MAROKO za časů korony

12.3.-19.3.2020

Den první – čtvrtek

„….hele, ten vypadá, že je nemocnej už tady.“ ukazuje mi Honza na letišti pána s respirátorem. Je zarudlý a motá se, na první pohled se zdá, že je buď opilý anebo nemocný. Evidentně už absolvoval všechna bezpečnostní opatření a kontroly na letišti a nikomu zřejmě nepřipadal podezřelý. Kromě nás a cca tří dalších orouškovaných lidí je ale jediný široko daleko, kdo má nějakou ochranu.

První, komu se nezdál, byla až zaměstnankyně Ryanairu, která na něj poslala ochranku v době, kdy my už jsme všichni seděli v letištním autobusu a pozorovali jsme, jak to s ním dopadne. Pán s námi do Maroka nakonec neodletěl.

Marrakesh
Marrakesh

Zda odletět či nikoli jsme dlouze zvažovali i my. Letenky jsme kupovali v listopadu a nyní začátkem března, kdy se první nakažení s COVID 19 objevili i v Česku,  jsem prakticky denně sledovala počet nakažených v Maroku i stránky MZV a jejich doporučení. Ale všechna doporučení se týkala jen tzv. rizikových zemí, z hlediska MZV bezpečné země byly naprosto na okraji zájmu. Takže jsme se nakonec rozhodli pro odlet. V celém více než třicetimilionovém království byli v té době 4 nakažení. Celkem logicky jsme tedy usoudili, že Maroko na vlastní pěst je pro nás bezpečnější a mnohem rizikovější bude pobývat doma a to si myslím do dneška.

Vycestovali jsme tentokrát ve čtyřech. My s Honzou a s námi naši kamarádi, pro které bylo Maroko jejich první lawcost poznávací dovolenou a bez cestovky v zahraničí nikdy nebyli. Vlastně si s námi takhle troufnul někdo úplně poprvé a rozhodně žádný z nás nečekal, že toho dobrodružství bude víc, než jsme plánovali. Inu, Maroko si s námi přátelé užili nejenom levně, ale i dobrodružně. Nikdo totiž nemohl tušit, že cca 2 hodiny po našem odletu vláda uzavře hranice, takže nakonec pán s respirátorem možná dojde k závěru, že když ho nevpustili do letadla, měl vlastně štěstí.

Pro nás tedy SMSka z Drozdu, kde jsme byli zaregistrovaní, byla jako zpráva ze scifi filmu. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo asi udělal legraci. Ale když přišla všem??

No nic, nebudu předbíhat.

Maroko
Marrákeš

Do Marrákeše jsme přiletěli ve čtvrtek navečer a na letišti už na nás byli připravení. Nejprve vyplnit dotazník, jestli jsme nebo nejsme nemocní a pak pěkně do fronty a změřit teplotu.

Prošli jsme všichni, jen já jediná z naší skupiny jsem měla drobný problém u pasové kontroly, kde se mě úředník, když na mně viděl nasazenou roušku, ptal, jestli jsem zdravá. Rychle jsem si ji stáhla přes bradu a s úsměvem prohlásila, že „yes, of course“ a on mi naštěstí uvěřil.

 Před letištěm už na nás čekalo objednané taxi z Kammy hostelu, kde jsme byli ubytovaní. Vyšlo nás na 20 Eur. Autobus by byl jistě o trochu levnější, ale plácat se se zavazadly a hledat ubytování by nás stálo zbytečný čas. Takhle jsme byli zavezeni co nejvíce dovnitř mediny a vyzvedla si nás přímo u auta usměvavá majitelka hostelu.

náměstí Jemaa El Fna

Ubytování bylo vcelku skromné, do pokojíku se vešly akorát tak 2 patrové postele a mezi nimi úzká chodbička. Pobývat tu týden bych tedy vážně nechtěla, ale na jednu noc v poho. Moc jsme se tu však nezdržovali a co nejdříve vyrazili ven. Začínalo se už stmívat, takže jsme jen směnili nějaké peníze a absolvovali procházku okolo náměstí Jemaa El Fna, kde okolo doslova jako by běžela historie. Takhle večer to na něm žilo, spousta umělců předváděla své kousky, zpívalo se, všechno svítilo a taky vonělo do daleka. Právě tady jsme ochutnali svůj první báječný fresh juice (velký 20 dhm).

Další prohlídka tohoto města nás čeká na konci pobytu. V Marrakechi plánujeme prospat ještě jednu noc, tu poslední a projít si ty nejlepší fláky města. Že k tomu už nedojde, jsme v té době nemohli tušit.

Den druhý – pátek

Ráno byl Honza vyslán na letiště pro auto a my ostatní zatím v klidu pobalili, posnídali, pokecali, hlídali mu snídani a Honza pořád nikde. Uplynula hodina, dvě, dvě a půl…., sakra, kde ten chlap je a kdy si myslí, že budeme vyjíždět? Říkal, že si vezme taxíka, tak už by měl být dávno zpátky. Čaj už má úplně studený.

Cascades d´Ouzoud či vodopády Ouzoud
Cascades d´Ouzoud či vodopády Ouzoud Maroko

Čekání mě přestávalo bavit, tak jsem vylezla z domu, rozhlédla se uličkou a jaké štěstí? V průzoru k hlavní silnici se mi mihlo jasně žluté tričko a maskáčové kraťasy rychle přebíhající zase o dům dál. To musí být on.

„Honzo!“ řvu tak, že mě slyší všichni v okolních domech a za chvíli i na hlavní ulici, kam zadýchaně popoběhnu. Žluté triko nereaguje a mizí v dáli. Zato všichni trhovci a řemeslníčci, co jich po okolí je, skandují spolu se mnou “Honzo, Honzo…..”, takže když svého světoběžníka zchvácená konečně dostihnu a vedu si ho s sebou,má návrat i se skandováním celé ulice.

„Honzo, Honzo…,“ pokřikují trhovci jako jeden muž a smějí se od ucha k uchu a Honza netuší, jak je možné, že ho všichni znají jménem. Je ale rád, že jsem ho odchytila, v úzkých uličkách medíny často navigace zlobí a tak pro něj bylo najít naše ubytování pěkným oříškem a navíc nevěděl, kde by na tu chvíli, než si přeneseme věci, zaparkoval, takže nakonec musel nechat auto na soukromém dvoře a i za tu hodinku na něm majitel vydyndal 3 Eura. Raději se tvářím, že věřím, že smlouval, i když je cena vyšší než u nás doma. Hlavně, že můžeme jet.

vodopád Ouzoud Maroko
Cascades d´Ouzoud či vodopády Ouzoud – škoda, že zrovna nebylo víc vody


Nači pouť jsme podle plánu začali cestou na vodopády Uzúd ( nebo také Cascades d´Ouzoud či vodopády Ouzoud) v oblasti Vysokého Atlasu, nedaleko vesnice Tanaghmeilt v provincii Azilal, asi 150 km od Marrákéše. Jsou to největší a nejpůsobivější vodopády v Maroku, spadají z výšky 100 metrů a vytvářejí přitom kouzelná přírodní jezírka. My jsme měli zajištěno ubytováni kousek nad nimi, a tak jsme měli báječnou příležitost prohlédnout si je nejprve zhora a potom pohodlně sejít přímo z vesnice přes rozličné vyhlídky a krámky až dolů.

vodopád Ouzúd
vodopád Ouzúd – za foto s opičkou se platí, ale když si tam tak sedla…..

Cesta ze vsi je pohodlná a rozhodně na ni není potřeba žádný průvodce. Dejte si tedy pozor na úžasné nabídky různých samozvaných průvodců, kteří si vás nahoře dozajista vyčíhnou s nabídkou, že vás provedou dolů a budou vás přesvědčovat, že sami se tam nedostanete. Upřímně řečeno, mlátit sebou po cestě necestě, na kterou se nás snažil svést ten, co si vyhlédl nás, se mi opravdu nechtělo a to jsem ještě netušila, že o kousek dál je cesta normální, asfaltová a s klasickými schody, na kterých si ani neumažu sandály od hlíny. Však jsme později dole potkali dvě jeho oběti, pravděpodobně Němce, kteří zřejmě neuměli říct ne, a tak si seskákali dolů jako kamzíci. Byli chudáci celí upocení a postarší paní, ještě tučnější než já, se zdála na pokraji kolapsu. Guide se jich ale držel jako klíště po vzoru co peklo schvátí, to už nenavrátí.

Den třetí – sobota

přehrada El Mansour Eddahbi
přehrada El Mansour Eddahbi

Naším dalším cílem je přehrada El Mansour Eddahbi, ktrá vznikla přehrazením řeky Dra. Čeká nás tedy pomalá cesta po okrajích Atlasu. A taky jedna přímo do jeho lůna. To když si kluci zajedou a původně pěkná cesta, kterou by marokáncům naši silničáři záviděli, se začne měnit postupně v silniční šotolinu plnou kamínků, později kamenů, až balvanů…. a ať koukáme, jak koukáme, všude jenom strmý svah a není se kde otočit. To už máme docela nahnáno. Jedeme jako se staženýma kalhotama a modlíme se, aby se nám ani autu nic nestalo. Možnost otočení bereme jako zásah anděla strážného, který bdí nad některými z nás a s úlevou se vracíme zpět.

přehrada El Mansour Eddahbi
přehrada El Mansour Eddahbi

 
No samozřejmě, správná cesta je vcelku bezpečná a zavede nás tam, kam jsme chtěli. K nádherným scenériím a vyhlídkám na přehradu ze všech stran. Procházíme se  i v okolí a pozorujeme vůkol zuřící čilý stavební ruch, dokonce jsme svědky i odstřelu na silnici.

přehrada El Mansour Eddahbi
přehrada El Mansour Eddahbi – odstřel

Čilá práce nejen na silnicích, to je jedna z věcí, která mě v Maroku nejvíc překvapila. Ať se člověk dívá, jak se dívá, pořád se něco buduje, silnice jsou relativně nové, i na lidech je vidět, jak jsou pracovití v tom, kterak neustále kutí na polích v případě vesnic, a  ve městech zase osadí kdejaký výklenek či „garáž“ a zřizují tu dílničku či prodejnu.

přehrada El Mansour Eddahbi
přehrada El Mansour Eddahbi


No a my míříme k dalšímu ubytování a tím je hotel Imilchil v Zaouiat Cheikh. Ten nás nejprve trochu vyděsí tureckým záchodem hned vedle našich pokojů. To, jsem úplně vyděšená, co jsem to zase objednala. Ale pak si všimneme letáčku připevněného na schodech. Směje se na nás malůvka evropské WC mísy a šipka. Stačí vyběhnout poschodí a dostat se k terase na střeše. Hned vedle ní je on, náš normální sedací záchod. Sláva.

Den čtvrtý – neděle – Maroko uzavřelo hranice

Den čtvrtý začal někdy před půlnoci. Spokojeně jsme s Honzou oddychovali v posteli, když nás vzbudilo tlučení na dveře. Slávkovi přišla SMS z Drozdu, kde nám sdělovali, že Maroko v neděli (tj. vlastně zítra) uzavře hranice a my bychom měli do té doby opustit zemi. A to jak jako? Koukáme na sebe a nevíme, co vlastně dělat. Naštěstí Drozd dodává i kontakt na ambasádu, tak tam volám. Na ambasádě jsou ale stejně vykulení jako my, přišlo to jako z čistého nebe a zatím taky nevědí, co dělat a jak se zachovat.


Máme sledovat jejich stránky, až budou vědět víc, určitě to zveřejní a nemáme se bát. Všichni se odtud dostat během jednoho dne nemohou, v tom se Maroko unáhlilo a nedošlo jim, že když nás tu nechtějí, musí nám také umožnit odcestovat. 

A tak si jdeme lehnout.

Maroko
Maroko — náměstí Jemaa El Fna



Ráno se dívám do mailu, jak to vypadá s naší zpáteční letenkou, ale Ryan mlčí a náš zpáteční let se nadále prodává. To nás trochu uklidňuje. Pro jistotu ještě koukáme na předchozí, tj. dnešní,  zpáteční let, ten je už vyprodaný. Přemýšlíme, co dál. Přeplavat moře nám jako varianta nepřijde úplně realizovatelná a SMS a maily, které posílá Drozd a velvyslanectví, tedy, že máme použít let air France a přeletět do Paříže, kde je jedno z nejvyšších ohnisek nákazy, nebo se nějak dostat na sever a trajektem do Španělska (fujtajbl, tam je situace ještě horší) nám přijdou úplně nesmyslné. Raději si rychle vzpomenu, že jsem kardiak a patřím tedy do ohrožené skupiny a tím pádem odmítnu vůbec jen přemýšlet o tom, že bych prchala ze země jako za války, abych se dostala do centra pandemie a tam, co asi?


Volám tedy znovu na velvyslanectví v Rabatu, vysvětluji, že jsme atakováni SMSkami, doporučujícími nám útěk ze země ve stylu knížky Bez dcerky neodejdu, přitom nám ale stále nikdo nezrušil letenku a vypravit se do centra pandemie prostě odmítáme. No a co se stane, když tady zůstanem a neposlechneme?

Tak prej nic. Určitě nebudeme sami. A máme dále sledovat stránky velvyslanectví, přihlásit se jmenovitě (to už jsme udělali) a čekat, až jak se domluví s marockou vládou.

Takže co my teď? Rokováním a mudrováním o situaci jsme ztratili půl dne. Ono je totiž otázkou, jak se nyní zachovat. Máme pokračovat v cestě? Zůstat na místě? Vrátit se do Marrákeše? Kdo ví, jaký nám doporučí další postup.

Nakonec jsme si situaci logicky rozebrali a rozhodli se pokračovat. Nikdo neví, co bude. Možná budeme muset odletět zítra, možná pozítří nebo tu uvízneme na měsíc, ale možná, když nám Ryan nezruší let, odletíme podle plánu. Možná poletíme z Marrákeše anebo třeba z Casablanky. Každopádně, nikdo nám nemůže dát vědět, abychom se přesunuli z hodiny na hodinu, nejsme tu sami a ostatní turisté jsou rozeseti po různých koutech království. Takže naší výhodou je v tuto chvíli auto a dva řidiči. Jsme schopní se tedy přesunout kdykoli kamkoli a setrvávat na jednom místě nemá smysl.

Na letiště se takhle na rychlo dostaneme stejně z Zaouiat Cheikh jako odkudkoli jinud. Čili jedeme dál.

Maroko
Marrakech náměstí Jemaa El Fna


Do Fesu se dostáváme až navečer, což zase tak moc nevadí, plánujeme tu setrvat 2 noci a máme objednané nádherné ubytování uprostřed medíny. Zaparkujeme vůz na jejím okraji a vyrážíme s Honzou jej nejprve najít. Okamžitě jsme obsypáni místními samozvanými průvodci a jednoho z nich se nám nedaří setřást. Trajdá s námi od čerta k ďáblu a od ďábla k čertu, křižujeme tam a zpátky a zleva doprava, až jsme úplně zamotaní a musíme si přiznat, že bychom ubytko bez něj sami nikdy nenašli. Což si budeme myslet ještě dlouho, dokud ráno nezjistíme, že nás ten filuta schválně vodil křížem krážem, jen aby z nás vytáhnul za tu námahu co největší odměnu. Inu, i takové je Maroko.
I když v tomhle případě si nakonec svou odměnu i zasloužil.

Fes
Fes


Na ubytování nás totiž odmítli ubytovat a ani když jsem vehementně mávala papírem z bookingu, nestalo se nic. Akorát majitel zavolal do jiného ubytka a tam nás i s naším guidem poslal. Naštěstí to bylo kousek od našeho zaparkovaného auta, když tak o tom přemýšlím, tak skoro přímo před ním. Guide nám potom lámaně vysvětlil, že vláda zakázala ubytovávat v medíně, že je tam hodně lidí, z nich především starých, takže se medina bude uzavírat a přes to nejede vlak.

Náhradní ubytování nebylo vůbec špatné, jediné, co mě na něm mrzelo, bylo to, že to nebyl riad, jak jsme původně zamýšleli.

Fes je nejstarší královské město v Maroku (dalšími jsou ještě Marrakech, Meknes a Rabat), o jeho historii se zde nebudu vypisovat, dá se najít např. na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fes a tak bych se jenom opakovala. Pro mě to bylo asi nejkrásnější marocké město. Z těch, co jsem viděla, samozřejmě.

Fes
Fes



Večer jsme se vypravili na vyhlídku na kopec nad námi a na Merenidské hrobky. Bylo to velkolepé a člověk by se tu mohl procházet a dýchat atmosféru hodiny a hodiny.

Den pátý – pondělí

Ráno jsme po snídani vyrazili do medíny, kam nám byl den před tím odepřen přístup na ubytování. Honza chtěl hlavně a především vidět místní proslavené koželužny, tj. místo, kde se zpracovájí kůže a vznikají z nich všudepřítomné kabelky, batůžky a peněženky. Samozřejmě si nenechal říci a hned oslovil prvního místního klučíka, aby se poptal, kudy že tudy. Prostě nepoučitelný chlap a v mžiku jsme byli díky němu ve spárech samozvaného průvodce. Kličkovali jsme sem a tam, jako bychom se nemohli poučit už včera a nevěděli jsme, že čím delší a spletitější cesta, tím vyšší platbu bude usměvavý chlapec požadovat. Celí uklopýtaní jsme skončili v tzv. malé koželužně, ačkoli Honza si přál velkou dílnu. Dobře mu tak.

Fes koželužna
Fes koželužna

V koželužně umístěné normálně mezi domy k bydlení nás přivítal všudypřítomný puch, místy jsem měla pocit, že se snad pozvracím. Bydlet bych tedy nikde v okolí rozhodně nechtěla. Viděli jsme ale, jak těžká a odporná práce se za našimi kabelkami skrývá. Činění kůží, máčení, barvení a všechno ručně téměř bez nástrojů, všudepřítomný smrad. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila o staletí zpátky. Tohle je místo, které by každý měl rozhodně navštívit, aby si uvědomil, že i tzv. těžké práce u nás jsou proti téhle otročině prd.

Fes - parfumerie
Fes – parfumerie

Náš průvodce  na nás samozřejmě čekal a hned po koželužně nás zavedl ještě do prodejny a zpracování parfémů, do přádelny, všude se k nám chovali jako ke vzácným hostům u vidiny toho, jak budeme mohutně nakupovat.

No a pak už jsme s Hankou řekly STOP. Končíme, teď už se chceme toulat o samotě. I tak nás čekalo dlouhé smlouvání, kolik vlastně našemu samozvanému průvodci dát.

Naobědvali jsme se a jen tak se courali po tržnici. Neodolala jsem a zakoupila si  kožený červený batůžek a Honza zavětřil, že teď už snad mohu být spokojená. Prohlásil, že nyní, když už mám svůj dárek, on chce na oplátku také něco. Chce prostě tu velkou koželužnu stejně vidět  a že podle navigace od ní prý zrovna nejsme daleko. Najednou průvodce nepotřeboval, no nezabili byste ho?

A tak jsme se objevili ve velké dílně, která byla proti té malé obrovitá a jejíž součástí byl i obchod (proti krámkům na trhu dost drahý, jak jsme později zjistili). Puch tu byl ale stejný.  K nepřežití i se snítkou máty, kterou nám tu dali.

Fes koželužna
Fes koželužna

 K večeru se medína začala vylidňovat. Vláda totiž rozhodla, že ji kvůli koroně uzavře úplně. Příliš velké nebezpečí nákazy, úzké uličky a mnoho lidí. Pravda je, že uzavření hranic se už začalo projevovat. Bílé tváře jsme dnes potkávali opravdu jen sporadicky, jestli nás tam bylo tak 25 na celém tom prostoru, to je všechno. Není tedy komu prodávat a navíc se to vlastně nesmí.

O to je celá situace smutnější. Některým místním přijdou celé manévry spíš k smíchu. To mluvím o převážně výrostcích, kteří na nás začali se smíchem pokřikovat „korona, korona“. Normálně šikana kvůli barvě kůže. 😊)

osel Maroko Fes
osel Maroko Fes

Pokud jste se na ně ale zasmáli, popř. k smíchu přidali nějaký ten posunek ve stylu jen počkej zajíci, brali to jako dobrý vtip. Ne, neměla jsem pocit, že by byli i přes to všechno vyděšení nebo snad zpanikaření a agresívní jako lidé tady.  Pandemie byla od Maroka ještě daleko.

My jsme nakonec na pokřik „korona, korona“ začali využívat odpověď v podobném stylu jako místní. Stačilo se otočit a vší silou směrem k pokřikujícím teatrálně zakašlat. Reakce na tenhle vtípek byla vždycky stejná. Kluci nebo i dospělí propukli v hurónský smích, začali nám ukazovat, že jsme jedničky, popř. jsme si i plácli na to, že je to fakt dobrej fór. Marokánci prostě mají smysl pro humor.

Celá situace ale ve skutečnosti k smíchu vůbec nebyla. Tím, jak museli všichni trhovci, prodejci všeho možného opustit medínu, tím, jak se bílá tvář stávala vzácnou, jim hlavně mizelo živobytí. Některým to zatím ještě nedocházelo, to byla ta část, co dělala vtípky. Jiní už tušili, že se jedná o kolosální průšvih. Že odcházejí peníze a přichází bída a možná hlad. Trhovec u dalších kožených tašek mi snesl k nohám téměř celou svoji nabídku a pomalu mi brčel na rameni, když mě ověšoval dalšími a dalšími kabelkami. Ne, to nebylo hrané. On v nich měl opravdu všechny peníze, jeho rodina ty tašky šila a já jsem byla skutečně jeho poslední zákazník, jak mi pořád opakoval. Ten už věděl, že jeho i jeho rodinu čekají hladové týdny, měsíce, možná i roky. Že ty turisty potřebuje.

Koupili jsme s Honzou kabelky dvě.

Den šestý – úterý

Maroko pomalu přestávalo turisticky žít. Někde více, někde méně, ale restrikce se polehoučku a jistě začínaly projevovat všude. Nás tento den čeká ale dlouhá cesta, protože další ubytování máme až v Casablance. Cestou navštívíme starověké městečko Meknés a projdeme si jeho medínu, staré brány a tržiště.

Následuje Rabat, tady už ale nemáme mnoho času a tak zdejší medínu nenavštívíme, spíše zastavujeme u pobřeží a kocháme se zdejšími obrovskými mořskými vlnami.

Meknes
Meknes – tahle vosí pochoutka mě nezaujala 🙂

Udělali jsme několik zastávek jenom proto, abychom se mohli těšit vlnami, které se tříštily o břeh a skaliska, slanými kapkami, které nám dopadaly až na obličej i větrem, který si pohrával nejenom s oceánem, ale i s našimi vlasy. Trošku jsme se bavili tím, že bychom mohli navštívit holky a kluky z velvyslanectví, kteří tady sídlí a se kterými jsme byli v neustálém spojení. Mají to tu krásné.

Rabat - moře
Rabat – moře

Příjezd do města Casablanca byl opět až navečer. Najít ubytování byl trošku oříšek nejenom pro navigaci, ale i pro nás, naštěstí jsme bydleli na okraji medíny, ne přímo v ní, takže jsme nocleh tentokrát měli tam, kde jsme si ho i zarezervovali. Náš hotel vypadal poněkud omšele, ale uvnitř bylo vidět, že má za sebou i lepší časy, Pro mě bylo největším zklamáním, že v pokojích nebyla okna. Tedy nebyla, to není tak úplně pravda, okna tu byla, ale nevedla ven, nýbrž do vstupní auly, takže vám kdokoli mohl koukat z chodby do pokoje stejně jako vy na něj ven. Hanka se Slávkem to vyřešili tak, že okno zabednili dekou na přikrytí. My jsme měli naštěstí okno nade dveřmi, takže bylo dost vysoko a pokud by nás někdo chtěl pozorovat, musel by si přinést žebřík.

Překvapilo nás ale, jak bylo všude prázdno. Původně jsme mysleli, že máme celý hotel i jeho správce sami pro sebe, ale ráno při snídani se ukázalo, že tomu tak není. Spolu s námi tu ještě bydlela postarší američanka, zoufalá, že zrušili lety, dopravu a ona tu uvízla a nemůže se nikam dostat. Zvažovali jsme s Honzou, zda jí nenabídnout svezení, ale vzhledem k tomu, že jsme měli auto zaplněné lidmi i bágly, jsem to nakonec neudělali. Čímž jsme jí udělali dobrou službu, jak se ukázalo až druhý den. Kdo ví, jak by nakonec v Marrakechi skončila a kde složila hlavu?

Casablanca
Casablanca – tihle kluci prodávali fresh juice a výborné cukroví

Marrákeš  ale bude až zítra a zítřek je ještě daleko, dnes je dnes a teď nás ještě čeká návštěva medíny. Ta je v Casablance poměrně malá a na koronavirovou dobu i relativně funkční. Krom toho, že je v ní už obtížné potkat bělocha, na což jsme koneckonců zvyklí z Fesu, funguje celkem normálně. Akorát se nikde nevaří, to už je zakázané. No, nevaří. Pokud si myslíte, že výdej přes okénko využívají jen restaurace v Evropě nebo v Americe, tak chyba lávky. V Maroku už to frčí taky. Dáváme si do nosu, zákusky, fresh juice, kuře, jako bychom tušili, že v Marrákeši už se nenajíme.

Mešita Hasana II. v Casablance
Mešita Hasana II. Casablanca

 Den sedmý – středa

Bydlíme kousek od přístavu, ten je ale opět zahrazen, takže ráno vyrážíme městem pěšky na pohodovou procházku k mešitě Hasana II. Je to nejvyšší mešita v Maroku postavená v roce 1993 francouzským architektem Michelem Pinseau. Její minaret měří 210 metrů a za normálních časů je dokonce zčásti přístupná i nevěřícím psům. Teď je úplně opuštěná a všechen tan mramor na nádvoří zeje prázdnotou. Občas tu projde muž z ochranky a jinak ani noha. Mešitu máme sami pro sebe. Kdy jindy by se nám to stalo, vtipkuje Honza, ale je to spíš trošku depresivní. Prázdné nádvoří a červené pásky se zákazem vstupu dovnitř působí smutně.



Pustíme se ještě podél pobřeží k přístavu a kocháme se krásami moře z levé strany i pohledem na luxusní moderní sídleště z pravé. K přístavu nás to samozřejmě nepustí a tak se musíme zase vrátit stejnou cestou skoro až k mešitě, než se nám podaří dostat se do města.

Mešita Hasana II.
Mešita Hasana II.

Uděláme si ještě nákup jídla  na trzích, protože už tak nějak pořítáme s tím, že v Marrakechi může být problém a sedáme do auta.

No a problém je a větší, než jsme čekali. Večer dojedeme k ubytování, opět na kraji medíny a tam zvoníme, bušíme na dveře a zase zvoníme. Medína je uzavřená, hotel taky a nikdo se nám ani nenamáhal zrušit rezervaci.

Casablanca - procházka po nábřeží
Casablanca – procházka po nábřeží od Mešity Hasana II. k přístavu

Pomalu se stmívá. Sedíme v autě a já se snažím najít na rychlo na bookingu nové ubytování. Než bychom čekali, až mi někdo odpoví, raději k němu rovnou jedeme. Kus se zase musí pěšky, necháme přátele v autě a sami vyrážíme na túru prázdnými uličkami. Je to až trochu strašidelné, říkáme si, všude kolem tma, tady by nás lehce mohl někdo přepadnout. Ale naštěstí se nic nestane. Město je zřejmě stejně ochromeno jako my. Hostel najdeme a zaznívá odtud smích a hluk.

Marakesh
Prázdné podvečerní uličky při hledání ubytování působily malebně i strašidelně zároveň

Tady nás vezmou, raduje se Honza a zvoníme. Ale ne, majitel jen kroutí hlavou. Nemůže, je to zakázané. Vláda, medína, lidi, bohužel…

Žádný další pokus jsme už neučinili.

Byla to naše poslední noc a jezdit křížem krážem po Marrakechi se nám dál nechtělo. Venku tma, pomalu se blížila desátá, co teď? Poslední noc jsme zkrátka strávili v autě na parkovišti. Bylo to nejspíš jediné parkoviště v Marrakechi, na kterém nepobíhal ani jeden manažer parkování, neotravoval a nechtěl peníze. Anebo to bylo proto, že už nebylo koho manažovat. Medíny uzavřené, turisté veskrze pryč. Ztráta času i pro zdejší manažery. 

Den osmý – čtvrtek

Ráno jsme dotankovali palivo a vrátili auto do půjčovny. Odtud nás převezli na letiště, ačkoli jsme původně měli naplánovanou  prohlídku  města a těšili jsme se na taky na tajine a fresh juice. Jenže kam bychom se táhli nemytí, nevyspalí s cestovními taškami v rukou? Zvlášť, když bude nejspíš všude mrtvo?

Letiště bylo narvané k prasknutí jako Václavak při demonstracích v listopadu 1989. Marocká vláda povolila odlet uvízlým turistům a všechna letadla zřejmě soustředila do jediného dne. Všichni lidé se tísnili v hlavní hale, posedávali po zemi. Věděli jsme, že my tu budeme až do večera a tak jsme si nasadili roušky a přesunuli se do vestibulu mimo hlavní dav. Tam chyběla odletová tabule a tak tu nebyl nikdo. Dokonce jsme si i sedli na lavičku, kousek od nás toaleta vybavená dezinfekcí, co víc si člověk mohl přát?

 Ryanair nás tedy nakonec nezklamal. Svůj let nezrušil a mohli jsme se vrátit tak, jak jsme plánovali, aniž bychom si museli kupovat novou letenku. Naopak, linka byla posílena a Ryan po jednání s naším zastupitelským úřadem  poslal ještě jedno letadlo navíc, aby se dostali domů i ti, kteří měli původní let zakoupený na jindy. Co jsem se bavila s nějakou paní, žádná charita to tedy nebyla a za jednosměrnou letenku platila snad 8 tisíc, ale chvála bohu za to.

Casablanca a pozdrav na rozloučenou
Casablanca a pozdrav na rozloučenou

Doma nás čekal vstup do výjimečného stavu, povinné roušky, které nebylo kde koupit a povinnost jít do práce, protože i dle hygienické stanice Maroko bylo stále považováno za bezpečnou zemi, pro niž nebyla nařízena povinná karanténa. Do práce jsme ale nešli ani jeden z nás. V Česku zrovna kulminoval vrchol paniky a tak si nikdo kromě hygieny na bezpečné či nebezpečné země nehrál. V zaměstnání nám bylo všem důrazně naznačeno, že při pokusu o návrat budeme lynčováni. A tak jsme se museli smířit s tím, že zůstaneme doma. Někdo dostal home office, někdo překážky v práci a já si musela vyčerpat starou dovolenou, kterou jsem původně plánovala strávit v květnu v Albánii. Stejně bychom tam nakonec letět nemohli, o týden později byly letenky zrušeny a na peníze čekáme do dneška.

Marrakech
Marrakech


Koronu jsme nepřekvapivě nechytnul ani jeden.

Pokud máte zájem o další naše fotky, tak odkaz na Honzovu fotogalerii najdete tady: https://specialw.rajce.idnes.cz/Maroko_2020/

A jestli se vám článek líbil, budu ráda když mě začnete sledovat i nadále buď na fb, na instagramu nebo si můžete objednat mailové upozornění na každý nový článek. Budu se na vás těšit.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.