Ráno jsem Honzu přece jen přesvědčila, že Sopoty za to stoji.A tak jsme zaparkovali jen pár desítek metrů od pěší zóny. Je paradoxní, že parkovné tu stojí prakticky stejně jako v kdejaké přímořské vesnici. Přitom Sopoty jsou výspou Polska, rekreačním místem obyvatel Gdaňsku

A mít zde svůj dům je určitě snem všech jeho obyvatel. Ani se nedivím.

I nás Sopoty ohromily. Krásné lázeňské domy, fontána, maják, na který jsme si za pouhých 10 zt vylezli a na jehož schodech jsem málem vypustila duši. Za odměnu jsme však  mohli obdivovat malebné okolí. Měl jen jednu chybu, a tou  jsou okna nahoře na vyhlídce, která byla zavřená a nešla otevířít. Každý den tu sklo teda nemyjí, takže můj fotograf zaplakal.

Jinak z něj ale bylo vidět do všech stran včetně moře a pláže i dřevěného mola, na nějž byl vstup také 10 zt.

 Dole jsme si vše prohlédli ještě jednou. Především fontánu a také písečnou pláž, z níž byl další výhled na dřevěné molo. Už takhle po ránu se sem scházeli lidé s osuškami….

 My se ale dáme raději po hlavní třídě najít Křivý dům. Ten je bohužel zakryt dvěma vzrostlými stromy, takže kdybych opravdu nevěděla, že tam bude, bohorovně ho přejdu.

Dále je tu pěkný kostel a to už pomalu cupitáme zpátky k autu, protože  máme parkování jen na hodinu a půl.

Každopádně  Sopoty jsou konečně město, které se nám líbilo. Není divu, je to prostě město bohatých, jen co by kamenem dohodil od Gdaňsku.

 A tam taky teď míříme.

Zastavili jsme opět jen kousek od Dlouhého trhu. To je zdejší hlavní třída. Je krásná, starobylá, jednomu až přecházejí oči. Časově jsme to měli tak akorát na poledne a tak jsme si užili i zvonkohry na radnici rozléhající se zvukomalebně do daleka. Jen škoda, že některým místním kumštýřům to bylo úplně jedno a namísto, aby ji nechali vyniknout, ozývaly se od nich frkačky nebo housličky s vidinou, že jim hodím nějakou tu minci do hrnečku. Tak to určitě ne, když mi zkazili poslech zvonkohry

.
Bavilo nás to  se tu i jen toulat, nahlížet do výloh, obdivovat domy.

A pak jsme ji spatřili. Bazyliku Mariacka, což je ohromný, nádherný, zdobený kostel.  Nahlédli jsme do něho, prošli si ho a pak, když už jsme byli takřka na odchodu, všimla jsem si po pravé ruce pokladny. A nabídky vystoupat si 82 metrů neboli 409 schodů až nahoru. Cena za osobu 18 zt.

Ve své naivitě jsem se o svém objevu zmínila Honzovi a tomu se rozzářily oči jako dítěti před vánočním stromkem. Miluje lezení po schodech i výhledy a je jasné, že teď už mu nemůže nic zabránit. Dokonce ani parkovačka, která nám cca za čtvrt hodinky končí.

Zatímco já tedy nakoupím vstupenky, Honza zaběhne k autu a zcela bez známek únavy se hned, jak se vrátí, vrhá do schodů se slovy „Já první!“.

 Pak jsem o něm delší dobu nevěděla, protože se pohybuji narozdíl od něj na schodech rozšafně.  Nejprve jsme absolvovali uzounké kulaté schody a šlo to.

Pak se přede mnou rozevřelo něco jako podkroví, naivně jsem myslela, že už jsem tam, vyběhnu dalších pár schodů a na jednom z nich vidím číslovku 152.

Mám toho tak akorát dost a rozhlížím se, kde je ten výhled.    Místo něj se ale objeví další schodiště a já si vzpomenu: Kolik, že psali, že je těch schodů?? 300? 400? 409?.                                                                                                                                                              

Polije mě teplý pot a jdu. Schody jsou číslované, takže mám přesný přehled.

S jazykem na vestě se dostanu cca na třistaosmdesátý a ten je těsně pod vrcholem věže. Tam sedí na lavičce vyřízení další turisté. Slyším těžký sípot nějakého alkoholika a ono ne, je to paní v letních šatech a s bezbranným výrazem.  Kdo ví, jak na ostatní působím já?

Ale konečně stojím nahoře na střeše. Vyhlídka z ní je je malá, ale kouzelná. Vidět je do široka, do daleka a můžeme se kochat.

Ani se nám dolů nechce, ale čeká nás ještě procházka kolem řeky, která je kouzelná a vřele ji doporučuji. A potom už cesta domů.

Podobnou vyhlidku najdete i na radnici, za stejnou cenu.

Cestu domů samozřejmě nedáme na jeden zátah. A tak jsem nám naplánovala dvě malá, ale zajímavá města. Tím prvním je Bydhošť, kde zastavíme až v podvečer.

A jak jinak, vyrazíme na procházku. Projdem si Ulici Dvorcova a dojdeme až k řece. Tady je nejzajímavější a nejznámější socha muže přecházejícího řeku.  A je to dílo opravdu zajímavé a vůbec si nedokážu představit, jak ho jeho autor zvládl vybalancovat. Muž přecházející řeku je totiž akrobat, takže nechápu, jak to, že se z něj už dávno anebo aspoň někdy nestal muž, skákající po hlavě do řeky.

V Bydhošti hned vedle této řeky stojí také zajímavý kostel, večer už zavřený. A dále tu jsou poklidné procházky kolem kanálu, které si taky dopřejeme. Do otevřené české hospody ale nejdem. Těch máme doma dost.

Na druhý den se potom přiblížíme do městečka Toruň. Od něj jsem toho zase tolik nečekala, ale to jsem se spletla. Město je chráněné pevností, uprostřed je krásné náměstí a cestou k řece zase kouzelné živé nábřeží. Cítíme se tu velmi romanticky, až na ty davy lidí. Vždyť je pátek, všední den, vrčím, dokud později nezjistíme, že velké obchody mají zavřeno.

Poláci mají svátek. A blázní, stejně jako je to u nás. 🙂

A my už jsme skoro doma.