Z Altamury jsme se vydali rovnou do Barletty, kde máme opět ubytování. A Casa EleMar na ulici Via San Vito je luxusní byt 2+1 s ohromnou plně zařízenou kuchyní a obývákem. Tady opravdu mysleli úplně na všechno, takže tu najdeme nejenom lahev vína pro hosty, ale i plnou lednici vody (všude v Apulii nedoporučují pití vody z kohoutku), sušenky, lékárničku, vložky, základní suroviny na vaření atd, atd. A navíc jsou provozovatelé strašně milí.

Když dorazíme, v apartmánu se ještě uklízí, ale paní, maminka majitele, nás provede a všechno nám ukáže, vč. místečka, kde můžeme zaparkovat. No řeknu vám, nechtěla bych tady býti řidičem, uličky jsou tu křivolaké a i parkovací místo tomu odpovídá. Ale náš řidič je šikulka a ten to zvládne.

Každopádně necháme paní ještě douklidit a sami vyrazíme na prohlídku města.

I Barletta má pěkné historické centrum a krásné kostely, z nichž bych vyzdvihla románsko gotickou katedrálu Santa Maria Maggiore a gotickou baziliku Santo Sepolcro. Tou nejvíc zajímavou památkou tu ale je impozantní obranný hrad  Castello di Barletta, který najdete v docházkové vzdálenosti  poblíž mořské promenády. Je to tu fotogenické a za 6 Eur se můžete podívat i dovnitř. Což jsme tedy nevyužili a raději zamířili blíž k moři. Abychom se pokochali výhledy na lodě.

A taky na cirkus, který se tu zrovna rozložil a nás nejvíc překvapil pasoucí se hroch.
No viděli jste někdy hrocha v cirkusu? Já tedy ne. K čemu ho asi tak mohou vycvičit, přemítáme. Skáče skrz ohnivý kruh? Nebo vozí na hřbetě akrobaty?

Na tohle nám ale zůstává odpověď utajena.

Hroch na nás jen zdola otevře svou ohromnou tlamu a zahryzne se do svého krmení.

No a my se pomalu vracíme zpátky. Kocháme se uličkami, náměstíčkem, kde se křižuje asi 9 ulic a každá si vede tam,kam chce.  Rozhlížím se, fotím … a najednou zjišťuji, že jsem sama. Vůbec netuším, v které z těch uliček zmizel zbytek výpravy, ale mám naštěstí telefon.

Zavolám.

A ukáže se mi informace, že jsem mimo síť.

V tu chvíli volá i kamarádka, která si všimla, že je jich o jednoho míň. Dozví se, že jsem nedostupná.

Dobře, poradím si, stejně jsme se už chtěli vrátit na ubytko.

Juknu na booking, kde to vlastně bydlíme a najdu si cestu…., jenže telefon stále nefunguje.
Takže ho zrestartuju. Jednou, podruhé. A na podruhé už naštěstí naskočí.

Olala.

Zachráněna.

Pak už jenom nastavit navigaci a najít si tu správnou cestičku. Což teda taky není úplně raz, dva, protože křižovatka o 11 možnostech znamená, že se i tak musí člověk trefit do té správné. Anebo prostě jít tak, jak jsem to nakonec udělala já, to špatnou cestou a spoléhat, že mě navigace později stočí správně. 😊


Tal zase na shledanou v Trani.
Určitě se sem vraťte pro poslední článek z Apulie.