Jenže já už byla rozhodnutá.

Nakonec nikdo neříká, ze musíme dojet až do cíle.

Někdy i cesta je cíl.

Z Lindavy jsme vyrazili po silnici do Cvikova a kvitovali jsme, jak dobře se jede po opravené vozovce.

Poté na cyklotrasu 3007 směrem na Rousínov.

A hned za ním nám po pravé ruce padl pohled na malebně se klikatící Rousínovský potok s posezením na hnědé lavičce přikurované prozíravě k pařezům.  Celé to působilo až ladovským dojmem, takže jsme zastavili a šli se tam podívat. Odměnou nám bylo nádherné romantické misto plné roztomilých meandrů a taky klidu. Tedy rozhodně něco, co byste neměli minout.

Potom jsme dojeli na rozcestí Černá stráň a rozhodovali se, kudy dál.

Vlevo, vpravo? Vpravo, vlevo?

Honzova navigace zarytě mlčela, takže jsme nakonec dospěli k názoru, že když teda jedeme na horu, tak to musí být nahoru, i kdyby na chleba nebylo. Vzali jsme to přes Bedřichovský viklan. Pravda, trosku jsem se bála, abychom si nemuseli vystoupat až na jeho vrchol, a pak se neukázalo, že Honza měl pravdu a já jsem opravdu chrobák, ale to se naštěstí nestalo.

Zato Honzova navigace se po nějaké době vzpamatovala, a jak mi její majitel rozzářeně hned hlásil, cestu jsme zvolili špatně. Na horu se přece jede dolů, to dá rozum, ne?

Vracet se mi už nechtělo. Přece jen máme něco vystoupáno a to se nám může později hodit, mrmlala jsem a Honza, aby měl klid, rezignovaně souhlasil. Dojeli jsme tedy k Rozcestí U buku a tam nás krom buků čekal i obrat cca o 180 stupňů a táhlý sjezd dolů.

Kdybychom se vrátili hned, jak Honza původně chtěl, mohli jsme si to ušetřit.

„Ale zase bychom si neužili dobrodružství, víš,“ uklidňovala jsem Honzu, až jsme se dostali k rozcestí u Kytlice. Odtud jsme mohli pokračovat buď normálně po silnici, anebo…., zasvítily Honzovi oči a už v navigaci nastavoval cestu pro horská kola. Já hloupá mu na to kývla, a tak jsme se ocitli na docela frekventované cestě pro pěší, která byla ale rozjezděná zřejmě lesní technikou a občas i obohacena padlým stromem či bažinkou. Zvládli jsme to všechno, i když někteří Němci se, jak říkal Honza, podivovali naší odvaze. Což mě překvapuje, protože v pohraničí už musí být na českou povahu zvyklí.

Nicméně, neuplynulo moc času a objevili jsme se přímo pod rozcestníkem ku Jedlové. Vítr fučel, až skučel a my si poslednich cca 300 metru na vrchol uz regulérně vytlačili. Sklon je tu totiž doslova zabijacký. Aspoň pro mě.

Ve finále jsem ale byla docela příjemné překvapená. Je to možná 10 let, co jsme tu byli na kole naposledy a ja si z té doby pamatuji naprosto masakralni jízdu, kdy slunce pražilo, jeli jsme převážně po silnici a byla jsem úplně vyřízena. Proti tomuhle zážitku mi to letos přišlo celkem na pohodu, a to navzdory tomu, že jsem o těch 10 let starší a o nějaké to kilo tlustší.

Nahoře na Jedlové (druhý nejvyšší vrchol Lužických hor, 774 m.n.m.) pak stojí rozhledna, kde se můžete za 30 Kč rozhlédnout po kraji. Pak je tu nějaký lezecký park a půjčovna koloběžek, ale k těmto kratochvílím už toho mnoho neprozradím, protože jdou zcela mimo mě.

No a pak restaurace, kterou jsme i navštívili. Dali jsme si výbornou česnečku bez sýra ta 45,- Kč a nepoživatelné bramboráky za stejnou cenu. Ty mi úplně zkazily náladu a příště si sem beru radši svačinu, byly totiž z prášku, anebo aspoň tak chutnaly.

Další zastávkou a cílem byl Tolštejn.

To je malebná zřícenina středověkého hradu s širokým výhledem po okolí. Za výhled se tady tedy platí, je to myslím za 50,-Kč. Když jsme tu byli naposled, zrovna se tu rojili létající mravenci, takže za těch pár korun jsem měla plné vlasy hmyzu a oči mi namísto po okolí šmejdily po rukou, nohou a oblečení v zoufalé snaze se ho zbavit. Tentokrát  nás ale nic podobného nepotkalo, asi byla mravencům příliš zima. 🙂

No a to je všechno, potom už jsme zamířili domů. Od Tolštejna jsme to vzali normálně po asfaltce a dostali se až na státovku ke Kytlici, což je teda cesta, kterou rozhodně nedoporučuji, protože to je silnice, kde brázdí jedno auto za druhým a není to zrovna příjemné. Dobrá zprava ale je, ze jsme si všimli, že se tu něco kutá. 🙂

Je to nový most přes právě tuhle silnici a v lese roste nová cesta vysypaná kamením. Co by to tak asi mohlo být? Že by se tudy třeba za rok jezdilo líp? Taky že ano, vážení.

Cestář, postavající opodál, nám potvrdil, ze se tu buduje nová cyklostezka, která by měla vést až na Jedlovou. Tenhle úsek se plánuje dokončit do konce srpna, dá-li bůh, pokrčil rameny. I když jak všichni tušíme, v Česku bůh stavbařům obvykle nedá.

Ale co, dá nebo nedá, hlavně, že jednou bude a ten most už vypadá fakt dost hotově.

Jak se bude stezka propojovat z druhé strany, pán nevěděl, snad jen, ze asi…, ano… snad… na nějakou dálkovou trasu. Ale to my určitě za rok, za dva prozkoumáme. Vždyť je to přece důvod jet na Jedlovou znovu.

Ujeli jsme sumasumárum 40 km, což sice není moc, ale my nejsme žádní závodníci a radši se jen kocháme.

A kdo by se chtěl pobavit mou úplně první cestou na Jedlovou z roku 2012, tak jsem ji zveřejnila na svém fb.  Kdysi jsem za její popis vyhrála přilbu, ale protože se ukázalo, že Láďa má velkou hlavu, Láďa má velkou hlavu, jak pytel vod banánu, tak jsem se do ní nikdy nevešla.   Ale Honzovi sluší. Má ji do dneška. 🙂