Arménie (3)- Geghart aneb jak jsme jely poprvé stopem
Je neděle. Vstávám ve tři čtvrtě na osm, což je poměrně pozdě. Sylva ještě spí, a tak se zatím v klidu nasnídám, přeperu si tričko a ponožky, sepíšu poznámky k včerejšímu výletu a pak už je půl desáté, tak ji vzbudím. Zdá se, že dnes budeme vyrážet ve stejný čas jako včera.

Začínáme u autobusového nádraží, kde se snažíme nacpat do autobusu č. 5, jak nám poradila na autobusáku paní už včera. Chceme jet na Goght. Nebo rovnou ke klášteru Geghard, šlo-li by to. Ale řidič naše přesvědčení nesdílí. Jemu se tam prostě jet nechce.

Nebo spíš ani nemůže, protože až do Goghtu pětka vůbec nejede. A to nám ta paní jaksi opomněla říct.

Ale je strašně ochotný, ptá se nás, jestli mluvíme English, a když rozpačitě přikývnu, naklape nám odpověď do překladače. Sakra, to jsme mohly rovnou přiznat Česko a češtinu. 🙂 No ale teď už víme, že s ním pojedeme na zastávku, jejíž jméno si nepamatuji, a tam hupky dupky na maršrutku č. 266.
Tak ještě zaplatit. Mají tu platební terminál, vytáhnu tedy revolutku, ale nefunguje to. Ani na revolutku, ani na klasickou bankovní kartu. Vždycky se rozsvítí červená, error, pískot. Vykulím zoufale oči, nevím, co teď. Řidič ale jen mávne rukou, což, jak ještě nevíme, ale brzy poznáme, je takový arménský standard. Jedeme tedy zadarmo a ještě si nás hlídá, abychom nepřejely.

„Tady, tady stojí váš autobus č. 266!“ ukazuje nám ještě po cestě, abychom věděly, kam jít, až vystoupíme, a už nás šikuje ke dveřím. Je prostě úžasný. A tak vystoupíme a za chvíli už sedíme v maršrutce. Ta se s námi drkotá asi tak hodinu, než dojedeme do vesnice Goght.
Tady je konečná, ke Geghardu dál nic nejede. Vyplázneme každá 500 dramů, což je necelých 30 Kč, a teď rovnou za nosem po silnici, ukazuje řidič, kudy máme jít. Jsou to asi tak 4 km pěšky. Tož teda jdeme.

Cesta je to nehostinná, tak jako je syrová příroda všude okolo. Kolem jezdí auta, přemýšlím, jestli nám nějaké nestopnout, abychom ušetřily nohy, ale nakonec tu ruku nezvednu. Je to tu samá zatáčka, tady se ani bezpečně zastavit nedá, usoudím, a tak v prachu po okraji silnice pochodujeme pomalu vpřed. Pak jsme zase v zástavbě domků, čili zase nevhodné místo na stopování. A pak už to ani není potřeba.

Z jednoho zaparkovaného auta před stánkem s domácími koláči svižně vyběhne řidič a ukazuje na nás. Mává, ať si jdeme sednout.
A tak jdeme. Auto je hned plné, vpředu dcera, vzadu manželka, pak my, namačkané jako sardinky. Paní drží na kolenou velký zabalený koláč a než se naděju, vytáhne nožík a mám v rukou obrovskou porci. A Sylva druhou. Nedá se odmítnout, ani když navrhujeme, že nám jedna porce stačí dohromady.
Je to ten nejlepší koláč, co jsme v Arménii za celý týden ochutnaly, a dodneška lituju, že jsme si ho nekoupily taky a nevláčely ho celou cestu s sebou. Kynutý, s ořechy, sladký tak akorát, ale ne moc. Zkrátka jako od maminky.
Rodina nás vyveze až na velké parkoviště pod areálem kláštera. Tam se rozloučíme.
Dovnitř se vchází velkou branou mezi skalami a ještě před vchodem nás překvapí hromada starého špinavého sněhu. Těžko říct, kde se tu zjevila, protože jinak je všude sucho, jen vysoko nad námi na vrcholcích hor je znát sněhový poprašek.

Vstup do komplexu je zdarma a sucho se bohužel dlouho neudrží. Jen co vstoupíme do areálu, přežene se krátká přeháňka. Pár kapek deště. Co to je? Jen nic proti vesmíru.

Klášterní komplex je ale nádherný, vytesaný ve skalách. Historie z něj dýchá všemi póry. Škoda jen, že hlavní věž je zrovna v opravě. I tak si to tady ale užíváme a procházíme jak vnitřkem kostela, tak vylezeme i nahoru na vyhlídku. Na nádvoří nechybí samostatné pítko tak, jako jsou pítka umístěna téměř všude, kde to jde, čili nikdo, včetně nás, nemusí s sebou tahat vodu. Té je všude k dispozici dost.

To už se ale z drobných kapek stává téměř setrvalý déšť. A tak moc rády vezmeme zavděk výklenkem se čtyřmi ohromnými dřevěnými lavicemi, kam se uchýlíme, když déšť dosáhne vyšší intenzity. Posedíme, posvačíme, a když se počasí trošku umoudří, přejdeme stylový mostek přes vodu na konci komplexu, abychom se dostaly o pár set metrů dál k nedalekému vodopádu. Ten je trošku zklamáním, není to úplně exkluzivní místo. Kdoví, jestli by tu, kdyby nepršelo, bylo vůbec na co koukat. Rozhodně bych si ho nedala mezi svoje must see. Taky jsme tu samy. Ale co, byly jsme tady a viděly ho.

Na krátký trek ve skalách nad areálem už ale nedojde. Předpověď tentokrát dostála svému tvrzení a po návratu od vodopádu a návštěvě zdejšího WC za 100 dramů už regulérně leje.
Chvíli, a možná celou hodinku, posedíme na lavičce ve výklenku a doufáme, že se to přežene. Ale nepřežene, jen déšť zmírní svou intenzitu. Začínáme být prokřehlé, obloha je stále tmavá a před námi ještě cca 5 kilometrů pěší chůze. Není na co čekat, takže vyrazíme ven a po silnici se vydáme zase zpátky do Goghtu.

Lehký déšť se ale změní v silný až příliš brzy. Ještě ani neopustíme parkoviště a kapky už do nás bubnují tak, že brzy počítám, kdy mi promočí boty. A že nemám žádné levné šlupky, ale turistické, svého času nepromokavé.
Silnice je nepřívětivá, bez chodníku, motáme se v pláštěnkách při levém kraji mezi auty a je nám docela chladno. Na zemi se drží voda, a tak vznikají kaluže. Leckdy ohromné. Jak projede auto, voda se rozstříkne doširoka a zmáchá nás ještě víc. Snažíme se jí vyhnout a někteří řidiči jsou ohleduplní. Přibrzdí, zastaví, nechají nás projít. Jiným je to jedno, na co budou brát ohled na dvě baby v pláštěnkách. Jeden dokonce přímo před námi přibrzdí, aby si nás prohlédl v obličeji, ale zřejmě nejsme atraktivní dvacítky, a tak zase nabere rychlost a je v trapu.

A pak naopak před ohromnou kaluží, která stříká na metry doširoka, řidič proti nám zprudka přibrzdí, abychom mohly projít, a ten za ním a ještě za ním taky, dokud nejsme za louží v bezpečí. A o chvíli potom přibrzdí i velké auto, které naopak jede naším směrem. Rozesmátá rodinka, poslední dvě místa jsou volná. Nevadí jim, že jim to tam celé zamáčíme. Jsme přece lidi a ti si mají pomáhat. Odvezou nás promrzlé až na konečnou zastávku autobusu č. 266 a ten nás za 500 dramů vezme až do Jerevanu.

V Jerevanu už je sucho. To jen my vypadáme trochu exoticky, jak jsme promáčené a prokřehlé.
Počkáme si na autobus č. 5, protože v ostatních číslech se nevyznáme, a tam nám opět nejde zaplatit kartou, takže jedeme zase zadarmo.
A co dál? Těšíme se do horké sprchy a do postele. Dokonce ani do hospody na jídlo nezajdeme. I pár kroků, abychom si našly vhodný podnik, je nám v už promáchaném oblečení zatěžko, a tak jen koupíme v samoobsluze s sebou pár věcí, hlavně macun, což je něco jako jogurt s kefírem, a adié domů, kde si uvařím těstoviny se sýrem z obchůdku naproti a čau Máňo.
Uvidíme se zase příště. Nezapomeňte mě sledovat pro pokračování.
