Několik kilometrů od Bydhošti, asi tak sedm, leží hostinec Soplica. Před ním se rozkládá ohromné parkoviště.

Ten den, kdy jsme okolo něj projížděli o dovolené spojené se spaním v autě, jsme měli místo, kde strávíme noc, vyhlédnuté dopředu, ještě za světla. Mělo to být takové lesní parkovišťátko, těch už jsme potkali víc a spánek je na nic příjemný, klidný a tichý.

V klidu, míru a pohodě jsme se tedy zdrželi prohlídkou města, omrkli muže přecházejícího přes řeku a užili se brouzdání kolem kanálu a město opustili kolem desáté večerní.

To není zase tak pozdě, když víte, kam chcete na noc jet.

Akorát si musíte pamatovat, kde to místo je a potom ho taky najít.

Což nám se tedy nepovedlo a kolem jedenácté už jsme měli hledání plné zuby. V ten okamžik jsme zrovna projížděli kolem hostince Soplica. No a před ním se na nás smálo to veliké parkoviště. Zcela prázdné, jen jedno bílé auto stálo v rohu. Asi majitelů.

Chvíli jsme se rozmýšleli, jestli je vhodné spát zrovna tady, ale pak jsme do toho šli.

Stačí pár minutek, auto je rozloženo a vy už spíte na své pevné pohodlné matraci.

Probudila jsem se až nad ránem.

Honza už sýčkoval, že byl před hodinou venku a že to bílé auto v rohu se najednou rozjelo a přeparkovalo se o pár metrů dál. Prý je to buď upír z Nosferratu anebo v něm celou noc seděl nějaký chlap.

Chvíli jsme tedy oplendovali, ale blížila se osmá, přece nebudem celou noc zavření v osobáku.

Navíc o nás stejně ví, povídám Honzovi, takže co.

Vylezli jsme a začali se skládat.

Pak se auto opět pomalu rozjelo.

Seděl v něm opravdu chlap.

Opatrně kolem nás projel, pak se usmál, zamával a odjel.

Víc jsme se neviděli.