“…tak aspoň jahodu pro malou,” ukazuje mi posunky žebrající paní ve Fesu, Na to, že od Honzy zrovna zinkasovala 5 dinárů, ohled samozřejmě nebere.

Dítě získá jahodu a hned je přede mě přistrčeno jiné.
Krmit celou marockou školku z toho půl kila jahod, co jsme si koupili na večer, se mi tak úplně nechce, a tak na paní žertovně zahrozím prstem, říkám jí, že je clever a crazy a ukážu na Honzu, že tedy už má money od mého muže.

Paní se zasměje a pokrčí rameny, že to tedy zkusila.

Rozejdeme se s úsměvem a v dobrém.

Jsou různé způsoby, jak obrat turistu a v Maroku jich znají celou škálu.

Některé jsou úsměvné a v podstatě fajn, jako třeba tahle matka.

Jiné jsou otravné a dá se jich zbavit jen stěží.

To jsou ti různí manažeři parkovišť, kteří se prostě jenom někam postaví a inkasují. Jejich požadavky jsou obvykle nehorázné a kdyby na ně  člověk přistoupil, zaplatil by v této chudé oblasti víc než za parkování v pravé poledne na Václaváku. Proto je třeba si cenu sjednat dopředu a nebát se při tom sjednávání ani zvýšit hlas. Ne vždycky to tak úplně jde. Třeba při parkování v Miknés to vypadalo, že jsme na úplně opuštěném místě, o které se nikdo nestará. Ovšem jen do okamžiku, kdy jsme chtěli zase odjet. V tu chvíli parkování manažovalo půl ulice.

O samozvaných guidech snad ani nemá cenu hovořit. Jsou všude a drží se bílé tváře jako klíšťata, stačí jen trošku povolit v ostražitosti. Mně obvykle stačilo s patřičně odhodlaným výrazem říct jen „no, no guide“ a měla jsem pokoj. Ovšem jak se zastavíte a dáte se do řeči, případně se naivně zeptáte, jestli na rozcestí zahnout vpravo nebo vlevo, už jste chycení. Guide s vámi obvykle prošmejdí okolí nejmíň 2x, jen aby to trvalo co nejdéle, žene vás jako nadmutou kozu, abyste si nestihli uvědomit, že vlastně po okolí kroužíte a na konci si řekne o nehoráznou sumu, načež následuje hádání a štěkání, dokud nepovolíte a nedáte mu aspoň třetinu toho, o co si řekl.

No a pak jsou způsoby, nad kterými vůbec nemáte kontrolu a které se už tolerovat nedají.

My jsme měli štěstí a s okrádáním jako takovým jsme se setkali jen jednou a ještě nepovedeným.

Bylo to hned první den v Marrakechi, kdy jsme se večer za tmy vraceli úzkými opuštěnými uličkami na ubytování. Byli jsme ve čtyřech, což je přece jenom výhoda skupiny. Nikde nikdo, jen občas zatúrovala motorka nebo spíš skútr. Bylo to v těch úzkých uličkách docela nepříjemné, člověk měl kolikrát pocit, že projíždějí přímo vedle něho. Snad i proto jsme byli obezřetnější.

Faktem bylo, že mladí cápkové si obhlíželi jen, co by komu mohli ukrást. Do jejich hledáčku se nakonec dostal Slávek, který měl na sobě kapsáče a peněženku strčenou v dolní kapse nad kolenem. Jestli si teda myslíte, že mladý akrobat se na motorce nesehne až k zemi, tak se opravdu pletete. Ruka  šťátralka už byla těsně nad kapsou, když si jí Slávek periferním viděním všiml a kapsu rychle zakryl rukou.

A tak jsme vyvázli bez úhony.

Naštěstí nám tedy zůstaly jen příjemné a úsměvné vzpomínky, takže Maroko bez cestovky a na vlastní pěst můžeme každému jen doporučit.

Pokud jste zatím nečetli můj cestopis plný zážitků, najdete ho tady: https://dobrodruzka.cz/2020/06/06/maroko-za-casu-korony/

Anebo si můžete prohlédnout aspoň všechny Honzovy fotky: https://specialw.rajce.idnes.cz/Maroko_2020/

Jestli se vám článek líbil, bude ráda, když mě začnete sledovat dál. Můžete to udělat na fb, instagramu nebo si objednat mailový zpravodaj.