19.11. 2025

Ráno jsme se opět sbalili a kolem půl deváté sedáme do auta a opouštíme ubytování. Kamarádka ještě nakrmí místní kočky, což jsou mimochodem zvířata, která tu potkáváme na každém kroku. Všude mají kočičky. U každého domu nebo i bez. A všechny jsou dobře živené, s krásnou srstí, prostě výstavní kousky kočky domácí.

Jsou zvyklé na lidi, ale zase se s nimi přehnaně nekamarádí. Lidé jsou tady pro ně prostě jenom na krmení. A o to si správná micka umí říct. Takže například hned v prvním ubytování, když jsme bydleli v té vilce u Polignana a Mare, i tam bydlely kočičky. Pohladit se úpně nedaly, ale pokaždé, když viděly, že máme rozsvíceno, posadily se hned před dveře a sklem nás hypnotizovaly, jestli jim dáme něco na zub. Nebo aspoň granulku, když nic. Stejně tak si oblíbily ručníky vyložené venku na sušáku. Dlouho jsme přemýšleli, proč nám z něj padají, když jsou pod střechou a nefouká vítr.

A pak jsme ji přistihli.

Ze zmuchlané osušky si udělala hnízdečko zdejší micinka. Nebylo pochyb, že shodit si ji dolů už umí sama. Vždyť se ti hosté pořád opakují a mají stále stejné zvyky, to by v tom byl čert, aby se zvířátko nenaučilo, jak je využít ku svému  prospěchu.

Zdejší číči nebyly jiné. Zvyklé na krmení, do kterého se rychle pustí. Přitom ale každý vidí podle kvality srsti, že rozhodně nestrádají.

Počasí nám ale stále nepřeje. Je lezavo a sotva vystoupíme z auta v Ostuni, padne na nás první dešťová kapka.

A tu záhy následuje druhá, třetí a pak je to tady. Zase prší. Dostaneme se do Starého města na náměstí Piazza della Liberta s františkánským klášterem a kostelem z roku 1308. Ten je největším zdejším kostelem a  my se v něm na chvilku ukryjeme. Je skvostný. Celé dopoledne tu ale strávit nemůžeme. Chvíli se zdržíme u výhledu z náměstí a posedíme na židličkách u zavřené kavárny.

A pak objevíme kavárnu, která je otevřená. Všichni až na mě, která ho nepiju, vykulí oči a je to tady. Jdem zase na kafe.

Káva v kavárnách je v Itálii v porovnání se vším ostatním, co si k ní můžete dát, neskutečně levná. Zaplatíte za ni obvykle něco málo přes euro a pokud mohu věřit svým přátelům, tak je i vynikající.

Italové si  prostě svoje levný kafe nikdy nenechali vzít. I proto jsou tu plné kavárny. Kdo by si taky kafe za ty prachy připravoval doma? Říkám si, že to pro ně musí být šok, když přijedou třeba k nám a vypláznou pomalu trojnásobek za tu naši žbrundu.

Ale tak už to v životě chodí. Každá země má svá specifika a zrovna tohle patří k těm pěkný, tady.

Co nás ale opravdu trápí, je to, že prší pořád a ani v kavárně nemůžeme zůstat celý den. Takže zase ven do toho psího počasí, i když populárnější než psi jsou tu jednoznačně kočiny, jak už jsem psala.

Navíc, já už jsem i teď regulérně nadstydlá a kašlu a smrkám, kudy chodím.

A tak se proplétáme mezi kapkami deště a zdejšími uličkami, které jsou kouzelné a fotogenické. Však také právě Ostuni patří k nejfotogeničtějším městům v Itáli. Typické bílé domečky jsou vidět všude a nám se tu  opět líbí.

Za zmínku stojí ještě městské panorama se Starým městem na pahorku a dominantami v podobě katedrály a kláštera sv. Františka z Assisi, které je známé ze všech fotografií, co jich najdete na internetu.

Ï tak ale návštěvu Ostuni zbytečně neprotahujeme.

Počasí je, že by nevyhnal psa ani kočku a my nechceme riskovat onemocnění dalších členů výpravy. Jeden bacilonosič úplně stačí.