Na nebi rotovalo od rána sluníčko, a tak mě opanovala myšlenka; co takhle si zopakovat Máchovo jezero na kole?
Je to pohodová cesta bez velkého převýšení.

Z Lindavy jsme tedy vyrazili směrem na Svitavu, Velenice a Zákupy. Celá trasa vede normálně po silnici a minuli jsme tak postupně několik skalních utvarů, jeskyní, Pekelné doly i dům ve skále. Všechno jsou to místa, kde stojí za to se u nich zastavit a jejich důkladné prozkoumání vám zabere klidně i půl dne, budete-li chtít. Pískovcové jeskyně před Pekelnými doly jsou tak velké, ze byste se do nich vešli i se stádem koní, navíc, pokud se pustíte podél protékající říčky Svitávky, budete nacházet další a další. Můžete si je projít anebo, pokud pojedete na těžko, se v některé pohodlně vyspat.

Pekelné doly jsou zase vyhlášenou motorkářskou atrakcí, která obvykle ohromí i lidi, kteří v životě nevlastnili ani malého mopeda, což jsem mimochodem třeba já. Funguje to tu jako motorkářský klub, původní název místa byl Lindavské kostely a jsou to vlastně rozsáhlé podzemní prostory a chodby u obce Velenice. Za druhé světové války tu byla nacistická továrna, poté objekt chátral. Až po revoluci si ho převzal právě motorkářský klub a postupně ho přeměnil na místo s ohromným geniem loci. Provozují tady jeskynní motorkářskou hospodu, do které můžete bez obav zajet i se svým strojem a projet si tu kolečko. Na zemi mají nakreslené jízdní pruhy a ne, neupsala jsem se, nepíšu o venkovním prostoru, skutečně jsme stále uvnitř jeskyně, v níž si v kůži odění jezdci pomalu projíždějí svoje pekelné stroje.

Bohužel, co tomuto místu hodně ublížilo, bylo natáčení řady pohádek, po nichž tu i najdete dost rekvizit.

Dneska to tedy vypadá tak, že pokud nepřijedete na motorce, musíte na příjezdu zaplatit vstup, abyste si pohádkové peklo mohli prohlédnout. Je vcelku pochopitelné, proč k tomu došlo.

Ale upřímně, to, co bylo na Pekelných dolech vždycky nejlepší, nebyly žádné rekvizity z pohádek, Byl to ten wau efekt a možnost sedět mezi desítkami nebo taky stovkami ostrých hochů navlečených v kůži a poslouchat túrování jejich strojů. Prostě ten odraz jiného, naprosto nepohádkového světa.

I proto vždycky, když uvidíte na silnici v severních Čechách zvýšenou koncentraci motorek, vzpomeňte si, kam nejspíš jedou.

No a my jeli na kolech dál. Projeli jsme městečkem Zákupy, kde lze navštívit zámek anebo, pokud se nechcete zdržovat, je tu aspoň volně přístupná krásná zámecká zahrada s množstvím barokních soch.

Potom jsme po silnici dojeli k Veselí a tam zahnuli na polní cestu. Jsou tu vlastně cesty dvě, ale je úplně jedno, kterou se vypravíte, protože obě vedou na Máchovo jezero. My jsme jeli jednou cestou tam a druhou zase zpátky.

Dostali jsme se k oboře Velký Dub, která je tak velká, že jsme se jí nakonec nedokázali zbavit až téměř do Starých Splavů. Člověk by řekl, že tam se nedá zabloudit, přesto se nám to jednou povedlo, kdy jsme zahnuli na druhou stranu, protože Honza se pohádal s navigací a ta se mu potom nejmíň půl hodiny mstila, aby si uvědomil, kdo je tady pánem. .

Ono bychom se tedy dostali k Mácháči i tou druhou stranou, protože všechny cesty vedou k vodě a tak zákeřná žádná navigace není, aby vás nechala odjet na druhý konec republiky. Navíc, všude je hezky a jak se mi vždy snaží namluvit Honza, aby si zachoval tvář, jen díky chybám se podíváme na ta nejlepší místa, kam bychom se normálně nedostali. 😊

Staré Splavy působily ale letos v červnu ještě mrtvě. Na koupání to moc nebylo a tak bylo všude liduprázdno. Prázdné promenády, prázdné chatičky a zavřené stánky. Nefungoval diskoklub a ani se nikde nevybíralo vstupné.

V podstatě bez problémů jsme tedy dojeli až k vodě. Hladina jezera je prázdná, narušuje ji jen jeden odvážný pes a na kraji jezera se osměluje jeho otužilá majitelka. I já tedy rozhodně sundám sandály a nořím se  do půli lýtek do vody. Na mělčině to tak hrozné není a rychle si zvykám na teplotu vody.

Možná jsme si ty plavky s sebou vzít měli, povídám Honzovi, ale pak se rozhlédnu kolem sebe. Těch pár lidí, co se tu opalují, má svoje plavky naprosto suché a nevypadá to, ze by na tom chtěli cokoli měnit.

Je to tu takové ospalé a bez života a ani v nejmenším to nepřipomíná dobu zhruba před 25. lety, kdy jsme se s kamarádkou vypravily na Mácháč stanovat a zdrhly hned po první noci, protože uprostřed diskotéky se nedalo spát. 😊

Projedeme se tedy jen zlehka podél břehu a potom kolo otočíme. Cíle bylo dosaženo a je čas se vrátit.

Ujeto cca 60 km na souši a ujito cca 12 metrů ve vodě.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Můžete si objednat mailové upozornění, nebo si mě dát do oblíbených na fb či instagramu.
Další článek vyjde už brzy a tentokrát pojedeme na těžko Českým lesem.