V pozdním odpoledni nám ještě zbyla spousta času. Mohli jsme ho jen tak proflákat anebo popojet o pár kilometrů dál směrem k Monopoli, což je další z mnoha apulijských městeček s nádhernou architekturou. Původně jsme sem chtěli až zítra, ale nakonec jsme se rozhodli, že osvětlené město a přístav bude také pěkné a není čas ztrácet čas.

Takže jsme sedli do auta a vydali se do něj. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti u přístavu, které se pyšní tím, že je zdarma. Do centra je to pak necelý kilometr a všude jsou ukazatele, jak se tam dostat.

Monopoli má zhruba 50 000 obyvatel, takže je to docela velké město, ale historické centrum zase tak rozlehlé není. Projdete ho i s romantickým touláním za jedno odpoledne.  Jeho památky sahají až do 10. století a musím uznat, že mě okouzlily.

Ať už je to katedrála Madonna della Madia se zvonicí sahající až do 61 metrů nebo hrad Castello Carlo V. a Castello di Santo Stefano přestavěný na benediktinský klášter či další a další kostely, které na cestě určitě potkáte.

Nádherný je přístav s promenádou, který jsme si prošli závěrem. Je to vlastně spíš zátoka s množstvím kotvících loděk. O půl páté se už tady ale pomalu snáší tma. A tak se pomalu vydáme zase zpět k autu a domů.

17.11.2025

Ráno se nám ušetřený čas hodí. Jednak si můžeme po cestě procourat pobřeží a pokochat se výhledy. Je tu v okolí spousta krásných vyhlídek a pokud se projdete po pobřeží, možná narazíte i na most nad mořem  Grotticella Sella .

Anebo si smočíte nohy v moři tak, jako my.  Kdyby bylo tepleji, určitě bych vytáhla i plavky, ale teď se mi voda zdála opravdu ledová a taky začínám pokašlávat, takže jsme si vystačili se smočením lýtek.

A druhak nám zbyl prostor na návštěvu krápníkových jeskyní Grotte di Castellana.

Jedná se o rozsáhlý komplex jeskyní, přičemž vyvrcholením je  bílý a růžový sál. Pokud chcete vidět právě tyto dva sály, dejte si ale pozor, co kupujete. Jsou součástí komplexní prohlídky. Ta letos vyšla na rovných 20 Euro na osobu a je třeba si dopředu na stránkách jeskyní zjistit, v kolik hodin se tato prohlídka koná. Základní prohlídka je jen o pár euro levnější a tyto sály v ní prý chybí.

V seźoně je vhodné si prohlídku zajistit radši předem, protože byste se na ni nemuseli dostat. Teď v listopadu jsme doufali, že to nutné nebude. Spoléhali jsme tak trochu na to, že už je v Itálii vlastně zima a psa by v těch 20. stupních, které předpovídali meteorologové, nevyhnal ani z boudy, natož ven.

Jinak jsme byli připraveni, protože jsem si vše našla na internetu. Takže víme, že poslední komplexní prohlídka se koná ve 12 hodin. O půl dvanácté jsme tedy na místě.

A vyšlo nám to.

Pár minut po dvanácté jsme tedy vstoupili do jeskynního komplexu vybavení, jak jsme zvyklí z Česka. V jeskyních je přece zima i v létě a rozhodně neuděláte chybu, pokud se nasoukáte do teplých kalhot a k nim přihodíte klidně i zimní bundu a čepici. Krápníkové jeskyně si udržují svou stálou chladnou teplotu, aby nedošlo k poškození jejich výzdoby. To přece ví každej.

Takže máme všichni dlouhé kalhoty, bundu, ti zmrzlejší i svetr a největší zmrzlina se nasoukala dokonce do druhých kalhot v očekávání mínusových hodnot.

No, to tomu dala. V Grotte di Castellana je stálá teplota kolem 18. stupňů, navíc je komplex dost rozlehlý a docela se v něm naběháte. Průvodce vás do slova a do písmene honí  jako nadmutou krávu, abyste se za ty max 2 hodiny, které jsou vyhrazeny na prohlídku, vůbec k bílé jeskyni dostali.

Je to tady skutečně nádherné, chodby i jednotlivé jeskynní sály jsou plné krápníků. Jen jaksi není čas. Jeden průvodce kráčí vpředu, druhý vzadu a neustále slyšíte  pronto, pronto.

K tomu je tu docela kluzká podlaha, strach, že vám ostatní utečou (to fakt není možný, naháněčka vzadu protlačí dál i největšího lenocha). Prostě za pár minut jste propocení až za ušima a sundáváte všechno přebytečné, co jste si na sebe navlékli.

Ale návštěva jeskyní za tu trochu potu rozhodně stojí. Jsou opravdu kouzelné a jak obvykle říkám, že u nás jsou jeskyně stejně nejkrásnější, tyhle se jim rozhodně vyrovnají. Jen je třeba počítat s tím, že prohlídka bude a je opravdu dlouhá. Také pozor, na většině cesty je zákaz focení. Jen v bílém sálu vám to na chvilku povolí a to pak neslyšíte nic jiného, než cvakání mobilů a fotoaparátů. Všichni chtějí mít svou vzpomínku a hlavně selfíčko. 🙂

Když jsme se dostali ven, měli jsme už hlad, takže jsme si dopřáli oběd. Zvolili jsme jednotně hovězí plátek v jedné ze zdejších restaurací. Chuťově byl skvělý, ale jeho velikost nebyla nijak ohromující. Troufnu si říct, že byl tak tenounký, že bych přes něj viděla až do Prahy.

V Itálii jsou prostě zvyklí na to, že si lidé objednávají postupně několik chodů a ty si vychutnávají tak dlouho, dokud nejsou sytí.

Jednoho chodu, byť s hranolkami, se tu člověk teda moc nenají.

Co k tomu říct?

Snad jen, že Ital nezná ten zázrak a tak mu chátrá tělo, Ital nezná ten zázrak knedlo vepřo zelo (kdo nezná, cituji Triky a pověry).

 

 

 

Nezapomeňte se sem zase vrátit pro pokračování. Pokud si objednáte mailový zpravodaj, přijde vám upozornění, že vyšel nový článek.
Tak na shledanou….