14.6. 2021

Ráno se Honzovi na kolo 2x nechtělo. Pořad mi opakoval, že musí posekat mámě trávu, vyčerpat jímku a podobné chuťovky. Kdo ho nezná, uvěřil by snad, že mám vedle sebe dokonalého domácího kutila. Jenže my už jsme spolu nějaký ten pátek, takže jsem tomuto pocitu nepodlehla ani na okamžik. 🙂

A taky že jo, když došlo skutečně na tu jímku, obdržela jsem prazvláštní infomaci, ze to je vlastně ještě dobrý a stačí ji vyčerpat až na podzim.

No a to sekání?

Kam že jsi to vlastně chtěla jet na výlet?

Navrhla jsem tedy vzhledem k pokročilému času jen pohodovku, aby večer zbylo dost času na sekání travičky. 🙂

Pojedeme se podívat na Průrvu Ploučnice. To je z Lindavy kousek a v podstatě po rovince. Dojedeme jenom tam, aby Honzovi zbylo dost času na práci.

Než jsem svůj návrh dořekla nahlas, kola byla venku, Honza připraven a tráva ve fázi dalšího spokojeného růstu.

Počasí nám přálo. Slunečno, ale ne vedro. Nebe bez mráčků.

Vyjeli jsme tedy z Lindavy směrem na Brniště, kde mají po cestě Stezku hastrmanů, kterou ocení hlavně děti. My ji vzali jenom okrajově, přece jen to tu už důvěrně známe, ale stojí za to si ji projít nebo projet, i když už nemáte s sebou žádné dětské aliby. Je totiž moc hezká, vede podél místního rybníka a je plná různých dřevěných postaviček, zvířátek a v některých místech máte pocit, že na vás zpoza vrbičky už už vyskočí Josef Dvořák v zeleném fráčku a s hrnečkem připraveným na komfortní pobyt pro vaši dušičku.

Z Brniště jsme potom pokračovali polní cestou (dá se i po silnici, provoz tu není bůhvíjaký, jeli jsme po ní mnohokrát), až jsme se dostali k Hostinci u Zlaté lípy. Odtud už to jde rychle, ukazatele Vás navedou přímo k Průrvě Ploučnice. To je takový červeně zbarvený pískovcový útvar na stejnojmenné řece, tunel byl sice vytvořen uměle, pravděpodobně při pokusu o stavbu vodní nádrže v 16. století, jak pravila Wikipedie, ale to nic nemění na skutečnosti, že se jedná o krásné místo. Spousta lidí, zejména cyklistů, se mylně domnívá, že je to všechno, když mají štěstí, omrknou nějakého toho vodáka, který se se svou kanoí vynoří z tunelu, blýsknou si fotku a uhání zase dál. To je ale škoda. Průrva není jen samotný tunel, k němuž se dostanou přímo od silnice. Daleko hezčí a zajímavější je to, co se skrývá za ním, protože průrva je daleko větší, než se zdola zdá.

Nejlepší pohled je tedy ten zhora. K němu se dá dostat jednoduše. Buď si to celé objedete po silnici, což jsem teda já nikdy neudělala. Anebo se vyškrábete po improvizovaných schůdcích do kopce hned vedle tunelu. Ony ty schůdky nejsou zrovna moc v souladu s evropským pojetím bezpečnosti, připomínají spíš Blízký východ anebo Afriku. Tyčící se železné trubky, kterými jsou kameny, po nichž šlapete, vyztuženy, si přímo říkají o to, aby se tam někdo nabodl na kůl jak podsvinče na rožeň. Ale co si budeme povídat, my s Honzou vždycky věříme, že to bude někdo jinej, a tak chodíme tudy. 🙂

Odměnou za „odvahu“ (z těch, co se jdou podívat, tam chodí každej) je nám dechberoucí výhled a povětšinou i samota a možnost rozjímání. Tu jsme si užili i nyní.

Pak jsme se vrátili k Hostinci U zlaté lípy, který nás ale oba, jak jsme si každý dal něco jiného, zklamal. Vařívali tu před covidem mnohem líp, tak snad se zase tyhle časy vrátí.

Zpátky už standardně k Brništi a tentokrát jsme to vzali přes Velký Grundov, na zastávku autobusu Hlemýždí. Tady najdete překrásný reliéf ve skále spolu s Veroničnou studánkou, k níž se váže pověst o nešťastné lásce. No a protože je to super místo i pro výlety s dětmi, objevíte tu i jeskyni s trpaslíkem a vodníkem.

Tím jsme původně chtěli krátký výlet ukončit, jenže Lužické hory a jejich okolí patří k místům, kde vždycky objevíte něco nového, i když si myslíte, že jste tu byli stokrát. A to se nám stalo i tentokrát.

Zjistili jsme totiž, že od naší poslední návštěvy tu vznikla v roce 2018 Galerie v lese aneb Sochy ve skalách. Najdete je cca 200 metrů za Hlemýždím, stačí vykročit vlevo na lesní cestu a jste v jiném světě. Na cca dvoukilometrovém okruhu najdete kamenné obličeje, později pak dřevěné či různé abstraktní instalace.

http://www.sochyveskalach.cz

Je lepší to tady absolvovat pěšky, protože pokud si chcete vše prohlédnout, museli byste z kol pořád seskakovat, takže jsme je stejně vedli a občas spíš tlačili.

No a to je všechno, pokračovali jsme zase zpátky směr Lindava. Tahle trasa má jednu zvláštnost. Ať vyjíždíte z Lindavy nebo z Brniště, vždycky začínáte táhlým stoupáním a potom jste odměněni táhlým sjezdem. A mně se tentokrát povedlo snad poprvé v životě tenhle kopec vyšlapat bez nějakého většího zadýchání, aniž bych využívala různých fíglů na odpočinkové zastávky ve stylu musím smrkat, čurat nebo támhle jsou maliny a ty tu nemohu nechat.

Čímž jsem Honzovi zase jednou vytřela zrak, protože mi neustále podsouvá myšlenku, jestli už není na čase koupit si elektrokolo, abych byla rychlejší.

Takže není, Honzo, ještě není. 🙂
Můžeme se k této diskusi vrátit třeba, až budeš některý podzim vybírat jímku. 🙂

Pokud se vám můj článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i dál, ať už na fb, instagramu nebo si objednáte můj mailový zpravodaj, který vás upozorní na nový článek.