16.8.2025

Po dobrodružném minulém víkendu jsem si tentokrát naordinovala odpočinek. A tak jsme zvolily s kamarádkou dámskou jízdu a k ní wellness hotel se vším tím, co k němu patří. Ať už máte na mysli snídani, bazén, vířivku nebo dokonce saunu, kterou tedy speciálně já moc nemusím, protože je v ní příliš teplo. 😊)

V sobotu jsme vyrazily brzy zrána, takže do Branné jsme dojely už před devátou. To se samozřejmě ještě ubytovat nedalo, ale s tím jsme počítaly. Zaparkovaly jsme u Chatoe Kolštejn, což je zdejší zámek a hotel v jednom a jen se zaběhly optat, jestli to nevadí, když se stejně přijdeme kolem druhé ubytovat.

Tak prý nevadí, pokud se nám ovšem podaří urvat někde místo, když je tu ta Mariánská pouť.

Aha, o té jsme nevěděly, vůbec jsme netušily, že nás tu čeká tak exponovaný program, koukáme na plakátek s rozpisem akcí, a už spekulujeme, jak některé z nich zkombinovat s našimi původními plány.

Už teď mohu ale prozradit, že se nám to podařilo docela dobře a ke vší spokojenosti.

Lví podíl na tom mělo samozřejmě počasí, které se po týdnu úmorných veder umoudřilo na „je teplo, ale tak akorát“ a předpovídaný odpolední déšť se rozpustil v asi 20. příjemných kapkách na cestě.

Takže máme zaparkováno a vybíháme na městský okruh Pasák, který jsme si vybraly pro drobnou turistiku.

A teď z které strany ho půjdem, co? mrknem na sebe a já navrhuju jít nejdříve nahoru, abychom neměly výstup až na závěr a šly do wellnes odpočaté. Že to byl dobrý nápad i z jiného důvodu, si ověříme až zítra.

Zatím jsme ještě svěží holky a cca po 2 km se dostaneme na vyhlídku Skály, následovanou Předním Alojzovem a Alojzovskými loukami. Vždycky cca po 2 km. Cesta je to moc pěkná a různorodá. Výhledy sice na jejím začátku trpí tím, že skály jsou zarostlé a tak z nich není nic moc vidět. Ale skály samotné jsou kouzelné a kochací.

I příroda je zelená a svěží.

Kamarádka je úplně u vytržení z množství krásných velkých a zdravých hub. Ale nesbíráme je, nemáme je do čeho dát ani kde zpracovat a byla by škoda hamtat a pak takovou úrodu vyhodit.

Občas potkáme pár lidí, není jich tedy mnoho, ale úplně samy tu taky nejsme. Většinou jsou z hub taky u vytržení. Pán obětoval dokonce i vlastní tričko a pod heslem „holé břicho za smaženici“ se nemůže utrhnout z místa.

Víc než lidí je tu ovšem pasoucích se nebo polehávajících krav. Rozsáhlé louky k pastvě přímo vybízejí, a tak si musíme dávat neustále pozor na elektrický ohradník, který zasahuje zhusta na turistickou stezku, přičemž z druhé strany do ní zasahuje houští. A tak občas přeskočíme či podlezeme (to podle naší rozdílné výšky) jak mladá telátka, dávaje si pozor, abychom nedostaly ránu.  A kocháme se výhledy, kterým tady nic nepřekáží. Je vidět do daleka, v jednom bodě dokonce i Králický sněžník, na což nás upozorní kovová mapa.

To už se blížíme k rozcestí Banjaluka a tam nás čeká rozhodnutí, jestli dál pokračovat v okruhu, který má sám o sobě cca 14 km nebo si ho zkrátit a vrátit se odtud po zelené přes viadukt a hřbitov do Branné, čímž se dostaneme na trapných 10 km, které jsou pro mě poslení dobou už standardně považovány za velký výkon a těžkou turistiku.

Už mám vypozorováno, že trapná desítka je právě ten předěl, který obvykle dám bez toho, aby mě chytla záda. A pak se taky chceme v klidu ubytovat, osprchovat a užít si Mariánské pouti. Od pěti má být ve zdejším kostele koncert, na který máme zálusk. Taky si chceme jít zaplavat, když máme konečně jednou hotel a dokonce i s bazénem, najíst se, večer nás čeká na 1 a půl hodiny wellness a hraje tu ještě pravá moravská cimbálovka.

Takže 10, shodneme se a vyrazíme po zelené k Viaduktu. A ten patří k těm nejhezčím místům na trase. Vede tu most přes Brannou, je tu moc hezká studánka a taky božský klid.

Pak už po zelené přes krásný viadukt a říčku na hřbitov a náměstí v Branné. To v mezičase zaplnily stánky připravené na zítřejší pouť, silnice jsou zahrazeny, bude to velký.

Ještě, že bydlíme na zámku a nemusíme řešit parkování, libujeme si a i s taškami se nakvartýrujeme na recepci hotelu, kde jsme ráno nechaly auto.

A tam naši objednávku pokoje nenajdou.

A je tu pouť, máme plno, rozumíme si?

To ale není možné, ohradím se, však jsme si s paní z recepce mailovali. Mám potvrzení. Chci. A chci. A chci.

Slečna recepční je ale zkušená borkyně.

Když jsem si teda tak jistá, tak určitě bydlíme jinde. Nejspíš na náměstí.

No to nevím, bydlíme na Kolštejně přece a tady to je Kolštejn, viděla jsem ceduli.

Ve wellness hotelu, zkusí to teda slečna.

…no, to máme taky. Wellness, špitnu spokojená, že si konečně rozumíme.

Ale my ne! povídá slečna a pak se dozvíme, že zatímco ten jejich hotel se jmenuje Chatoe Kolštejn, hotel na náměstí Wellness hotel Kolštejn. A lidi si to pletou každou chvíli.

Což se teda nedivím, protože být hotel a jmenovat se v jedné dědině Kolštejn 2x, to by zmátlo kdekoho.

A tak už víme, že bydlíme jinde, ale máme hlad, a tak jim tam aspoň uděláme malou tržbičku. Dáme si polévku – kyselicu za 79,-. A ta je naprosto dokonalá. Chuťově vvvážená i pěkná porce. Olizujeme se až za ušima a musím přiznat, že tahle polévka byla rozhodně lepší, než kachna, kterou jsem si později dala k večeři. Takže kuchyň na zámku jednoznačně doporučujeme. Aspoň do té doby, než změní kuchařku.

A co se týče cen, tak taky. Jídlo tu měli jednoznačně nejlevnější v obci. Akorát teda nevěděli, že já nejím guláš, takže druhé jídlo nic.

Z obavy z toho, že na náměstí nezaparkujeme, si nakonec necháme stát u zámku i auto a k našemu hotelu dojdeme pěšky, což, jak nám recepční posléze potvrdí, byl ten nejlepší nápad. Po celou neděli bude náměstí a prostor před naším hotelem zahrazen stánky a my bychom odtud nevyjely. Sotva se ubytujeme, vyrazíme na první akci z pouťového programu. A tou je …….koncertní pásmo v kostele. Dorazíme bohužel až po jeho začátku, ale i tak prožijeme hezkou víc než půlhodinku.

Pak už nás čeká plavání v bazénu, kouzelné wellness na 1,5 hodiny, v němž jsme byly samy, a po krátkém odpočinku vyrazíme na cimbálovku na náměstí. To už je po deváté a  cimbálovka vyhrávající už od sedmé, má zrovna přestávku. Zdánlivě nekončící přestávku, říkáme si zhruba ve ¾ na deset, když mi padají oči a dostavuje se únava z hypnotizování nejen odložených nástrojů, ale i muzikantů připíjejících si jednou sklenkou na druhou.

A pak, když se konečně vpotácí na scénu, do toho pořádně říznou.

Sama královna, sama královna, ceduličku psala….zpívají najednou úplně všichni a dokonce i já se přistihnu při vyřvání Čobogaj, negogaj, čáry nebogaj.

Zpívá se tak maximálně čtvrt hodiny a následuje další přestávka, během níž se muzikanti přesunou opět ke sklínkám a my do postele.

17.8.2025

Ráno vstáváme až po osmé. Kamarádku trápí migréna a o Jesenické dvanáctce, což je dechovka, která tu má vyhrávat pro změnu dnes, nechce ani slyšet.

A tak si po snídani proběhneme stánky, omrknem konec šermířského představení v podzámčí i koňský ráj představující 3 koně na zámeckém nádvoří, které vodí kol kol dokola s malými dětmi v sedlech, a fandíme na ukázkách z výcviku ptáků.

A skončíme zase v restauraci s nezvladatelnou chutí na druhou kyselicu, což tedy, myslím, jednoznačně dokazuje její kvalitu.

Někde mezi tím nám po náměstí proběhne kostelní průvod s žehnáním k Mariánskému prameni, aniž bychom si ho všimly. A tak se sem vypravíme samy. Mariánský pramen je totiž také součástí okruhu Pasák, který jsme si včera zkrátily a zkrátily jsme si ho docela šikovně, protože to, co jsme z něj chtěly vidět a neviděly, můžeme dneska pohodlně dohnat, nebot je to vcelku dobře dostupné, což, pokud bychom zvolily druhý směr okruhu, by tak jednoduché nebylo. A tak si seběhneme strmou cestou asi půl kilometru rovnou z Branné a cestou obdivujeme farářské nožičky, které to zvládly evidentně bez  problému. Ale třeba tu mají mladého faráře.

Pramen je moc pěkný, upravený a jak hlásí kamarádka, i chutný. Čerstvě ozdobený kostelními liliemi.

Ale bohužel tu nejsme samy. Spolu s námi k němu dorazí i mnohočetná rodinka, která obsadí lavice a zabrání mi tak udělat pěknou fotografii na památku. A tak tu máte nepěknou, ale aspoň bez nich. 😊

Po návratu už se s Brannou loučíme a popojedeme jen autem k železničnímu přejezdu. Odtud si dojdeme pěšky dalšího cca asi půl kilometru k Samostatnému pěchotnímu srubu ST.M. – S50 „U TRATI“. Jedná se o ohromný atypický pěchotní srub, zpola ukrytý v jámě, takže zdálky připomíná maximálně tak malý řopík. Jeho úkolem mělo být chránit silnici a železnici, ale nikdy nebyl dokončen.

A tímhle monumentem starých časů se s Brannou loučíme.

Bylo to tu krásné, takže třeba někdy příště na shledanou.


A na shledanou se těším i s vámi, tentokrát u dalšího článku. Podíváme se ke Chrudimi a pak konečně přijde ta Itálie.