme.

Sice nám byt zvenčí nejde zamknout, ale z vnitřku už ano.  Na toaletě chybí papír. Ale postele tu jsou a povlečení také a čisté.

Čaj rum bum, podvolme se albánským snům.

Kam jsme se šly v Albánii podívat hned po tom, co jsme se vyspaly? To přečtete v dalším článku, takže se sem určitě vraťte. Můžete mě sledovat na fb anebo zadat svůj mail a odebírat můj mailový zpravodaj.