Český les na kole na těžko aneb jak jsme spali před železnou oponou

2.7.2021 – pátek večer

“To jako vážně?” mračil se na mě Honza v 9 večer na Přimdě, když jsme stahovali kola ze střechy auta a věšeli na ně brašny.

“Vždyť jsi mi doma tvrdila, že Český les je rájem osamělosti a nepotkáme tu ani nohu!”

Jeho rozmrzelosti jsem se až tolik nedivila. Během té půlhodinky, než jsme se připravili na opuštění auta a vítězný odjezd na kole, okolo nás přešla už druhá skupinka čundráků mířících evidentně k přespání na hradě.

Původně jsme to měli v plánu i my.

Přimda
Přimda


Jenže než jsme se vymotali od auta, odbíjela pomalu desátá a nad Přimdou se snášel soumrak. Navíc se nám tak úplně nechtělo nocovat v pestré společnosti, která se na hradě bezesporu scházela. Chtěli jsme prostě jenom spát.

Pozdní čas nám ale nedal moc na výběr. Vypravili jsme se tedy z městečka ven a tma nám byla v patách. Bláto po lijáku a rozježděná cesta od zemědělské techniky ale taky. Jenže nebyl čas ztrácet čas a tak jsme chtěj nechtěj vzali zavděk první možností, která se nám naskytla, a zakempovali jsme na kraji louky na slehlé trávě. Tam jsme nemohli nikomu škodit a vidět na nás také nebylo.

3.7.2021 – sobota

Ráno nás přivítalo sluníčko. Sluníčko a zvuky traktoru svážejícího dřevo. Pomalu jsme se sbalili, že pojedeme omrknout ten hrad a Honza si u něj stylově uvaří čaj, takže posnídáme jako šlechta. Hned na jeho úpatí nás však zastavila skupinka trampů scházejících dolů. Cesta je prý UZAVŘENA, avízovali. Nahoře se těží, takže se tam nesmí.

Milíře
Milíře


No co už, sjíždíme tedy zpátky do městečka a Honza vytahuje plynovou kartuši rovnou na náměstí, kde mají hned u Ička postavené pěkné posezení s dřevěnými lavicemi a stoly. Směje se, že takhle všem na očích si čaj snad ještě nikdy nevařil, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Navíc Ičko je tu luxusní, skvěle vybavené, krom tiskovin a rad na cestu tu mají dokonce i WC a vodu.

Po snídani vyrazíme na naučnou stezku na Rozvadov. Z Přimdy tedy normálně po silnici a po chvíli za městem už na pevnou cyklostezku, kde nás konečně  pohltí les. Český les. 😊

První zastávkou na trase je rozhledna Milíře. Ta je vysoká 30 m, kovová a působí tak trošku zapomenutě, až nepatřičně. Ale rozhled z ní je a to je to hlavní, i když fronta se na ni zrovna nečeká.

Milíře
Milíře

Po jejím zdolání pokračujeme padákem na Svatou Kateřinu. Tady stojí za zmínku místní hřbitov s nádhernými kovovými kříži. Pak další sjezd a teprve před Rozvadovem začneme mírně stoupat ke staré císařské cestě a dalšímu hřbitovu.

Svatá Kateřina - hřbitov
Svatá Kateřina – hřbitov

Přímo v Rozvadově nás přivítá jinej svět. Chikkita massage, King´s hotel, kasína…. Saunu i hamam zdvořile odmítneme, i když nás tam teda, upřímně řečeno, nikdo neláká. Nejsme totiž s karimatkou na kole ta správná klientela, takže se hned pouštíme směrem na Nové Domky. Za Rozvadovem ale ještě zastavíme u zřejmě požární nádrže, abychom se v klidu najedli.

Je tady poklid, nikde nikdo, jenom všude poletují desítky motýlů. Jsou všude a působí to velmi romanticky. Co se jim líbí úplně nejvíc, to je moje plně naložené kolo. Do toho jsou úplně zamilovaní. Lítají kolem něj, usazují se mu na pláště, na rám, skoro mám obavy, že kdyby jich bylo ještě aspoň o pár desítek víc, tak se spolu s ním vznesou do oblak a já už ho nikdy neuvidím.

Naštěstí se ale motýlí nálet na můj bicykl nepodaří, a tak můžeme jet dál, až dojedeme zleva ke starému hřbitovu s kostelem Navštívení panny Marie. To jsou už Nové Domky a jejich původní obyvatelé. Místo, které má neuvěřitelně smutné genius loci, protože tu k vám promlouvají dávno zapomenuté osudy lidí a jejich vzpomínky. Vesnice, které už nejsou, lidé, kteří tu zemřeli anebo byli vysídleni. Spousta nespravedlnosi a bolesti.

Nové Domky
Nové Domky


Když popojedeme dál, nakonec na nás přece jen vykoukne několik upravených domků dokazujících, že místo po pádu železné opony znovu alespoň trochu ožívá. Minulost připomene pomník přestřižení železné opony a po něm nás už čeká jenom pásmo nikoho a zaniklých obcí. Hranická u Hranického potoka, Kolowratský rybník a potom už po cyklotrase č. 2238 k národní přírodní památce Na Požárech. Za zmínku stojí i okolní rašelinné louky a mokřada. Rozcestí Jedlová, Zahájí a zpola zarostlý památník obětem první světové války. Po obci Jedlina, jejíž počátky spadají do 17. století, toho po 2. světové válce a totalitě mnoho nezbylo. Tak to tady ostatně vypadá téměř všude. Cedule se vzpomínkou na něco, co už není a po čem nezůstalo stopy. Kraj nikoho.

Český les - zaniklé osady a hřbitovy
Český les – zaniklé osady a hřbitovy


Sjedeme k Přednímu Zahájí a teprve potom si uvědomujeme, že zříceninu Starý zámek, kam jsme se chtěli zajet podívat, jsme nějakým nedopatřením přejeli. Vracet se nám do kopce už nechce, a tak se jenom pokocháme zdejším rybníkem. Ten je tedy za elektrickým ohradníkem, protože v okolí se evidentně někdy pasou krávy. Opatrně jsem si tedy sáhla, zda je nabitý, přesvědčená, že když to nezabije krávu, přežiju případnou ránu elektřinou snad i já. Naštěstí ale nabitý opravdu nebyl.

Huťský rybník
Huťský rybník


Následuje Rozcestí pod červeným vrchem, potom Stará knížecí huť (jediná dochovaná obec z panství Walder, která přežila 50. léta) a naučná stezka sklářství. Její jednotlivá zastavení sice o historii sklářství na cedulích poutavě vyprávějí, vesměs ale není k tomu nic k vidění, protože se toho mnoho nedochovalo. Prostě jen jedeme lesem.

Výjimkou je Huťský rybník. Ten je tu pořád, majestátní rozlohou a taky tím, jak vypadá bažinatě.

My si tu pod přístřeškem dopřejeme večeři. Naproti na louce zrovna staví týpí, asi na dětský tábor. Občas projede nějaké kolo nebo projde chodec. Po většinu času je tu ale člověk sám, jen se svými myšlenkami.

rozhledna Havran
rozhledna Havran

V podvečer se vydáme směrem na Zlatý potok přes další zaniklé osady na rozhlednu Havran. Čili pěkně nahoru. Stojí to ale zato. Těsně před osmou nás přivítá velkolepá rozhledna s širokým výhledem do krajiny. Vznikla z bývalé radiostanice, která měla být původně zdemolována. Podařilo se ji ale zachránit díky úsilí Klubu vojenské historie a sportů Tachov.

Stojí tu také pěkná útulna českých lesů, v níž se dá pohodlně přespat. Musíte ovšem přijít dřív, nás předběhla jakási spokojená rodinka s dětmi. Stavíme tedy stan o kousek dál tak, abychom my nerušili je a oni nás. Po boji s nenažraných hmyzem, kterému se Honza postavil hrdinně s domácím repelentem, uléháme s výhledem přímo na pozůstatky původní železné opony.

4.7.2021

Nejhorší bývá na ránech  balení. Šnek má svou ulitu na zádech a nemůže s ní až tak moc dělat. My máme věci poházené po stanu a povětšinou nikdo z nás netuší, kde co je. A tak já postrádam mobil, abych při prozvánění se tím Honzovým, který o tom svém zatím ještě ví, posléze zjistila, že zvoní v toaletní taštičce v mé jediné pečlivě dobalené a uzavřené cyklobrašně.

Nové Domky
Nové Domky

Honza mě ale vzápětí přebije sdělením, ze si zřejmě omylem sbalil i triko, ve kterém chtěl dneska jet. Když kompletně vysype svá zavazadla, všimnu si pro změnu já, že si na nějakém tričku  sedí….🙂

A přitom všem máme přimo ze stanu výhled na pozůstatky železné opony . Jak jen jsou naše problémy a starosti malicherné proti tomu, co se tu dělo o pár desítek let dříve. Konečně dobalíme a vylezeme si znovu na 25 m vysokou rozhlednu. V jejím středu jsou umístěny pamětní tabule na ty, kdož přecházeli ilegálně hranice před pádem socialismu. Někteří byli úspěšní, jiní ne, všechny příběhy jsou ale smutné a vypovídají o své době víc, nez by milovníci starých pořádků kdy chtěli slyšet.

Tady sídlili pohraničníci
Tady sídlili pohraničníci

Vydáme se podél státní hranice do Tachova. Projíždíme Křížový kámen, Vašíček a na Německu vidíme rozbořenou chalupu, bývalé sídlo pohraničníků. Je tu i bývalá kuchyně, ubikace a  všechno je to prorostlé trávou a zmarem. Na bývalé Pavlově huti, kde dneska už není vůbec nic, odbočíme vpravo na Pavlův Studenec a dále na Olšův rybník.

Jenže pak na mě spadne první dešťová kapka. Honza se mi směje, že blázním a slyším trávu růst, i když je nebe bez mráčku. Za chvíli už stojíme pod stromem a začíná pršet.  Můj milovník předpovědí počasí okamžitě prohlíží všechny svoje oblíbené meteo weby. Zpočátku se mě podle toho, co na nich vidí, snaží přesvědčit, že vlastně vůbec neprší, jenže pak narazí na Aladina a ten už o dešti ví, takže Honza  s hrůzou připouští, ze mám pravdu. Skutečně prší.

Ale naštěstí, než se Honza rozhodne, kterému webu o počasí bude věřit, déšť ústává, a tak mu spokojeně zamáváme a jedeme dál na Hraničnou.

Po pravé ruce nás zaujme uprostřed louky osamělý hřbitov. Jinak, než travou, se k němu dostat nedá. V 50. letech ho totiž srovnali se zemí, až tak daleko sahala nenávist. Až v současné době bylo obnoveno několik náhrobků a pamětní cedule. Lidé by neměli zapomínat.

střílna
střílna

Dále projíždíme podél pohraničních střílen. Není to příjemný pohled. Všechny jsou namířené do vnitrozemí, vůči vlastním lidem. Do jedné z nich si vlezu. Je to zvláštní pocit. Vážně by stačilo vzít do rukou samopal, o ničem nepřemýšlet a stát se jednou z opor systému?

Český les
Český les

U hraničního přechodu s Německem váháme, jestli dál pokračovat po naší zarostlé, ale  kratší cestě anebo zvolit pintlich asfalt u sousedů a dostat se do Hraniční taky, jenom pohodlněji. Volíme německý komfort, což nás přivede k volně přístupné pitné vodě, stačí si ji jenom napumpovat. Takže jsme si za hranice vlastně zajeli vyřešit jenom svůj pitný režim. Na české straně nás ale stejně čeká znovu travnatá polňačka, takže se nakonec naší promyšlené infrastruktuře nevyhneme. Ani drobnému uvítacímu deštíku, kterým nás Česká republika vítá ze zahraničí zase zpátky. Naštěstí, než Honza proběhne všechny svoje meteoradárky, aby mi mohl zodpovědně prozradit, co nás čeká, je po dešti.

Světce -  Jízdárna
Světce – Jízdárna

Dojedeme tedy k rybníku, k vodní nádrži Lučina, z níž toho ale mnoho vidět není a pouštíme se normálně po silnici směrem na Světce. Těšíme se nejvíc na Jízdárnu, což je nově opravená 2. největší jízdárna ve střední Evropě. Je naprosto fenomenální.

Rádi bychom se podívali i dovnitř, otvírací doba je ale hodně smutná, takže nakonec jen zklamaně nahlížíme do oken.
Zmrzlinu, abychom konečně mohli uskutečnit svůj první nákup v oblasti Českého lesa, tu taky už nemají. Vlastně je to totiž poprvé, kdy jsme se dostali do civilizace, do téhle chvíle jsme nepotkali ani jeden otevřený obchod či hospodu, takže nebylo utrácet za co.

Už se nám ale chce koupit si něco dobrého a také pojíst něco teplého, a tak Honza, když se má rozhodnout, jestli bude následovat zdejší rozhledna anebo večeře, zavelí jednoznačně: Tachov!

Jedeme tedy po cyklostezce do nedalekého okresního města a tam volíme hned u řeky restauraci, kde se konečně můžeme nacpat. A pak obchod, protože domácí zásoby jsou už zdolány a my chceme něco opravdu dobrého na snídani.

Rozhledna Vysoká u Tachova
Rozhledna Vysoká u Tachova

O půl osmé se vydáváme opět směr Světce, tentokrát ale rozhledna Vysoká.

Podle netu by měla být otevřená do 20.00, ale nakonec se ukazuje, že jsme se zřejmě přehlédli, protože je to do 22:00. Jak už je v oblasti Českého lesa běžné, rozhledna je zdarma a prázdná. A taky je z ní parádní výhled. Dokazuje to, že není nad starý dobrý zvyk, když se rozhledny staví nahoře a člověk se z nich pak může aspoň dokola rozhlížet. 🙂

Potom už nezbývá, než co nejrychleji vyřešit, kde složíme hlavu. Nebe se rychle zatahuje a všechny Honzovy radary hlásí setrvalý déšť. V dáli hřmí.
Narychlo rozbalíme stan na kraji louky. Nemělo by nás být nikde vidět, Z jedné strany jsme kryti lesem, z druhé vysokými keři a jsme kryti dokonce i pohledem z rozhledny.  Jen zapadneme do stanu, začíná hustě pršet.

5.7.2021

Ráno se budíme bez deště. Stan je ale svrchu mokrý jako hnůj, takže se točíme na druhý bok a dáváme mu čas, aby mohl trochu proschnout. Tím pádem naše provizorní tábořiště opouštíme až někdy kolem půl jedenácté. Zjišťujeme, že lesem, u něhož jsme stanovali, vede zrovna vedle nás poznávací okruh, naštěstí zřejmě nijak zvlášť oblíbený, jinak by nás musel už dávno někdo vyplašit.

Světce
Světce

Dostaneme se k Hausmanově kameni a pak polorozpadlému zámku a klášteru ve Světcích, což jsou monumentální pozůstatky velkorysé stavby, která údajně nikdy nebyla dokončena. Nyní jsou zdi prorostlé travou a bezútěšností. Hned vedle je Jízdárna, kterou jsme si zvenčí prohlédli večer. A díky tomu, že jsme si dneska spokojeně pospali, trefili jsme se i do otvírací doby. Ta je v době 11 – 16.00 hod a v každou celou tu mají i komentované prohlídky. My dorazili samozřejmě až po celé a hodinu čekat, to se nám opravdu nechtělo. Naštěstí paní správcová je správný obchodník, takže nás za příslušný poplatek vpustila dovnitř i sólo. Dokonce nám schovala i kola.

Světce - Jízdárna
Světce – Jízdárna

Jízdárna je obrovská a také obrovsky nádherná, takže rozhodně její návštěvu doporučuji nevynechat.

A pak už Knížecí alejí přimo do Tachova. Teda, chtěli jsme ještě před odjezdem podpořit místního podnikatele koupí zmrzliny, ale je pondělí, zavírací den, a to se samozřejmě neprodává, i když je zrovna státní svátek. Prostě není podnikatel jako podnikatel a jen některý si chce vydělat.

Projíždíme kolem Mže, rybářských líhní, zajedeme si na zámek i na náměstí, kde ale hcípnul pes a nechal za sebou zavřené provozovny, takže i kdyby člověk chtěl, nemůže si tu prakticky nic koupit nebo pojíst.

A pak začne znovu pršet. A prší a prší, a tak se rozjíždíme k hospodě. Pozdní oběd střídá zákusek, horké maliny a kafe a když konečně vykoukne slunko a z mraků už jenom sem tam spadne nějaká ta kapka, je čas pomalu vyrazit.

cesta na Přimdu
cesta na Přimdu

Bereme to teď už přímo po silnici směr Přimda. Sotva do ní dojedeme, spustí se opět slejvák. Přežijeme ho pod stříškou v Ičku a přemýšlíme, co dál. Dospíváme k názoru, že chceme rozhodně vidět ještě Přimdu a to bychom mohli stihnout před setměním. Takže hned, když se mraky konečně rozejdou, sjedem k zaparkovanému autu a zbavíme se brašen. S už holými a lehkými koly se vypravíme konečně na hrad. Protože nejsem žádný biker, nakonec je stejně vytlačíme a jdeme po svých.

Hrad je takhle večer uzavřený, v normálních hodinách po vás chtějí vstup, ale vzhledem k tomu, že Přimda má mnohem blíž ke zřícenině než k regulérnímu hradu, toho není ani zadarmo vidět o moc méně. Za to díky pozdní odpolední hodině máme tu čest vidět první stan vykolíkovaný hned na travnatém nádvoří. Stanování je tu zřejmě místní folklor a nikoho nepohoršuje.

Pak už jsme sjeli jenom dolů k autu a  vypravili se na noc domů. Stejně si ale neodpustím na závěr ocitovat malou asi tak tříletou holčičku, která se ke mně přidala cestou dolů dřív, než jsem si troufla sednout do sedla:

„Ale tady byste neměli jezdit na kole. Je to tu moc kopcovitý. Měli jste radši jet autem.“

Nikdy není nad dobrou radu. 😊

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Najdete mě na fb, na instagramu anebo si můžete objednat můj mailový zpravodaj. Budou vám chodit jen upozornění na nový článek, nic víc.
Pokud o mě řeknete svým přátelům, budu ráda.

2 thoughts on “Český les na kole na těžko aneb jak jsme spali před železnou oponou

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.