10.4.2026

Zpáteční letenky z Prahy do Jerevanu jsem pořídila den před Silvestrem za úžasnou cenu pod 1000 Kč na osobu, takže nebylo co řešit. Pravda, zavazadlo k nim stalo přibližně stejnou částku, čili si má taška užívala stejného luxusu jako její majitelka.

Ale bez ní to nešlo. Jen zdravotní pomůcky ženy po přechodu zaberou víc než příručák.:-). A ta cena, co si budeme povídat, je úžasná i v kombinaci, takže vzhůru do toho.

Odlétá se z Prahy ve 20.20 večer.

V mezičase na stránkách Wizzair zjišťuji, že jedna z mých nejrozměrnějších zdravotních pomůcek by se klidně mohla převážet jako zavazadlo zdarma navíc.

Něco jako když máte berle.

Tiskopis Fly to fit, který najdu na stránkách Wizz, ale  musí být vyplněn od lékaře aspoň 6 dní dopředu.

Aha, tak to nestíhám.

I když můj přístroj by ho snad ani mít nemusel, čtu dál.

A tak jdu do toho, rozhoduju se, vyzkouším si, jak to je, abych příště věděla, s čím mohu vlastně počítat.

Samozřejmě, že přístroj strčím do klasické tašky, kdo by se tahal ještě s třetí brašnou navíc. Ale na letišti ho hrdě zase vytáhnu a zkouška může začít.

Protože mám v přikoupeném příručáku místa dost, volím strategii:

Hele, já mám zavazadlo navíc, co vy na to? Můžu?

A ukazuje se, že jsem možná právě objevila strategii, jak se dostat do nizkonákladovky s brašnou navíc, aniž bych za ni zaplatila.

Nikoho totiž nezajímám.

A to tak, že vůbec. Snad i kdybych v té brašně převážela malou ponorku a fakt to není žádná malá ledvinka, tak to bude všem úplně jedno.

Nejdřív se ptám chlapce u odbavení, což je Čech, tedy žádná jazyková bariéra, a tak doufám, že se dozvím hlavně pro příště správný postup. Ten mi ale na přímý dotaz odpověděl, že si to budu muset strčit do zakoupené tašky. To ale vypovídá hlavně o tom, že neví, která bije. Takže jsem ho poučila, že jde o uznanou zdravotní pomůcku a i na stránkách Wizzairu píšou, že se převáží jako zavazadlo navíc a zdarma. Co si potřebuji ověřit do dalších cest, je to, zda budu potřebovat nějaký papír od lékaře apod., anebo nemusím mít vůbec nic a vstup je daný už tím, co s sebou vezu.

Kluk neví, akorát se mě chce zbavit a evidentně zrovna neprobíhá akce „chytáme pasažéry, co porušujou předpisy a vzali si navíc do letadla třeba ledvinku“. Takže mávne rukou, řekne, že mám asi pravdu a ať jdu  dál.
Čili nemám vyřešeno vůbec nic.

Potřebuji něco k převozu zdravotnického přístroje? dělám to poprvé, ptám se následně letušky u posledního odbavení před nástupem do letadla a mávám jí v úrovní očí černou kostkou o rozměru cca 30 cm.
Ani se na mě nepodívá, jen mi prdne na zakoupené zavazadlo označení, že to jsem si zaplatila.
Druhá taška je jí je úplně volná.

Jestli jste prošla přes security, tak nám je to jedno, rutinně mávne rukou a jdu. Fakt je to tak jednoduché? říkám si.

Anebo si jen nevšimla, že mám ještš vzadu na zádech příručák, a to, co jí ukazuju, je navíc?

A tak teď sedím v letadle, nad hlavou mám dvě tašky a od nohama batoh, ale že bych byla moudřejší, to teda nejsem.

A řeknu vám, ani to není žádná zábava, když jsem vlastně prošla jako paní neviditelná, a nemusela jsem se s nikým dohadovat, že chci něco navíc.

Ale to už zase přistáváme.

Prší.

It is rainy, chce se mi křičet, sotva přistaneme v Jerevanu. Tak déšť jsem teda 1,5 hodiny po půlnoci nečekala..

Ale už jsme tady, za chvíli se ubytujeme, zalezeme do kanafasu a bude klid.

Ještě, že nám Sylva kromě ubytování zajistila i transfer na něj.

Vevalíme se do haly a okukujeme, který řidič bude ten náš. Moc jich tu tedy nestojí. Někteří před sebou drží standardně cedulky se jmény svých pasažérů tak, jak je to zvykem v celém civilizovaném světě.

Těch je ale tak 10. Maximálně.

Dalších 20 řidičů tu stojí jako blumy a čekají, až si jich někdo všimne.

Obhlížím tedy ty chytřejší a čtu si jednotlivá jména. Některá jsou psána latinkou, jiná azbukou nebo podobnými klikyháky.
Na azbuce se ještě obě chytáme.
Vzhledem k našemu věku jsme obě absolvovaly povinnou maturitu z ruštiny a pořád to tam někde je zažrané pod kůží následné svobody.

Sylvino jméno ale nikde nevidím a tak jsme tu takové bezprizorní.

No tak ti asi napsal na WhatsApp, říkám svojí kolegyni a pak se ukáže, že Sylva WhatsApp vůbec nemá.

Tak to jsme v pytli, protočím oči.

Všichni, doslova všichni všude kde jsem kdy byla, pokud ubytovávají přes booking, milují WhatsApp!!!! špitnu a je ve mně malá dušička.
Jak se tady teď spojíme?

Pak mě napadne že teda napíšu Sylvino jméno na papír já.
Připojím i název ubytka.
Orel.
Orla zvládneme i v azbuce.

S papírem obcházím po hale a každému ho strkám k očím.

Je vidět, že si mě řidiči prohlíží, ale nikdo nereaguje.

Za chvíli tu opět obě stojíme jako dvě tvrdá Y.

Pak se ptám Sylvy, jestli má na ubytovatele aspoň telefon a má.

Sice se na rozhovor v arménštině moc necítím, ale není zbytí. I když si nebudeme rozumět, snad aspoň zaregistrujeme, kdo tu v té hale začne telefonovat a máme ho.

Takže vytočím číslo na WhatsAppu a rozhlížím se, komu to zvoní.

Náš řidič stojí přímo proti nám.

Překvapený, že důchodkyně Sylva nevypadá jako mini portrét mladé krásky u čísla z WhatsAppu, které si uložil a nevšiml si, že je to číslo úplně jiné. Stačilo mu, že se ta krasavice jmenovala stejně, taky Sylva.

Ale je načuřený, že tu na nás musel čekat. A taky je to asi zklamání, když nás vidí. 🙂

To už nás však veze na ubytování. Projíždíme úzkými podivnými uličkami a máme trochu strach. Měly jsme bydlet někde u centra a u autobusů.
Tady to takhle potmě vypadá spíš jako konec světa.
Jestlipak se odtud vůbec dostaneme někam na výlet nebo aspoň na nákup?

Ubytko ale vypadá na první pohled celkem fajn.
Takže nás ani nepřekvapí, že ve čtyři ráno je takový  spěch na úhradu předem.

Pan majitel zřejmě rád okamžitě inkasuje.
A jeho cílem je nás po celý další týden nevidět, děj se co děj.

 

 

Děkuji za přečtení a zase se sem vraťte. V Arménii pobydeme celý týden.