VELIKONOČNÍ CYKLOTOUR aneb jak jsem si chtěla projet Podyjí a Dyji jsem téměř nezahlédla

19. – 21.4.2019

Na začátku bych měla asi napsat, že jsem nikdy nebyla v Telči, i když o její návštěvě už nejmíň 15 let planě kecám. A pak jsem taky nikdy nebyla v Podyjí. A taky o tom už pár let planě kecám.

Takže, když letos ty velikonoce vyšly tak krásně na konec dubna a jsou to celé 4 dny volna, proč nesplatit staré resty a taky třeba nevyzkoušet spacáky, jestli jsou opravdu tak teplé a vydrží teploty kolem nuly, jak sliboval výrobce.

„Pojedeme nadivoko na kole z Telče k Dyji“, povídám Honzovi a ten se zhrozil.

„Ty chceš spát v DUBNU venku ve stanu?“, vyděsil se a já pochopila, že ten nápad asi neprojde úplně nejlehčeji.

„No,“ špitla jsem, „je to průprava na Island, kam pořád chceš, víš, jestli máme dobré vybavení a vydržíme to.“


„…ale já nechci žádnou průpravu na Island.“

„….nebo Norsko.“

„…ani Norsko. Já se chci vyspat v teple. Mám jen dvě ledviny a je mi přes padesát.“

„…ale mně ještě ne.“

„Letos ti taky bude. Včera bylo ráno venku mínus dva. Nechci mít ve vlasech jinovatku.“


„Už jich moc nemáš.“


„Čeho?“

„….vlasů.“

Na zámku v Telči – foto mobil

Chystání na cestu tedy probíhalo poněkud divočeji než obvykle a taky nebylo až do konce jisté, jestli vůbec někam pojedeme. Protože jsou vztahy ale o kompromisech, nakonec jsme se dohodli:

Velikonoce.

Vlak.

Kolo.

Dvě noci.

Jedna v penzionku.

Druhá pod stanem.

Penzion si vzal na starost Honza. Nevěřil mi, že bych se dost snažila. A že se tedy snažit musel, protože kam zavolal, stála jedna noc na osobu buď 1000,- Kč plus anebo nebylo volno. Normální člověk by to vzdal a vyrazil normálně pod stan, Honza ale se mnou vyhrál bitvu a vybojoval si jednu noc pod pevnou střechou, takže se o ni rozhodně nechtěl nechat připravit.

„Spíme ve Slavonicích kousek od centra“, oznámil mi pyšně den před odjezdem „Tam se ti bude líbit. Je to takový zahradní domek, jen za tři kila na osobu.“
„Cože? My budeme platit tři stovky za spaní v zahradním domku? To už můžeme rovnou spát v tom stanu zadáčo. Víš jaká tam bude kosa?“

„Jo. Bude tam zřejmě i kosa na sekání.“ směje se a zdůrazňuje mi, že jednu noc jsem prohrála, takže asi tak.

19.4.2019

Vyrážíme na Velký pátek ráno cca ve třičtvrti na šest a máme před sebou několik přestupů z jednoho osobáku do druhého. Jenže jedeme s plně naloženými koly a to poslední, o co stojíme, je nechat naše cyklooře zavřít někam, kam na ně nevidíme a stresovat se pokaždé, když je třeba narychlo přestoupit.

zámek v Telči – foto mobil

Takhle je to na pohodu, člověk si schrupne, přečte časopis a nakonec bez jediného zpoždění dojede těsně před jedenáctou v klídku do cíle. A tím je Telč.

Ani jeden z nás tady ještě nikdy nebyl, což je tak trošku ostuda. Historické jádro Telče je cennou městskou památkovou rezervací a je zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Takže zvesela na náměstí s řadou nádherných měšťanských domů a zámkem. Kola vedeme a v klidu se kocháme domy, zámkem, parkem, není kam spěchat.


Potom domácí houbová polévka a řízek s bramborovým salátem v právě otvírané restauraci Marušky hned vedle centra. Výborně a za pár kaček jsme se najedli, dokonce jsme jako pozornost podniku dostali skvělý taky zde upečený tvarohový koláč. Kam se za ním hrabe rozpékané pečivo našeho premiéra.

Na kole se valíme jako přejedené koule. To toho zase dneska najedeme. Ale co, nejsme žádní závodníci, jde nám spíš o zážitky a o  pohodu. Nejdřív navštívíme těsně za Telčí parní mlýn. Ten samozřejmě přejedeme, protože značení není nic moc a jak se později ukáže, ono taky parní mlýn to spíše bejvával. V současnosti se celá budova pomalu rozpadá. I tak má ale svoje kouzlo, takže se tu zdržíme na obhlídce. Kde se pro změnu nezdržíme, je o kousek dál stojící židovský hřbitov, který je zavřený a přes zeď není vidět ani svatý křížek.

Parní mlýn  Telč
Parní mlýn Telč – foto mobil

Takže pak už nejkratší cestou na Slavonice. Anebo radši ne nejkratší. Bereme to přes Zadní a Kostelní Vydří. Člověk jede chvilku dolů, chvilku nahoru a za chvíli už má pocit, že jede nahoru vlastně pořád, i když to vlastně není možné.

Za Kostelním Vydří už nás ale čeká první zastávka a tou je klášter karmelitánů a hned naproti němu hrobka Dalbergů. Klášter je vcelku velký a na Velký pátek obsypaný návštěvníky, protože se zde koná mše. Po jejím ukončení se vecpeme dovnitř mezi věřící i my, abychom si pak mohli říci: stálo to za to, a okouknout ještě hrobku Dalbergů. Potom už ale docela spěcháme, projedeme podél několika rybníků a kolem 19.00 vjíždíme do Slavonic.

Klášter karmelitánů v Kostelním Vydří
Klášter karmelitánů v Kostelním Vydří – foto mobil

Honza nalézá naše ubytování a já jsem příjemně překvapená. Zahradní domek pana Pízy  je zděný, pokoj prostorný, vybavený, puštěné plynové topení, shodujeme se, že se nám tu líbí víc než loni ve vyhlášeném Hotelu a zámku Berchtold.

Slavonice - foto mobil
Slavonice – foto mobil

Příliš se ale nezdržujeme, shodíme z kol tašky a vyrážíme na proslavené slavonické náměstí. Chceme si ho prohlédnout nasvícené pouličními lampami. Fasády zdejších historických domů jsou totiž zdobené freskami a unikátními sgrafiti, jež mohou směle konkurovat i Telči.

Krásou zdejších domů jsem unešená, bohužel se ale nedostaneme do historického podzemí, protože je uzamčeno a bude to tak i ráno, kdy to budeme zkoušet znovu. Stejně tak se nedočkáme pořádného osvětlení, protože je před sezónou a městečko asi šetří, ČEZ je drahej. Takže se šeří a nic, nic, nic, až nakonec pár bludiček zajistí sice světlo, ale rozhodně to není to, v co jsme doufali.

20.4.2019

V sobotu se prospíme, zabalíme, pokecáme s panem domácím a sjedeme se ještě podívat na náměstí a pokusíme se dostat krom do podzemí dovnitř na vyhlídku do Městské věže. Ani tady ale nejsme úspěšní, i tady je zavřeno a tak městečko opouštíme s tím, že se sem budeme muset ještě jednou vrátit.

Zámecký park Maříž
Zámecký park Maříž – foto mobil


Naším dalším cílem je dostat se někam ke Vranovu nad Dyjí. Nejdřív si chceme prohlédnout zříceninu zámku ve vedlejší Maříži, k zámku horlivě ukazuje spousta cedulí, tak to asi bude bomba, no a potom je Maříž taky poměrně známá svou keramikou. Zámek nás ale docela zklame, i takový milovník ruin, jako jsem já, musí konstatovat, že nazývat 2 okna ve stěně zříceninou zámku chce dost odvahy. Aspoň že dále v parku je krásná alej a za ní rybník, který je tak malebný, že se rozhlížím, jestli tam náhodou nemají i vodníka. Ale buď nemají nebo si ho schovávají, aby jim ho nikdo neukradnul, takže jedem ke keramické dílně.

Zámek v Maříži je zámkem nazývám jen díky vzpomínkovému optimismu - foto mobil
Zámek v Maříži je zámkem nazývám jen díky vzpomínkovému optimismu – foto mobil


Tady je otevřeno, můžeme se pokochat výrobky a můžeme taky nakupovat. Honzu ale víc než keramika zaujme známá postava Jana Šibíka a hned mi ho ukazuje se slovy „Hele, kdo tu je!!“

No, nejsem z jeho objevu stejně nadšená jako on. Za prvé je mi divné, proč by známý reportážní fotograf a držitel desítek cen na CZECH PRESS PHOTO fotil mobilem a za druhé mi přijde, že si není vůbec podobný. Chvíli se dohadujeme, až mě můj spolucestující vyprovokuje k sázce o obrovskou zmrzlinu. Potom se jde plaše s pánem seznámit a ptá se ho, jestli není náhodou Honza Šibík, že je rád, že ho tady vidí a že ho hned poznal.

Jenže milý pán bohužel vůbec netuší, kdo to Šibík je, a tak spokojeně vyhrávám svou zmrzlinku.:-)

Čarovná alej u zámku Uherčice – foto mobil



Další cesta už vede na rakouskou stranu, kde je pohoda a na cyklotrasách jsme téměř sami. Kroužíme tam ode vsi ke vsi a užíváme si pěkných silnic, převážné samoty a klidu, občas konečně zahlédneme i říčku Dyji. Teprve k večeru přejedeme hranice zase zpátky domů, zajedeme si k zámku Uherčice s jeho barokními sochami. Bohužel, je už pozdě a je taky zavřeno. Prohlédneme si ho tedy alespoň zvenčí a vnikneme do zahrady s nádhernou alejí.

Cyklostezka u hranic. Uhodnete, která je česká a která rakouská?
Cyklostezka u hranic. Uhodnete, která je česká a která rakouská?


Potom se vydáme směrem na Vranov nad Dyjí. Kolem osmé večer si najdeme vhodné místo, na kterém nikým neviděni a neslyšeni rozbalíme stan.

21.4.2019

Ráno se budíme zachumlaní ve spacácích, ale docela v pohodě. Spacáky na zimu tak tak prošly a jediné, co nás v noci rušilo, byly jakési podivné zvuky, které jsme nedokázali identifikovat. Pro jistotu se znovu rozhlížím, jestli jsem večer náhodou nepřehlédla posed, protože, jak známo, v dnešní době je největším predátorem ohrožujícím život svobodomyslného čundráka právě myslivec a jeho touha po úlovku. Posed ale nikde v dohledu skutečně není, takže se nakonec shodneme, že jsme teda asi slyšeli houkat skutečně živou sovu a o kousek dál dupaly buď srnky nebo to byl divočák.

Sbalíme se a uklidíme po sobě tak, aby po nás nezůstalo víc než trošku slehlé trávy. I ta se během dne po jedné noci vyrovná.

Dojedeme do Vranova nad Dyjí, kde si dáme časný oběd a zajedeme se podívat na přehradu. Loni v létě jsme v okolí Vranova uskutečnili dvoudenní autotrip a zdejší kemp byl natolik narvaný, že jsme nebyli schopni v něm najít místečko, kde bychom rozvinuli stan. Tak to dneska opravdu neplatí. Louka pro stany je prázdná, jen v kraji stojí přístřešek jednoho odvážlivce.

„Je dobreeej,“ říkáme si.

Vranov nad Dyjí - foto mobil
Vranov nad Dyjí – foto mobil

Zdejší zámek vynecháváme stejně jako hrad Cornštejn, protože jsme je oba navštívili loni, pokud by tomu tak nebylo, tak bych především Cornštejn doporučila. Je to nádherná zachovalá zřícenina nedaleko Bítova.
My už ale míříme do Znojma, které má být cílem naší cesty a bereme to přes Národní park Podyjí a Čížov. No, na rovinu prozradím, že tenhle úsek cesty nepatřil zrovna k těm dobrým nápadům. Čížov vede pomalu do nebe a ještě po cestě, na které se pomalu bojím i jít.:-) No tak dobře, to přeháním, přiznávám, ale fakt je, že nahoru netáhnem pěšky kolo sami, i když jsme jediní, kdo ho mají plně naložené. Výsledkem teda nakonec je, že Honza střídavě vleče vzhůru obě kola a já se vleču kolem něj a sotva mu stačím.
Vrchol Čížova není nic moc, takže nám opravdu neukáže nic, bez čeho bychom nemohli žít. Jediným zadostiučením je tedy SMS, kterou pošlu kamarádovi Čížkovi z Čížova s doporučením, že to vážně musí vidět a škodolibě doufám, že se sem zajede podívat. Je totiž taky cyklista. 🙂

Do Znojma dojedeme před pátou hodinou. Vyhledáme si nejvhodnější spojení a kolem desáté večerní, těsně před Velikonočním pondělí se dostaneme domů.

Jaro budiž pochváleno.

Za tři dny jsme najeli jen asi 150 km a viděli jsme to, co jsme viděli.

Trasa: Telč, Kostelní Vydří, Slavonice, Maříž, rakouské vesnice, zámek Uherčice, Vranov nad Dyjí, Čížov, Znojmo

Omlouvám se za zhoršenou kvalitu fotografií, tentokrát bylo vše foceno jenom mobilem.

 

 

 

Pokud se vám článek líbil, můžete mě začít sledovat na fb či instagramu nebo se nezapomeňte se přihlásit k mailovému zpravodaji, který vám pošle informaci, až vyjde nový článek.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.