Izrael na divoko


8 – 15.3.2018

O tom, že bychom chtěli vidět Izrael, jsme tak nějak vágně mluvili už delší dobu, ale to, že k tomu došlo zrovna letos, byla spíš náhoda. Já se chtěla odměnit hezkou dovolenou za úspěšnou uzávěrku a Honza nastupoval od dubna do nové práce. Bylo tedy víc než jasné, že pokud neodletíme hned v březnu, neodletíme tenhle rok už vůbec.

Chňapla jsem tedy po prvních levných letenkách, které mi padly do oka. Takže jsme měli tickety z Poznaně do Eilatu a mohli začít plánovat naši úplně první poznávací tour v zahraničí. Zatím jsme totiž byli na vlastní pěst vždycky jen na jednom místě, ať už to bylo moře, Londýn nebo třeba Budapešť. Tohle bude něco úplně jiného, chceme se vykoupat v moři a pak se projet po Izraeli. Půjčíme tedy auto a seženeme nějaké levné hostely.
Možná ještě nějakého slušného průvodce by to chtělo, a tak kupujeme svého prvního pomocníka z Lonely planet.

Nic ale není tak, jak jsme si na první pohled mysleli. Nejdřív přijde předražený průvodce s písmeny tak maličkými, že si na ně musím vzít brýle. Potom plánujeme zkusmo trasu a já zkouším hledat ubytování. Tak nějak jsem tušila, že Izrael patří k dražším destinacím, ale že až tak?

„Buď se pěkně prohnem anebo si vezmem stan a budeme spát v něm,“ říkám Honzovi s kapkou příslovečného černého humoru a on vylítne jako čertík z krabičky:

„V Izraeli pod stan?  Ty ses zbláznila!“

Jenže to už mi prsty samovolně běhají po klávesnici a vyhledávají výrazy jako Izrael pod stanem, Izrael nadivoko nebo v Izraeli bez cestovky a levně. A vyběhne přede mnou několik nadšených recenzí i s fotkami rodiny s malými dětmi. Všichni se shodují v jednom: Izraelci kempování milují a stanovat se dá bez problémů úplně všude, včetně míst označených zákazem stanování. Netrvá dlouho a Honzu přesvědčuji, že stanování ve svaté zemi je vlastně príma nápad.

Dokupujeme tedy u Ryanairu velké zavazadlo a já tisknu doporučení na bezpečné a pohodlné stanování z některých cestovatelských blogů. Ve skutečnosti jsme nakonec z těchto tipů využili jen jeden, a to přímo v Eilatu, kdy jsme ještě neměli auto a potřebovali jsme vědět, kam se máme přesunout na hned první noc.

Můžeme odletět.

První, co nás čeká, je vstupní pohovor hned na letišti. Z toho mám trochu strach. Za prvé, že nebudu rozumět, za druhé, že mně nebudou rozumět a za třetí mám načteno, že nejčastější otázka, kterou položí na vstupu do země úplně každému, je ta, kde budeme bydlet první noc. Lhát se nedoporučuje, Izraelci jsou, co se bezpečnosti týká, trochu paranoidní a jsou schopni do hotelu zavolat a ověřit si, zda je to pravda.

A pak to přijde:

Proč cestujete do Izraele? Byli jste tu už někdy? Znáte tu někoho? A kde budete bydlet?

„We are camping.“ rozzářím se jako sluníčko a nadšeně rozpřáhnu ruce. Uvědomuji si, jak jsem s gramatikou i výslovností na štíru, jak se zadrhávám a jak mi tluče napětím srdíčko. Co když budeme podezřelí a nevpustí nás do země?

Ale Izraelci asi kempování opravdu milují. Nebo aspoň tahle naše úřednice, která mě vyslýchá. To, že jedeme do Izraele stanovat, jí totiž přijde naprosto normální. Jen se ještě poptá, co chceme navštívit a po mém vyjmenování nejznámějších pecek jako je Jeruzalém, Dead sea nebo Masada, nás vpouští do země.

Ryan létá na letiště hluboko v poušti , v Ovdě, a jediné, co se dá říci o širokém dalekém okolí,je to, že je to v zemi nikoho a ničeho. Naštěstí máme už z Čech koupenou jízdenku na Shuttle bus, která by nás měla dovézt z pouště do města. Než se ale vymotáme z letištní haly, je venku vyprázdněno a busíky odjíždí, takže jsme jako na trní, jestli se ještě vrátí. Naštěstí nejsme úplně sami, spolu s námi tu stojí ještě pár dalších opozdilců a ti tvrdí, že oni čekají na totéž. Takže věříme a čekáme a čekáme. O něco později dorazí něco jako větší dodávka, aby sesbírala zbylé turisty. Řidič se nás ptá, k jakému hotelu jedeme a my jsme tak trošku na rozpacích, protože hotel teda v plánu opravdu nemáme. Honza vyštěkne Midgalor beach, což je zdejší veřejná pláž a podle informací, které jsem vyčetla na různých blozích, tu obvykle postává pár stanů a nikdo si jich nevšímá, takže bychom si sem rádi postavili i ten náš. Řidič ani nehne brvou a pokyne nám dovnitř do auta.

Eilat – Rudé moře

Potom postupně zajíždí k jednotlivým hotelům s ostatními spolucestujícími, jako by to byl taxík. To jsme teda zvědaví, kde vyhodí nás, říkáme si s Honzou a skutečně si nás nechává až nakonec. Frčí s námi přes centrum a my tak trochu trneme, kam nás to vlastně veze.

Pak najednou vyjíždíme z města a řidič nám kyne, že můžeme vystoupit. Trošku neochotně vylézáme a přemýšlíme, co budeme dělat dál. Zbytečně. Přímo před námi se skví velký nápis MIGDALOR BEACH. No tak jsme asi tady.

Tady stanuje muslimská rodina. Vlevo žena a děti. Vpravo muž.
Tady stanuje muslimská rodina. Vlevo žena a děti. Vpravo muž.

Stany tu skutečně stojí, akorát, že jich není pár. Různými prapodivnými  přístřešky je lemováno celé pobřeží, později odhadujeme, že jich je rozhodně víc než stovka. Najdeme si tedy volné místo kousíček od moře a stavíme náš malý stan. Vyjímá se tu svou zánovností věru parádně.

Abych to blíže vysvětlila: v Eilatu toho mnoho nenaprší a podle toho se i stanuje. Nikdo nestaví celtu kvůli ochraně před deštěm, spíš je to jenom z důvodu soukromí. Takže je tu spousta vyšisovaných zbytků stanů, které by u nás stály tak maximálně na skládce směsného odpadu. Navíc se tu moc nehraje na nějaké kolíkování, žádné kolíky tihle staroušci už dávno nemají, takže stany jsou ukotvené maximálně tak nějakým kamenem a při sebemenším vánku pochodují po okolí, což ale nikoho nepřekvapuje. Na druhou stranu, kromě těchto typů stanů, jsou tu i stany velké, obyčejně propojené s obytným autem, s agregátem na elektřinu, s koberečky apod. Prostě, každý to tady pojímá jinak. Na Migdalor totiž kempuje o víkendech a za pěkného počasí půlka Eilatu, jsou tu celé rodiny, muslimské, křesťanské, mezi nimi turisté různých národností a všichni pěkně pospolu.

Vmísili jsme se mezi ně bez problémů a to už jsme věděli, že se stanem v Izraeli asi vážně nebude problém.

Den druhý – sobota

Sobotu jsme chtěli strávit pohodově u moře. Za prvé tu mají šábes, takže bychom si auto stejně nemohli půjčit a za druhé, chceme se vykoupat. Upřímně, koupačka na veřejné pláži není nic moc. Ne snad, že by tu byl bordel, špína nebo nepořádek. To ani náhodou.

Jsou tu dvě provizorní sprchy, záchod turecký i evropský a obrovské nerezové korýtko (svítící čistotou) s přivedenou pitnou vodou. Každé ráno se mezi stany pohybuje uklizeč a sbírá odpadky. Jo a abych nezapomněla, teprve ráno jsme si všimli, že všude podél pobřeží jsou značky s přeškrtnutým stanem. Že by zákaz stanování? Vzhledem k tomu uklizeči a množství stanů, jsme to fakt nijak zvlášť neřešili.

Problém je spíš s tím, že na pláži jsou kamínky a při vstupu do vody taky. Nic pro cimprlíny a pro děti taky ne. No ale my se koupali normálně. Pro zájemce je pak cca kilák či dva od Migdaloru placená pláž s akváriem. Ta vypadala přes plot velmi písečně, s barevnými rybkami, korály apod. Ale na rozdíl od Migdaloru je prázdná. Inu, tady se platí.

Den jsme strávili střídavým koupáním a touláním po okolí. Vylezli jsme si i na takový jakože kopec hned proti pláži a zjistili jsme, že přímo za Eilatem začíná poušť. Jsou tací, kteří v ní normálně bydlí, soudě podle různých provizorních příbytků, kterými je posetá.

Eilat nad Migdalor beach
Eilat nad Migdalor beach – Negevská poušť

A pak jsou tací, kteří bydlí normálně ve městě. S jedním takovým jsme se seznámili na pláži. Byl to srb v Eilatu žijící už 6 let a živící se tu výrobou nábytku. Slyšel nás, jak se bavíme česky a poznal slovanský jazyk. Pokecali jsme takovou srbskočeskoanglickoruskou hatmatilkou, kluci popili pivo a nakonec jsme skončili u něj na návštěvě. Domů do stanu jsme se vraceli až za tmy taxíkem.

Den třetí – neděle

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, abychom se sbalili a dalším taxíkem se přesunuli k půjčovně aut. Ty stály tři vedle sebe, proběhli jsme si je všechny. Původně jsme chtěli porovnat ceny, ale fakt je, že jsme byli nakonec rádi, že měli volné malé auto aspoň v jedné z nich. Takže bych to takhle nablind nikomu nedoporučovala, lepší je zajistit si auto ještě z domova.

My jsme to neudělali jenom proto, že jsme v té době ještě ani jeden z nás nevlastnil kreditku a báli jsme se, že by v půjčovně debetní kartu nemuseli akceptovat.

Z půjčovny jsme odskákali jako žabičky. Dostali jsme totiž auto s automatickou převodovkou a Honza zvyklý na manuální, se s ní musel nejdříve spřátelit.:-)

Naším prvním cílem mělo být Mrtvé moře. A taky bylo. Všude. Nedalo se přehlédnout. Každou chvíli jsme stavěli jen tak na koukání, na focení. Koupat jsme se byli ale až na normální oficiální veřejné pláži. Myslím, že to bylo v Ein Bokek, to si ale už nejsem jistá.

Veřejná pláž byla na kraji městečka, hned vedle hotelových drahých resortů. Oplocení, pěkná písečná pláž, převlékárny, sprchy, pitná voda, vše zdarma. Jediná nevýhoda: nebylo tam léčebné bahno. Což mi zase tak moc nevadilo. Sotva jsem se totiž položila na hladinu Dead sea, probudily se k životu všechny mé boláčky a odřeninky z kola. Představa, jak se mi do syčících ran dostává ještě bahýnko, mě tak úplně nelákala.

Mrtvé moře
Mrtvé moře

Po Dead sea jsme se přesunuli k Masadě. Podle Lonely planet je nejlepší výstup na pevnost ráno za svítání. Prošli jsme si tedy jen prostor pod Masadou a využili vybavené WC pod ní. Potom jsem se šla zeptat do pokladny, od kolika hodin ráno otvírájí. Pán něco zabrebentil a já mu nerozumněla ani slovo. Takhle jsem to zkusila 4x a pak nade mnou mávnul rukou a přestala jsem ho zajímat. Naštěstí se mi dodatečně podařilo jeho poslední pokus mi odpovědět rozluštit, a tak jsem Honzovi přesvědčeně tvrdila, že jasný, rozumněla jsem mu bez problémů, otvírají to tady za deset pět.

Máme poměrně dost času, tak se ještě chvíli rozhlížíme po kráse Negevské pouště a potom vyhlížíme místo na spaní. Volíme pouštní parkoviště kousek pod Masadou. Jsou tam dvě, na jednom se ještě před námi zakempovala izraelská základka i s autobusem a učitelem, tak tu radši vynecháme, je tam příliš hlučno a v noci asi nebude líp. Na druhém jsme úplně sami, takže zaparkujeme auto dál od silnice a vedle rozložíme spacáky. Vzhledem k rannímu brzkému budíčku se rozhodujeme přespat pod širákem, abychom nemuseli balit před svítáním stan.

Masada
Masada

Den čtvrtý – pondělí

Ráno nás probudí mobilní budík cca ve čtyři hodiny. Naházíme spacáky a karimatky do auta, převlékneme se, zakousneme proteinovou tyčinku a ve ¾ na pět už jsme zpátky pod Masadou. Mysleli jsme, že tu budeme sami. No ale to jsme se hodně spletli. Už jsou tu zaparkované cca 3 autobusy, nějaká ta osobní auta, zkrátka takový menší Václavák.

Kupujeme si vstupenky a spolu se špalírem ostatních návštěvníků vyrážíme ještě za tmy nahoru k pevnosti. Baterky, kterými jsme vybaveni, ani nejsou potřeba. Sice tu není žádné veřejné osvětlení, ale vzhledem k množství lidí, které mašíruje spolu s námi, a z nichž si každý na cestu svítí, je světla opravdu dostatek. Výstup je docela namáhavý, jsem ráda, že to nejdeme za dne a v horku. I takhle se pěkně potím a piju jako velbloud. Ovšem ten pohled, jak nad Mrtvým mořem pomalu vychází slunce, ten opravdu stojí za to. Je to ta největší romantika z možných a na stupnici od jedné do deseti by určitě obsadila desítku. A sedět potom na vrcholu pevnosti, žvýkat další tyčinku a pomeranč a koukat na čerstvě narozené sluníčko, to je taky pohled pro bohy.

Východ slunce z Masady – výhled na Mrtvé moře

Masada samotná by se asi dala projít během třičtvrti hodiny, ale my si užíváme kouzla okamžiku a strávíme tu ty hodiny skoro tři. Teprve, když spustí lanovku a začínají se sem sjíždět další výletníci, pomalu opouštíme dobyté pozice a sestupujeme dolů. Už v 9 ráno slunko sálá natolik, že ve mně představa, jak jdu v tom horku pěšky nahoru, spouští kolapsové stavy. Ne,  to by se asi fakt nedalo.

Masada
Na Masadě

Dole si vezmeme auto a se zastávkami na výhledy se šineme směrem k Jeruzalému. Rozhodneme se vzít to přes Jericho, protože je to nejstarší město na světě a tak. Ale Jericho nakonec není ničím obzvlášť zajímavým. Je to taková ospalá špinavá díra, v níž na turisty koukají, jakoby ještě žádné neviděli. Takže to nejzajímavější, co jsme tu zažili, byly zlomkové ceny jídla, které se ze zbytkem země nedají srovnat. Cpeme se tu jako nezavření a ještě si nakupujeme zásoby na druhý den. Na nějaké evrpské normy se tu teda nehraje, takže Honza bolestně mhouří oči, když vidí, jak prodavač šmátrá holou rukou v sýru naloženém ve slaném nálevu. No ale sýr chutná jemu i mně a teď s odstupem času musím přiznat, že žádné následky na zdravotním stavu na nás přizpůsobení se palestinským hygienickým standardům nezanechalo.

Pak už míříme do Svatého města, kde mám v plánu přespat na střeše hotelu. Stojí to pár kaček (cca tři stovky v Kč) a mně přijde ohromně romantické spát přímo v Jeruzalémě pod nebem plným hvězd a koukat na osvětlené město. No, tak to se nám nakonec nepovedlo. Hotel je hned u Jaffa gate, což je sice úžasné místo, ale problém je s autem, které není kde zaparkovat a pokud náhodou je, stojí to tolik, že bychom měli pomalu na hotel luxusního typu.

Nadávám Honzovi, že to jsem přece věděla, že jezdit autem po Jeru je jako jezdit autem po Praze a že se na to můžu vykašlat a tedy Jeruzalém vynecháme, vždyť nakonec co, být v Izraeli a nevidět Jeruzalém, to je přece úplně normální, to tak dělá každej. Honza mi oponuje, že po bitvě je každej generál a co, že jsem to neřekla dřív. Klasika.

Nakonec město opouštíme jako tichá domácnost a začíná se stmívat. Dnešní spánek se tedy jeví jako naprosto nereálný a zřejmě budeme popojíždět celou noc sem a tam.

Což tak samozřejmě nebylo.

Vjeli jsme do prvního lesíka hned za městem, zaparkovali hned, jak na nás nebylo vidět a protože už kolkolem byla černočerná tma, rozhodli jsme se, že stejně jako včera nebudeme ani dneska stavět stan. Jenže jako les není poušť, co si budeme povídat.:-)) Takže během hodinky či dvou máme spacáky úplně provlhlé a je nám chladno na záda.
Brr a fujtajbl. Zbytek noci strávíme pololeže v autě.

Čili na rozdíl od pouště, na trávě tu rozhodně nedoporučuji spát pod širákem. 🙂

Den pátý a šestý – Jeruzalém

Paradoxní je, že ráno, když jsme ještě kousek popojeli, našli jsme úplně úžasné místo na přenocování, na kterém jsme nakonec strávili další dvě noci. Jmenovalo se to tam (v mém překladu) Židovský posvátný les a bylo to kousek od silnice, byla tu připravená ohniště, prostor jako pro stany, dřevěné lavice, odpadkový koš. Zkrátka a dobře, naprosto dokonalý plac.

Chrámová hora
Na Chrámové hoře

Po snídani mě Honza uklidňoval, že by byla škoda ten Jeruzalém přece jenom nezkusit a zapřísahal se, že on to nějak vymyslí. Zkrátka a dobře mě ukecal a tak jsem rezignovala. Výsledkem byly dva úžasné dny, které jsme v Jeru strávili (parkovali jsme zdarma v chudší židovské ortodoxní  čtvrti, kde se určitě parkovat nesmělo, protože jsme byli v podstatě na dvorech činžáků, takže bych toto řešení nikomu nedoporučovala). Do Starého města jsme vstupovali pokaždé Jaffskou bránou a už jen ten vstup, jak se před vámi otvírá, působí monumentálně.
Viděli jsme Chrám božího hrobu, Olivetskou horu, Chrámovou horu, zeď nářků a prošli jsme si i via Dolorosa. To jenom z těch nejznámějších.

Jeruzalém - židovská čtvrť
Jeruzalém – židovská čtvrť

Byla to nádhera a Izrael bez Jeruzaléma by byl jako ryba bez ploutví. Prostě neúplný.

Pastevci – foceno ze silnice

Den sedmý – čtvrtek a cesta zpátky

Zpátky do Eilatu jsme se rozhodli jet po staré silnici, abychom viděli zase jinou krajinu a nekoukali na stejné výhledy. Jedinou zastávkou, na této celodenní cestě pak byl tip z Lonely planet městečko Micpe Ramon (Mitzpe Ramon, Machteš Ramon). Městečko samotné není nic zajímavého, působí tak trochu jako z komunistické výstavby. Jak by taky ne,  když vzniklo jako ubytování pro dělníky stavějící silnici a od té doby jen tak přežívá. Jenže na okraji vesnice leží obrovský pouštní kráter – Machteš Ramon, pro mě jeden z vrcholů našeho izraelského dobrodružství. Je to kouzelně magické místo, jehož atmosféra se slovy asi popsat nedá, to se prostě musí vidět na vlastní oči. Popřípadě projít na vlastní nohy, což my jsme tedy neudělali, ale dole v kráteru je spousta pouštních cestiček a na nich lidští mravenečci, kteří vyrážejí za svítání na svou pouštní túru, ať už jenom po dně kráteru anebo přecházejí přímo Negevskou poušť a jdou tak několik dnů. Musím přiznat, že tohle mě úplně fascinovalo a kdybych měla jinou fyzičku a aspoň trochu orientačního smyslu, tak by mě přechod Negevu strašně lákal. Jenže člověk nemůže mít všechno, takže mi ta vyhlídka musí stačit.

Micpe Ramon

Další cesta už vedla zpátky do Eilatu, za setmění jsme dorazili na naši oblíbenou Midgalor beach a naposledy roztáhli stan. Zítra odlétáme.

Micpe Ramon
Machteš Ramon aneb ozbrojené složky na cvičení

Praktické informace:

Za celou dobu jsme neměli se stanem jediný problém a to jsme většinu nocí strávili viditelní za silnice, občas i policejní auto kolem přejelo. Neměli jsme ani žádný problém s bezpečností, cítili jsme se v tomto směru komfortněji než doma. Pokud Izrael znovu navštívíme, jako že jsme se shodli, že chceme, rozhodně budeme stanovat znovu.

Celkové náklady na týden v Izraeli se včetně taxíků, vstupu na Masadu, jídla, letenky, auta a benzínu, cesty na letiště z ČR a mých nových kožených sandálků z palestinské tržnice v Jeru vešly pohodlně do 9000 Kč na osobu. Je třeba ale přiznat, že jsme se v jídle hodně odbývali a také jsme měli na každý den proteinovou a fruit tyčinku ještě z CZ, což bych vzhledem ke zdejším cenám mimo tržnice doporučovala každému.

V Izraeli není třeba kupovat balenou vodu, i ta z kohoutku zde odpovídá hygienickým normám, ani jednou jsme si nekoupili petku a žádný problém jsme s kohoutkovou vodou neměli. Navíc, vody je všude dost a dá se kdekoli natočit volně. Jediná nevýhoda je ta, že chuťově není moc dobrá, Izraelci vodu získávají z moře odsolováním, takže neobsahuje moc minerálů, proto moc nechutná.

Co bych příště udělala jinak: z Eilatu do Jeruzaléma bych jela autobusem, auto bych půjčila až při opuštění Jeruzaléma s tím, že si připlatím za to, že ho vrátím v Eilatu, lépe bych si naplánovala den příletu s ohledem na židovské svátky. A určitě by to chtělo na delší dobu.

Fotogalerie:

https://specialw.rajce.idnes.cz/Izrael/

6 thoughts on “Izrael na divoko

  1. My to měli podobně přiletěli do Eliatu pátek a sobotu bez auta jsme strávili s delfínama,v neděli auto,pak mrtvé moře,na štědrý den v Betlémě,a Jeruzalém jeden den až nad hlavu,a auto vraceli v tel Avivu,letos chci na vánoce znova,a jen Eilat a okolí

    • Izrael zdaleka předčil mé očekávání. Taky bych se chtěla vrátit, hrozně mě lákají přírodní rezervace. Člověk by tam mohl strávit klidně měsíc….
      Tak snad se to časem povede.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.