25.-29.2020

Sobota

Od rána lilo jako z konve a my v tom počasí vyráželi na romantickou dovolenou do Českého Krumlova. Počasí tedy člověku na náladě nepřidalo a hned první zastávka taky ne. Zajeli jsme si totiž cestou na zámek v Červené Lhotě, což je místo, kde jsem nikdy v životě nebyla ani já ani Honza. Známe to tu jen z malebných až kýčovitých fotografií nádherného červeně natřeného zámku uprostřed rybníka. No, tak takové fotky my rozhodně nemáme. Na nás čekala jen malá červená vilka hovící si spokojeně uprostřed bláta. Pravda, na velikost objektu jsme časem změnili názor, protože jako „mini“ domek vypadal jenom z čelního pohledu. Vypuštěný rybník ale přehlédnout nešlo a bez té vody kolem to tu prostě vypadalo smutně. Voda padající formou dešťových kapek z nebe celkový dojem nezachránila, spíše naopak, pochmurný pocit ještě více umocňovala.

Zámek jsme si tedy alespoň obešli zadem a brouzdali se blátem až k mostku, abychom svýma smutnýma očima viděli i smutného koníka popásajícího se za prázdným rybníkem a čekajícího, až vás bude moci na 5 minut povozit na svém smutném hřbetě. Teda pokud by nepršelo a nenechal by ho tam jeho majitel samotného, jen s reklamní cedulí.

Raději jsme tedy nasedli do auta a vyrazili směrem na Jindřichův Hradec. Tady totiž mají třetí největší zámek v zemi, hned po Pražském hradě a Českém Krumlově, tak jsme chtěli aspoň nahlédnout.

Pršelo ale čím dál tím víc a dá se říct, že když jsme navečer konečně zaparkovali před penzionem Vyšehrad naproti stejnojmennénu opuštěnému hotelu ve městě Český Krumlov, tak už lilo naprosto regulérně. Tudíž jsme se ubytovali a šli zrovna spát. Nic jiného se ani dělat nedalo.

Neděle

Ráno nás probudilo sluníčko!

No hurá!

Po snídani jsme vyběhli jako srnky a hned na zámek. Dopřáli jsme si první okruh zámeckých interiérů a byla to bomba. Možná nejkrásnější zámek co jsme kdy viděli. Hodinka tu uběhla jako nic.

http://www.ckrumlov.info/docs/cz/atr3.xml#nabid49825

Potom jsme se vypravili na procházku po zahradách a parcích a taky pozorování vodáků sjíždějících jez Jelení lávka. Těšila jsem se, jak se budou pěkně koupat, ale ani jedna posádka se neudělala, což mi fakt nešlo na rozum, protože když jsme Vltavu cca před 10. lety sjížděli my, tak jsme se tady samozřejmě cvakli a nebyli jsme teda na plastovce rozhodně sami.

Honza mě gentlemansky utěšoval a přišel s pohádkou, že jez se rok, dva po našem splouvání kompletně přebudoval a už není tak záludný. Moc jsem mu to tedy nevěřila, ale později jsem si vyhledala na internetu, že je to skutečně tak. Krumlováci se dobrovolně během let 2011 – 2012 připravili o jednu z největších atrakcí města, protože co si pamatuji, tak si vymáchanou posádku a nás samozřejmě taky tehdy fotil každý druhý Japonec či Číňan.

Po pozdním obědě jsme se vrátili znovu na zámek a koupili si další vstupenku, tentokrát podle výběru Honzy, což znamenalo jediné. Můj sportovec mě radostně hnal po schodech do věže. Z ní byl ale báječný výhled do okolí, i když mě vcelku zklamalo, že nás pustili jen do spodního ochozu a nikoli až nahoru. I tak se ale odtud dalo shlédnout celé město a pak taky přímo do medvědích výběhů, které jsou umístěny u vstupu do zámku.

Marie Terezie, Polyxena a Vilém. Honza říkal, že už mě dlouho neviděl tak zaujatou pozorováním jako u těch huňatých potvor. Normálně bych čekala, že to bude i fajn vyhlídka pro děti. Jenže to jsem se spletla. Děti mají dneska úplně jiné zájmy než jsme svého času mívali my.  Nějaký hloupý méďa nebo snad dokonce hrad či zámek je rozhodně nezajímají. Jinak by se jen těžko mohlo bezprostředně vedle mě ozvat z dětských úst vítězné: „Jé! Hele mami, vidím Kaufland!“

A že to Káčko bylo na obzoru opravdu malé a já ho na tu dálku našla až na podruhé a na přímý odkaz toho dítěte. Člověk by si mohl klidně myslet, že je to náhoda, prostě to tak některé rodiny mají. Místo do ZOO vezmou děti v neděli na výlet do obchoďáku. Jenže když jsme se cca po 10. minutách vraceli a já se znovu chtěla pokochat pozorováním medvědů, vytrhl mě z rozjímání další špunt. „Támhle je Kaufland!“ volal na rodiče, div jim nevypadl z náruče a mně v tu chvíli došlo, že Disney už je na ústupu, jeho pozici neomylně obsadila jiná značka a pro mě s blížícím se důchodem to znamená jen jediné: rozhodně si do portfolia nepořizovat jeho pohádkové akcie. 🙂

Den jsme ukončili ještě podvečerní procházkou po osvětleném městě a jeho vyhlídkách a tajuplných zákoutích. Těžká romantika, která zasáhle i mě. 🙂

Pondělí

Na tenhle den nám Honza vymyslel malou túru na Kleť. I když je za normálních okolností narozdíl ode mě věrným fanouškem několika portálů o počasí, tentokrát se tvářil, že ho předpověď ani trochu nezajímá. To mě mělo samozřejmě varovat. I to, že nám do batůžku pečlivě zabalil pláštěnky.

Jenže nevarovalo.

Popojeli jsme na kraj Krumlova, tam zaparkovali auto a dál už po svých. Což bylo jako cvičme v rytme. Pláštěnka nahoru, pláštěnka dolů podle vydatnosti srážek. Takové malé posilování mezi kapkami deště. Navíc byl celý výstup z naší strany téměř beze svědků. První turisty jsme potkali až téměř před vrcholem.

Na něm ale bylo kupodivu lidí dost. Někteří z nich zvolili jinou turistickou trasu, ale podle sněhově bílých vycházkových botiček, občas dokonce lodiček, podle elegantních kabelek a deštníčků se dalo poměrně jasně identifikovat, že většina návětěvníků se nahoru dostala lanovkou. Ta sem vede jen jednosedačková, takže žádná romantika ani držení se za ruce. V tom dešti s malilinkatou stříškou to ani nemohlo být nic příjemného. Jenže lidé mají dobrodružství, kdy jim prší za krk, zřejmě rádi.

Rozhledna je na Kleti poměrně nízká, ale i tak je z ní krásně vidět na všechny strany, čili ji za těch 50 Kč rozhodně doporučuji navštívit. Navíc tu mají poměrně nově ulitý krásný zvon. Nejenom že dobře vypadá, ale má i malebný uchu lahodící zvuk. Sice jsou všude kolem něj výstražné nápisy nabádající k ochraně sluchu a varující, že vás o něj  může i připravit, ale mně se jeho znění vyloženě líbilo a žádný strach o uši jsem nepociťovala.

Zpátky jsme se vypravili zase po svých, akorát tentokrát už po silnici, abychom se nemuseli brodit blátem. Jak už jsem psala výše, jiní lidé ale mají rádi dobrodružství víc, a tak je jedno, jestli jim voda cáká za krk na lanovce, anebo jim voda a bláto cáká na zadek při sjíždění na koloběžce, takže tak nás vcelku výrazná část bílých tenisek a světlých mikin každou chvíli míjela při sjezdu na půjčeném stroji. 🙂

Jsou zážitky, které turistům nezávidím a klidně je i oželím. 🙂

Úterý

Po snídani jsme zamířili opět do města a dopřáli si ještě jeden zámecký okruh. I ten je nádherný. Po něm poslední procházku a potom zpátky k ubytování a do auta. Chtěli jsme se ještě podívat na Hlubokou.

A už zase se spustil déšť, který se střídal s parným sluncem. Výstup do věže se tedy konal za pěkného vlhkého pařáku, takže jsem se na schodech potila jako ovce těsně před ostříháním srsti na vlnu. I na „čuch“ to bylo podobné. 🙂

Cestou dolů z věže jsme se nečekaně připletli k zámeckému okruhu s průvodcem. To jsem byla trochu na vážkách, jestli se nepřidat ke slupině, zvlášť když na nás průvodce ukazoval, ať se neloudáme a koukáme jít. Nakonec ale převládla poctivost. Vstupenky na prohlídku jsme si totiž nekoupili, dílem proto, abychom si nemísili dojmy z Českého Krumlova, dílem i proto, že jsme se tu chtěli spíš projít po zahradě.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě na zřícenině Dívčí kámen. Je viditelná už ze silnice a vypadá velmi lákavě. Akorát se k ní musí dojít z parkoviště cca 2 km přes zaniklou vesnici s několika novými chatami, vodácké tábořiště a řeku. Vzhledem k pozdní hodině jsme trochu váhali, zda má vůbec smysl tam jít, přece jen bylo už sedm večer, tak abychom nenarazili na zavřenou bránu. Dva penzisté jdoucí opačným směrem nás ale ubezpečili, že je to v pohodě, že mají otevřeno od úsvitu do svítání. Že by to byla až tak populární památka? Nevěděli jsme,  jak s touto informací nejlépe naložit, dokud jsme tedy nedošli na místo.

Přímo před zříceninou totiž stojí budka a v ní trůní baba hned pod cedulí, že vstup je za 70,- Kč. A trůnit tam musí evidentně každý den až do setmění, protože zřícenina nejde nijak uzavřít a to by tak hrálo, aby se dovnitř někdo dostal třeba zadarmo. A že zrovna Dívčí kámen patří k těm ruinám, které by zadarmo být měly, protože uvnitř není zhola nic, co by vybírání vstupného opravňovalo, takže v nás zůstává tak trochu pachuť toho, že jsme si zdejší návštěvu mohli klidně odpustit. V tom nám dala za pravdu i příroda, protože na zpáteční cestě na nás opět seslala déšt.

Naštěstí aspoň trochu protkaný duhou, která jakoby nás chtěla povzbudit do dalších cest.

Středa  

No a finish. Ráno už jen snídaně, balení a vyhlídka na centrum Českého Krumlova z Vyšehradu.

Kdo ví, třeba se sem někdy ještě vrátíme.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále, ať už na fb, instagtramu nebo si objednáte mailový zpravodaj. Všude tam vás vždy upozorním na nový článek.