Už z dálky vidím davy lidí a z blízka pak lehké zábrany a osoby, co odklánějí cyklodopravu a pěší. U malé vodní elektrárny se totiž natáčí a tak mají celý prostor zabraný filmaři.

Potřebuji se dostat na Ulrichovo náměstí, mám tam schůzku a už takhle nejedu úpně včas. Jenže hlídači jsou nekompromisní, ženou mě přes most k Šimkovým sadům  a nakonec ani já neprahnu po roli neplaceného komparsu zmatené cyklistky projíždějící po nábřeží.

Tak dobře, přejedu most, to nemůže být tak těžký a navigace mě navede.

Navigace mě vede, že se mám vrátit a vzít to kolem Hučáku.

To vím taky, i bez ní, že jsem tudy měla jet.
Ale nemůžu!!! řvu na ni.

Je jí to fuk.

Tak to beru zbůhdarma, až se chytí, a tím se samozřejmě zamotám, jak už to tak umím. Navíc jsou všude potažené červenobílé pásky.
Filmaři, oprava, filmaři, oprava, pořád se to střídá.
Mně prostě ten Hradec není vůbec zaslíbenej.

 

Když se konečně navigace umoudří, jedu dál a pak zjistím, že si myslí, že jsem na Ulricháči už byla a vede mě na další bod programu.
Takže si na Eliščině nábřeží ofotím QR kód do Cyklostezek, kterých se letos opětovně účastním.
Kdybyste nevěděli, to je soutěž, kde se může  vyhrát i nový kolo. Kdo by ho nechtěl? Já v nich ale zatím nikdy nevyhrála ani ten malinkatej batůžek, co připomíná pytlík na cvičky.
Za to před Infocentrem vidím prapodivná cyklovozítka, start, cíl…..

Aha, nejenom filmaři, nejenom opravy, ještě nějaký závod se tu jede.

Já ale závodit nechci.
Chci na Ulricháč, rychle vyřídit úřad a ponořit se do Hradeckých lesů.

Naštěstí z Eliščina nábřeží už to znám i bez navigace, takže dojedu, vyřídím a pak potutelně z trasy vymažu nejen tohle náměstí, ale i Íčko s QR kodem.

A mám hlad, že bych slupla i nějakého štíhlého závodícího cyklistu.
Ale jsou na mě moc rychlí, asi už odjeli, dokonce ani hlídači u červenobílých pásek už nestepují.

A u Hučáku mě dokonce pouští podél řeky mezi skutečným komparsem posedávajícím na lavičkách.

Zřejmě půjde o dobový film, soudě podle kabátů, tesilek a sukní, jaké si pamatuju z dob mého dětství.

Je po poledni, jsem hladová, a tak si dám obrovskou špenátovou pizzu, kterou ani nejsem schopná sníst a pak teprve mířím tam, kam jsem chtěla.

Do Hradeckým městských lesů.

I kdybych neměla navigaci, vedle dopravních značek tu mají všude cedule Lesy CZ a já tak nějak správně odhadnu, že to bude to ono a taky že je.

Malý táhlý kopeček. Jsme v Polabí, rozuměj, s tím kopečkem by se mi na Šumavě vysmáli, ale je tam. Projedu kolem kostela a pak malý táhlý kopeček dolů a jsem na místě.

 Rybník Biřička vypadá malebně a naproti němu je méně malebná letní restaurace. Méně malebná  je především cenami teda, protože vypláznout pade za půl litru kofoly mi teda přijde dost, zvlášť když cenu porovnám s tou na cedulí v Bukovině nad Labem.

Jak já se tam na ni těším.

Ale žízeň mám i teď a tady a tak dřív nebo později neodolám a akcionáře Kofoly podpořím.
Mezitím si ale obhlédnu rybník, kolem pobíhají děcka a občas se někdo více, méně či vůbec oblečený sluní. O kousek dál rodinka cosi opéká na ohni a nejvíc lidí samozřejmě posedává v té hospodě.

Tak si to tam trochu projedu, ať už po lesních cestách nebo i městem, vilovou čtvrtí na Nový Hradec. Narazím na výběhy s koňmi a ti jsou přátelští, jdou až ke hrazení zvědaví, jestli a co pro ně mám. Urvu kus trávy, stejné, co mají i u sebe na pastvě a oni to poznají, odfrknou a jdou zas dál.

V lesích mezi stromy tu najdete i pohádkovou cestu pro děti, víly, skřítci, klasika. 

Jedu  se podívat na Cikána, to je další rybník, akorát není tak komerční, žádná plážička ani hospůdka.
Jen voda, les a cesta.

No a navigace hlásí, že je to odtud asi 20 km k domovu. Tak pokračuju mezi lesy, minu odbočku na Vysokou nad Labem a její rozhlednu Milíř.

Zahnu až o cestu dál a vracím se k Labské stezce.

Pak Bukovina nad Labem a už se těším na tu jejich kofolu.
Jenže ou pr.

Před hospodou opět cedule, ale tentokrát s oznámením, že dnes je tu zavřeno, jsou prý na dolním hřišti.
Kde tu mají hřiště netuším a ani ho nehledám, horní, dolní, žádný.

Pití si dám až v Němčicích, kde tu hospodu od loňska taky nějak modernizovali. Jiný vchod,  jiní lidé a kofolu jen v lahvi.
Dividendová politika na pražské burze zapláče.
Objednávám birella s pomelem a pak už domů.

A poslední informace je, že prý jsem napopojížděla a nakroužila 65 km, aspoň podle stopaře.

 Příští článek bude  z Arménie, tak se sem zase vraťte.