Lecce je nejvzdálenějším bodem naší cesty, takže v autě strávíme skoro celé odpoledne. Tohle městečko se po tom, co jsem jeho návštěvu naplánovala, stalo dokonce předmětem diskusí v naší skupině, zda vůbec má cenu tam jet, když je tak daleko.

Ale nakonec mi ho všichni jednohlasně odhlasovali, což jsem zpětně moc ráda. V součtu všech hlasů výpravy jsme se totiž po jeho návětěvě dokonce shodli, že patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsme v Apulii viděli. Není divu, že se tomu tady říká i Florencie jihu,

Cestu sem jsem nepřekvapivě prospala a vzbudila se až kousek od našeho ubytka na místě, kde jsme si zdarma zaparkovali. Byla to okrajová část města a hned u silnice stála zapomenutá polorozpadlá stavba, která vlastně nikoho nezaujala. Mně ale zasvítily oči v očekávání urbexu, jenže ty brzy zase pohasly, bylo to tu pevně obehnané plotem a dovnitř se bez křídel dostat nedalo.

Na náš další letní byt ale stačilo ujít jen pár kroků, za chvilku jsme ho našli. Strávíme tu opět jen jednu noc a tentokrát bydlíme vysoko, skoro v oblacích.

Teda přibližně ve 4. patře a před bytem máme i terasu.

Jenže ta je nám tak trochu na nic. I když se počasí celkem umoudřilo a je jenom po dešti, na posezení nebo snad dokonce grilování, to tedy opravdu není.

Zařízení bytu nebylo taky nic moc, pamatovalo to tu doby minulé, někdo by skoro řekl, že je to historie. Ale svůj účel to tu splnilo, čisté to bylo taky a prostoru jsme měli  víc než  dost.

Však taky kamarádka rozmařile prohlásila, že to tu tedy není až tak luxusní, jako jsme si zvykli za posledních pár dnů, ale když má být upřímná, tak vzhledem k ceně, co jsme za ubytování dosud platili a také mé vrozené lakotě, počítala prý spíš s tímto stylem ubytování všude. 😊)

A tak mi došlo, že jsem si své přátele docela rozmazlila a musím si dát příště pozor. Žádné vily, letní byty a apartmány už nebudou, i kdyby stály tak jako tady díky mimosezóně jen kolem tří set na osobu a noc. 

Tohle městečko byla ale naše odměna a rozhodně by byla škoda se do něj nepodívat. Je známé hlavně díky barokním stavbám, které vznikly cca v 17. a 18. století a vžil se pro ně i název lecceské baroko.

Jen co jsme se ubytovali, vypravili jsme se tedy na podvečerní prohlídku tohoto barokního skvostu. Nepršelo, nebylo tedy na co čekat.
A Lecce nás doslova očarovalo.

Nádherné vily po cestě do centra, kde stačilo nahlédnout do zahrad a kochat se vší krásou. Romantická zákoutí, kostely, kavárny, kamenné či dlážděné uličky i památky.

Ať už to byl římský amfiteátr z 1.–2. století, který nás zcela okouzlil i přesto, že v době naší návštěvy se v jeho těsné blízkosti intenzivně pracovalo a kopalo, takže z části připomínal jedno velké staveniště. Nádherné je také náměstí Piazza Duomo i brány, kterými se do centra vstupuje.

A samozřejmě nesmím opomenout i Baziliku svatého kříže.

Toulat se tu byla radost dokonce i za deště s kašlem a rýmou. Doufám, že se sem jednou podívám znovu.