Jordánsko na vlastní pěst – I. část – Amman, Petra aneb potkali jsme beduína

 16.3. – 23.3.2019

O tom, že bude naše cesta letos mířit do Jordánska, jsme se rozhodli už před rokem. Pro mě byla tím hlavním impulsem návštěva Micpe Ramon, při níž jsem se beznadějně zamilovala do pouště. No a když později Ryanair oznámil svůj záměr zřídit pravidelnou leteckou linku do Ammanu, bylo rozhodnuto, že ji využijeme. Taky kdoví, jak dlouho ji bude provozovat, když vidím kolem sebe ten panický strach z Blízkého východu.

V lednu jsme tedy koupili letenky, postupně pořídili law cost ubytování na bookingu, přečetla jsem pro inspiraci pár blogů, koupili jsme si Jordan pas a průvodce, zařídili jsme si půjčení auta a….pak už sedíme v letadle a letíme.

16.3. – sobota aneb den první a přílet do Ammanu.

JODy, což je místní měna, v Česku běžně k mání nejsou, takže jsme vyrazili vyzbrojeni americkými dolary. Jejich výměna hned  na letišti nebyla zrovna výhodná, protože jordánské banky si potrpí na vysoké poplatky za směnu. Nicméně, co jsem se před tím dočetla, je prý úplně jedno, kde se peníze vyměňují, protože kurs vyjde všude plus minus podobně. Že to není tak úplně pravda, jsme zjistili až mnohem později, když nám JODy došly a vyměňovali jsme si je ve směnárně v Madabě. Kurs a hlavně absence poplatků přece jenom učinily celou směnu snesitelnější.

Každopádně, JODy jsou v Jordánsku nezbytné. Platba kartou tu (zřejmě právě kvůli bankovním poplatkům) moc nefrčí, pravda je, že za celý pobyt se nám stalo jen 2x, že jsme ji mohli použít. Jednou v hotelu, kde by nám to platbu z deseti JODů zvýšilo na třináct. No a podruhé na jedné jediné benzince, ale to už jsme zase měli vyměněné JODy, takže jsme nevyužili a po výši poplatku za použití bezhotovostní platby jsme nepátrali.

Další akcí bylo vyzvednutí auta přímo na letišti. Měl nás tu očekávat zaměstnanec půjčovny. Nečekal ale nikdo a volat na jordánské telefonní číslo jsme si s naší jazykovou výbavou netroufali (což bylo fuk, protože později jsme zjistili, že číslo stejně nefunguje). Takže jsme tak dlouho oslovovali naší škobrtavou English muže postávající tu s papíry popsanými neznámými jmény, až se nás jednomu zželelo (= poznal z objednávky, že se jedná o jejich půjčovnu) a odvezl nás do jejich kanceláře vzdálené cca 4 km od letiště.

Amman Jordan
Amman Jordánsko

Tam jsme auto dostali, sice jiné, než jsme měli objednané (lepší), ale aspoň za stejnou cenu. Teď už plně motorizovaní můžeme klidně vyrazit na hotel.

Parkování je téměř všude zdarma, jen zvolit vhodné místo. To naše je před malinkou krejčovskou dílnou pana Azíze. Ano, pokyvuje s úsměvem, můžete si tady nechat auto do rána, hlavně si ale dejte pozor, o ulici dál je placené parkoviště a tam by vás pěkně zkasírovali. Je strašně přátelský a hned nás zve dovnitř na náš první jordánský čaj.

Cliff hostel v Ammánu Jordan
Cliff hostel v Ammánu Jordánsko – najdete o něm zmínku i v Lonely planet a my v něm spali hned první noc

Potom nás čeká prohlídka římského divadla už jen skrze mříže, je večer a tak je zavřeno. Vidět je ale téměř všechno, tak to nijak zvlášť nevadí. Ještě tržnice, pár nákupů, hlavně pražené oříšky jsou chuťovka, no a dobrou noc.

17.3. – neděle aneb přesun do Wadi Musa

Po ubytování v Musa Spring hotelu, kde se nejde ani otočit v místnosti, míříme hned na náš první den v Petře. Od informačního centra k Síku se stejně jako Síkem samotným přesouváme po svých k nelibosti všudypřítomných majitelů koní a oslíků, na jejichž hřbet nás všemi možnými způsoby lákají. Monumentální Pokladnice je nám za tu trochu námahy ale zaslouženou odměnou. Pohled na ni je úchvatný a to je přitom teprve začátek. Až do večera se couráme hlavní trasou a obdivujeme divadlo, kolonádu i okolí a odoláváme lákavým nabídkám na koupi různých šátků, korálků a obrázků či na svezení oslíkem či velbloudem. Lidí je tu dost, ale tak nějak přiměřeně, nedokážu si představit, jaké to tady musí být v sezóně. Přitom v březnu je počasí skoro po celý den na tričko a tříčtvrťáky, k večeru pak stačí přidat větrovku, popř. mikinu.

18.3. – pondělí aneb den třetí a Petra

Po zaparkování auta, které je opět všude zdarma, míříme hned známou cestou k Síku a dál do Petry. Místní oslíkáři mají paměť jako hrom, a tak na mě hned jeden haleká „you from a day before“.:-) Kupodivu mu i se svojí mizernou English  rozumím. Ale oslíka si zase nevezmu. Jen do své nepříliš dobré slovní zásoby angličtiny přidávám slůvko „donkey“. Dosud jsem si myslela, že si vystačím jenom s horsem, teď se ale přesvědčuji, že na každého někde čeká jeho osel a je třeba vědět, jak ho v angličtině pojmenovat.

V rychlosti proběhneme Pokladnici i Amfiteatr až k restauraci Basin, cestou si hladím oslíky i velbloudy, kterým je moje přízeň úplně volná, a na nabídky na svezení setrvale vrtím hlavou a odpovídám „no, no, no“. Zato licoměrně tvrdím majitelům, že jejich osel je ten nejkrásnější v Petře. I bez jeho pomoci ale vystoupáme k Monastery, zdejšímu vrcholu, na který prý sami bez donkeyho nemůžeme v žádném případě vystoupat, tak hrozně je to obtížné (skutečností ale je, že třeba proti takové Masadě nebo výstupu na Slavkovský štít je to hračka i pro mě s kily navíc a bez tréninku), pokocháme se úchvatnou vyhlídkou kousek za ní, kde jsme v podstatě sami s výjimkou jednoho beduína, který se živí tím, že tu leží na lehátku a prodává zájemcům pití.

Beduíni Petra Jordan
Potkat beduíny v Petře není žácná vzácnost. Ale ne každý vás pozve k sobě domů.

Potom už slézáme zpátky dolů, abychom se hned pod Monastery odpojili od turistů a vrátili se ke Klenotnici Motýlím údolím (vadi Farasa).Tohle je přece jen náročnější procházka než dolní kolonáda pro davy, ale ani minutu svého rozhodnutí nelitujeme. Kamenné město pokračuje i tady a ve své osamělosti je kouzelné. Člověk má pocit, jakoby se objevil v jiném světě. Byl to pro nás možná i větší zážitek nežli hlavní trasa.

Akorát už mě teda docela bolí nohy.

K Pokladnici se dostáváme až pomalu k šesté hodině. V podvečerním světle je nádherně osvětlená a Honza zběsile fotí. Mě bolí nohy a tak mu oznamuji, že toho mám dost a původně plánovanou prohlídku Petra by night už nedám.

Pomalu se loudáme Síkem zpátky a Honza se mi směje, že si mohu klidně vzít oslíka. Je mi toho ubohého zvířete líto, přece jen nejsem žádná Twiggi a bojím se, že by jeho majitel mohl přijít o svůj pracovní nástroj, až bych mu nebohého donkeyho rozsedla. Jak se tak couráme, a to už jsme ze Síku venku a máme před sebou  poslední kilometr k infocentru, najednou proti nám najíždí malé dodávkové auto a vyhazuje po obou stranách cesty papírové pytlíky. Kousek za ním pak běží malé jordanské děti a ty pytlíky otvírají, urovnávají a zapalují v nich svíčky. To jsou přípravy na Petra by night, celá cesta od infocentra až k Pokladnici má být lemována svíčkami.
Ještě chvíli pokračujeme po cestě a pak se rozhodujeme, že by bylo vážně škoda to vynechat a noční Petru nevidět.

Skalní město Petra Jordan
Skalní město Petra Jordánsko

Pomalu scházíme stranou a usedáme do prohlubně před jednou z řady jeskyní. Pravda, opíráme se o zamčené kovové dveře, ale to nám nevadí. Kdo ví, kdo nebo spíš co, se tam schovává. Kolem občas někdo projde a my se tiskneme k sobě a ani nedutáme. Teď už to vydržíme, zhruba za hodinku má začít představení: špalír lidí, kteří se přesunou krajinou osvětlenou stovkami svíček až k Pokladnici, my se mezi ně jen nenápadně vmísíme.

A pak najednou kroky a ty kroky nepokračují po cestě dál. Ty kroky se neomylně blíží k naší jeskyni.

Když nám dojde, že jsme se usadili někomu na zapráží jeho domu, neochotně se zvedneme a chceme se nenápadně vytratit. No, nenápadně, oba beduíni, kteří tady bydlí, se evidentně lekli víc než my. Ale jsou v pohodě a hned nás zvou k sobě domů. Nejdřív chceme být po česku slušní a tak se trochu ošíváme, ale nakonec, proč ne? Kdy vás někdo pozve k sobě domů do jeskyně? Usedáme na matrace a za chvíli už před námi přistane slazené horké ovčí mléko. Je neskutečně dobré. Snažíme se trošku konverzovat, což s naší jazykovou výbavou není nic moc, ale aspoň něco se dozvídáme (a zbytek si domyslíme). Klukům je kolem 30, bydlí spolu a jejich ženou je prý jejich jeskyně. Prodávají šátky, kabelky apod., ukazuje jeden z nich rukou kolem sebe, ale moc to nejde. Na zdi jim vidí jordánský král, ale governement Petry prý chce vysoké daně, dojde i na hovor o politice. Všichni mají mobilní telefony a kdejaký oslař je pořád online, což dříve nebývalo, ale když se s kýmkoli bavíte, nikdy nebyl jinde než tam, kde teď zrovna žije, prostě takový normální život.

Petra by night
Noční Petra neboli Petra by night

Po osmé hodině nás kluci vypouštějí na cestu přímo uprostřed průvodu. Vracíme se špalírem k Pokladnici, abychom se zúčastnili velkolepého divadla Petra by night.

Je to takové pěkné, trošku teatrální představení výhradně pro turisty. Náš zážitek s beduíny a horkým mlékem tohle divadlo rozhodně nepřebije.

…..pokračování už brzy, sledujte dobrodružku na fb nebo na instagramu, ať vám neuteče.

Fotogalerie:

https://specialw.rajce.idnes.cz/Jordansko/

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.