13.8.2024

Ráno vstáváme opravdu hodně pozdě a můžu za to já. Celou noc jsem hekala, ze mě bolí záda a Honza mě musel masírovat. Tim se ukázal další rozměr spaní v autě. Máme matrace opravdu hodně vysoko, takže bych nevěřila, ze v tak malém prostoru někdo zvládne efektivní masáž, která mě dostane do cajku. A evidentně to jde, takže můžeme bezstarostně pokračovat v cestě dál.

Naším dnešním cílem je Helská kosa, což je úzký poloostrov vzniklý z několika malých ostrůvků. Na délku má cca 30 km a šířka je místy tak tak na to, aby se sem vešla vedle sebe silnice, cyklostezka, vlak a proužek lesa. Potom mraky turistů a mraky parkovišť. Na každém dvorku či zahradě stojí naháněči a všichni chtějí, abyste si u nich zaparkoval.

My už ale víme, že nejlevnější bývá parkovat na obecním, respektive tam, kde stojí parkovací automat s jasně danými cenami. Tihle domácí minipodnikatelé, kteří mají představu, že je jejich dvorek díky parkování uživí po celý rok, většinou nemají ani ceník, prostě jen zkouší, co turista unese.

Takhle na mě ale působí celé polské Pobaltí. Všude se tu horečně staví, samé apartmány, výborné investiční příležitosti. Přitom těch starých je tu docela dost a ani ty nevypadají úplně plné. Sezóna je poměrně krátká a každá obec nabízí pomalu to samé. Pouťové atrakce, muzeum jantaru anebo voskových figurin. Jídlo ve stáncích poměrně drahé. Kdo sem bude za chvíli jezdit, když i v sezóně jsou sice plné pláže, ale ve vodě není vidět nikdo? Písek je příjemný na dotek, ale krajina působí monotónně a krom zábavných parků tu není co dělat a kam jít?

Třeba my s Honzou máme jasno, jsme u polského Baltu naposledy.

 Ale vraťme se do Helské kosy. Dnes máme typické letní dovolenkové počasí. Je příšerné vedro.

Na konci poloostrova jsme zastavili u Dino marketu, abychom něco slupli. Při té příležitosti jsme zjistili, že tu mají na parkovišti možnost parkovat celou hodinu zdarma. Tak jsme ji hned využili, protože vše je odtud blizoučko.

Moře např. pouhých cca 300 m. Slunce pálilo, vítr nefoukal a hladina tu byla úplně klidná a rovná tak, že by po ní mohla projit i Majka z oblakov (kdo není boomer, šlo o slovenský seriál, který mě sice moc nebavil, ale sledovali jsme ho všichni, protože za boomeřího mládí nebylo z čeho vybírat). Moře bez vln Honzu inspirovalo k tomu, že i on by se mohl jednou vykoupat.

A tak se i stalo.

 Po něm jsem do moře vklouzla i já, ale tak neohrožená jako on jsem tentokrát nebyla. Nakonec, koupat se do pasu mi i tady přišlo jako velký odvaz, soudě podle kotníkářů na kraji u břehu. A mně tentokrát jednou ponořit se až po krk stačilo.

Po koupačce jsme se ještě prošli po centrálním molu, prohlédli si Kassubskou mohylu  a došli jsme až do přístavu.  Honza si dokonce doběhl k majáku a za 15 zt na něj i vylezl, což já jsem z opatrnosti vynechala, protože jsem ještě neměla v pořádku záda. Nakonec prý ale nic moc.

Helská kosa byla pro nás rozhodně nejslabším dnem, i když už bylo na koupání. Byla únavná, otravná a všude přehršel lidí. Možná, kdyby to bylo mimo sezónu, bez koupání a půjčili jsme si místo auta kolo, dívala bych se na ni shovívavěji. Takhle jsem ale ráda, když nasednu do auta a to nás odveze pryč.

V podvečer, zhruba o půl deváté jsme potom dorazili do Gdyně.

Protože se tu parkuje od 20.00 zdarma, nemuseli jsme vůbec nic řešit a zastavili jsme si přímo na nábřeží. Tady jsme si prošli bulvár a hlavně omrkli obě historické lodě – torpédovec a až absurdně bílou plachetnici, z níž  jsem byla unešena a Honza byl zase vyveden z míry při myšlence, že by na ní měl v minulosti dělat plavčíka.

Zbytek mola tu ale byl zahrazen stavbaři. Tam jsme neviděli nic.

Celkově šlo o nejslabší den, který nás spíš otrávil než potěšil.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Honza dokonce začal  zvažovat, jestli nevynechat Sopoty.
To jsem mu ale zarazila a bylo to dobře..