16.11.2025

Sluníčko svítí už od rána.

Rychle se nasnídáme a poposuneme do městečka Polignano a Mare. Zaparkujeme v centru na náměstí, kde je v mimosezóně a v neděli parkování zdarma. Po promrzlé noci prosluněnému vzduchu příliš nevěřím, a tak se pro jistotu nabalím do svetru. Zbytečně. Brzy se začnu potit, a tak ho zase shodím a kráčím zdejší promenádou jen v tričku.

Takhle brzy je tu  klid, v Itálii se v devět hodin nejspíš teprve vstává. Rozeběhneme se nazdařbůh  křivolakými uličkami a sledujeme dění. Dvě dámy v pyžamech vesele klábosí z protějších balkonů, vlající prádlo schne na terase či visí ven z balkonků. Později zbliknem i dámu vytahující tašku s nákupem na provaze do patra.

Lidi tu bydlí bez ohledu na to, že sem po celý rok zajíždí tisíce turistů omrknout historické centrum a domy. Tady se prostě normálně žije, žádný skanzen bez obyvatel. A to se mi líbí.

 Nahlížíme do dvorků a paláců. Leckde už zahájili vánoční výzdobu. Někde vkusnou. A někde tedy opravdu ne. Městečko si žije svým ospalým životem, který se začíná k poledni čím dál víc oživovat.

Trajdáme po pobřeží, které je kamenité, a pod stavbami vznikají různé jeskyně a zálivy.

Že se nebojí toho, že se jim to tu celé proboří, kulíme oči. Ale ty výhledy jsou kouzelné. Nejvíc nás uchvátí pohled z pláže Lama Monachile a víceméně nad ní římský kamenný most Borbonico. Ten je kouzelný zhora i zdola, když se procházíte k moři pod ním. Pochází z 19. století a spojuje starou a novou část města.

Přímo na něm získá jedna z nás neutuchající přátelství může ze Senegalu. Mama Afrika! Mama Afrika! vykřikuje a za chvíli má děvče v rukou africkou hračku – řehtačku. Raději se nedívám dál, žádné přátelství není zadarmo, takže otevřít kabelku a odměnit se za dárek je samozřejmostí.

Jen ať obchod vzkvétá.

V Polignanu se nachází více než 70 mořských jeskyní, které jsou do skal vyhloubeny  působením moře a tvoří tak malebnou scenérii města, která člověka nutí jít přímo po pobřeží dál a dál.

Dojdeme až k soše Domenica Modugna, což je zdejší zpěvák a skladatel, který svého času vyhrál cenu Eurovize a u něhož se fotí spousta lidí. Tuhle kratochvíli si odpustím, ale je to symbolický konec naší procházky městem.

Nasedneme do auta a přesuneme se k rybářské vesnici Torre a Mare. Prý bychom tu měli najít strážní věž ze 16. století, která se pne na skalním převisu nad dvěma jeskyněmi. No, nevím, možná tam někde je. Nám se ale nalézt nepodařilo ani jeskyni ani věž. Chvilku se procházíme po pobřeží, pokukujeme, kde by to tak mohlo být a nakonec se na to vykašlem.

Jestli ono není lepší se pořádně najíst. Na výběr je tu pár hospůdek anebo klasická samoobslužná jídelna, kterou nakonec zvolíme.  Se stravou je spokojen jak kdo. Např. moje lasagne za 6 Eur by sice nenasytily hordu vojáků, ale chutnají skvěle a k oblíbenému jez do polosyta a pij dopolopita úplně stačí. Jsem tedy spokojená. Ti z nás, kteří více experimentovali a zvědavě zkusili objednat název jídla, který neznají, nekoukají moc spokojeně, protože jim na talíři přistálo něco  jako špagety s kečupem a ještě navíc chuťově nic moc.

A tak do sebe lasagně naházím rychlostí blesku.

Taky by se mohlo stát, že se mi někdo bude snažit podstrčit svůj kečup. 



A kam popojedeme zítra? To zjistíte, když se sem za pár dnů zase vrátíte.
Apulie toho nabízí opravdu hodně.
A abyste nezapomněli, stačí si objednat mailový zpravodaj nebo mě sledovat na fb.
Ale můžete klidně obojí.
Krom upozornění na článek žádné reklamy ani nabídky neposílám.