Cestovat v době postcovidové je kolikrát větší punk než dobývat za Jacka Londona zlato na Aljašce. A tak nás nejdřív  ani ne týden před odletem do Gotteborgu zastihla zpráva, ze při cestě z Prahy do Švédska nevpustil Ryanair 20 očkovaných turistů do letadla.

Neměli test.

Ale vždyť Švédsko je zelené, zaúpěla jsem. Zelené jako nezralá jablka.  Už měsíc ho nepřetržitě monitoruju na webu MZV, protože za týden tam letíme taky.

Očkování tam i zpátky stačí, juknu znova na mzv.cz a jo, pořád stačí. Přes stránky Ryanairu se proklikám na švédské předpisy, použiju google translator a přemýšlím, jestli EU a EHS jedno jest. No a večer se s Honzou radši oba objednáme na PCR test. Sichr je sichr.

O dva dny později vychází článek, že pracovníci aerolinky pochybili. No super, my už máme test objednaný, nic nám není, teď abych zase trnula, jestli nám nevyjde pozitivní.

 Ale ne, máme štěstí, v sobotu v podvečer zapípá SMSka s negativním výsledkem a o chvíli později najdeme v mailu i oznámení. Za to jsme si připlatili, kdyby to jako nestihli dat na UZIS včas. V angličtině. Akorát, že to oznámení je jen takový cár onlinoveho papíru. Bez QR kodu, žádná jednotná úprava, to by mi nikdo stejně neuznal, vrčím a spílám Multisanu, který si z potvrzení udělal pěkný kšeft.

V neděli brzo ráno jsme na letišti, které zeje prázdnotou, jakoby se tudy prohnal mor, před námi na odbaveni malá fronta asi deseti osob. To je super, to půjde jako na drátku, libuji si.

Tak, určitě.

Kontrolují se doklady ke covidu, očkování už stačí a PCR test je nadbytečný. Před námi dvě exotické rodinky nějak nechápou, ze zavazadlová politika Ryanairu není holubnik, a že nemůžou mít, kolik tašek chtějí, ani libovolně velké. Dohadování trvá 20 minut a končí uraženým odchodem a odnesením zavazadel do útrob letiště.

My jsme pro zmoženého stevarda vyloženě úlevou. Všechno máme, žádný problém, pohoda.

Mezitím se na poloprázdném letišti vytvoří fronta až na Moravu, ale to už nás naštěstí nebolí. Přesuneme se ke gate a o pár minut později letíme.

Cesta utekla cobydup a za chvíli se chystáme na přistání. Pohled z okénka, u něhož tedy ani jeden z nás nesedí, je úchvatný. Chundelaté lesy mezi jezírky nebo jezírka mezi chundelatými lesy. Páni, tak takhle vypadá švédská příroda? Proč mí to neřekl nikdo dřív?

Vyzvednout si auto pro nás bývá vždycky největší stres. Máme zaplacenou půjčovnu MABI přes Rentalcar a ta má kancl hned před letištěm. To by bylo dobrý. Kdyby teda neměli zavřeno.

Honza mě nutí, abych JÁ zavolala na švédské telefonní číslo a domluvila se, kde si tedy můžeme auto převzít. Stejně jako on mám maturitu jenom z ruštiny. Byla povinná. Žádný můj telefonní rozhovor v angličtině nikdy nedopadl dobře, takže nejdřív česky nadávám jako špaček, čímž naštvu i už tak dost vystresovaného Honzu. Pak nasadím brýle, něžný úsměv a nacvičím si anglickou otázku. Majitel půjčovny mi naštěstí rozumí, to se mně tak u první věty většinou stává.

V odpověď ovšem spustí jako komet a tak nerozumím ani první slovo. Stop, stop, stop! improvizuji a připouštím, že nerozumím vůbec ničemu. Musíte SLOWLY.

Pak už je to dobrý. Auto máme objednané na 11 a on sem na 11 přijede.

A tak začínáme naši dovolenou značky Švédsko levně a na vlastní pěst na lavičce a jíme české řízky. V 11 nikde nikdo, majitel přijede akademicky bezmála o čtvrt hodiny později. Mám chuť mu něco říct, ale v angličtině mě napadá jen fuck you, a to se mi nezdá vhodné, takže si mrmlám jen v češtině, čemuž rozumí jenom chudák Honza.

Pak dostaneme klíčky od vozu a hybaj si ho vyzvednout v garáži.

První nasi zastávka je ještě na takovem téměř předměstí Getteborgu, kde nám Honza naplánoval výlet po stezce Bohusleden. Ta měří celkem, jak mi tvrdil, kolem 400 km. Tak to nemáme v úmyslu ujít ani náhodou. Chceme se jen podívat ke zdejšímu jezeru, takže bereme hole, batoh a řízek a vyrážíme po značené silnici.

Široká upravená cesta, zdravý čerstvý les. Rozvážně dupu a oháním se turistickými hůlkami. Dojdeme k vodě, vybalíme svačinu a konstatujeme, že je to vlastně jako u nás, kdyby to tu nebylo kapánek zvlněné, cítím se tu jako někde u Bohdanečských rybníků. Dál už se ale cesta mění. Je víc kamenitá a vypadá to tu tak trosku jako na Tatranské magistrále, přemítám, když mě Honza překvapí postřehem, že tady jsou to takové Nízké Tatry.

Jak se tak sunem, každou chvíli nás předběhne párek rekreačních běžců. Vysportovaná těla, obdivuji jejich fyzičku. Obzvlášť holky, ještě si u toho povídají, zatímco já funím i při chůzi. Když nás předběhne dáma našeho věku, už mě s tím vážně začínají štvát. Je to tady prostě samá běhna, utrousím a Honza potutelně přikyvuje.

Možná se mu ty velké svalnaté zadky líbí, ale já si radši nechám svoje sádlo.

Dojdeme k další vodě a tady to vypadá mnohem líp. Je to tu totiž jako na jednom velkém pikniku. Kromě všudypřítomných běhen se tu jen tak posedavá, griluje, jedna holčina se dokonce koupe a občas někdo projede i s kolem.

To mě Honza zavedl do městského parku nebo co? mumlám si pod vousky, zatímco pilně zobu maliny, kterých si nikdo nevšímá, což je v severských zemích zřejmě běžné. Takové to české spásání lesních plodů tu člověk vidí jen zřídka.

Odpověď na otázku, proč je tu tolik lidí, na sebe nenechá dlouho čekat. Hned u vody je totiž parkoviště. 😊

Je to tu prostě jako u nás. Spousta lidí si dopřává výlet až pod nos, dokonce i řada běhen parkuje svá auta tady. Proto je jich tu tolik.

My svůj okruh zakončíme ještě dalšími dvěma, třemi kilometry směrem k našemu autu. Ušli jsme 7,5 km a upřímně obdivuji Honzu, který vstával ve 3/4 na 2 ráno, odřídil to nejdřív do Prahy a teď z letiště sem. Já si narozdíl od něj aspoň zdřímla, ať už v autě nebo v autobuse, který nás na letišti převážel k airbusu. Však kdyby do mě býval Honza nedrknul, tak bych asi ani nevstala a jezdím tam spící jako satelit od letadla k letadlu dosud.

Na Honzu už ale šla únava, a tak jsme začali shánět nocleh. Jenže ouha, všude samý Švéd.

Původně jsme plánovali být víc na samotě, neviděni, a taky dodržet pravidlo stanování minimálně 150 metru od nejbližšího obydlí. Jenže vždycky, když jsme vyjeli na nějakou lesní cestu, vykoukl na nás po pár desítkách metrů dům. Nebo několik domů. V téhle údajně řídce osídlené zemi prostě každé jen trošku příhodné místo vhodné pro wildcamping dávno před námi obsadil nějaký potomek Vikingů. Nakonec jsme to rezignovaně rozbalili přímo u silnice vedoucí k nějaké dědině. Přidanou hodnotou byl rybník hned vedle.

Dobrý nápad to ale nebyl, říkali jsme si ještě před tím, než jsme usnuli. V té vesnici měl snad každý auto a jel si ho v neděli večer projet. Takový provoz není večer ani u nas doma, pravil Honza, a to bydlíme v bezmála stotisícovém krajském městě. K tomu se nám v dáli řehtal kůň….

Pondělí 19.7.

Vstali jsme o půl sedmé ráno. Sluníčko povzbudivě svítilo, a tak mi to nedá a dopřeju si ranní koupel. Voda je čistá, kolem nohou vidím, jak mi plavou asi dvaceticentimetrové rybky. Paráda a těžká romantika. Při snídani, zrovna když do sebe cpu rajče ze švédského Lidlu, kolem projíždí autem asi sedmdesátiletá babča s povzbudivě na mě mává. Pohoda, stanu u cesty se tu nikdo nediví.

Po snídani zamíříme na Trollhättan.

Měly by tu být pěkné vodopády a taky kulisy z filmů, mimo jiné mého oblíbeného dánského režiséra Larse von Triera. Vodopády najdeme rychle a víceméně spíš mimoděk. Prostě dojedeme k řece, zastavíme u mostu a přemýšlíme, že odtud to k těm vodopádům už dojdeme, ať jsou, kde jsou.

Parkování je tu zdarma, ale jen na 2 hodiny. Všechna okolní auta taky mají pečlivě nastavené papírové parkovací hodiny. Tak ty jsme si s sebou teda z Česka nepřivezli. No ale nejsme žádná ořezávátka, tudíž v mžiku nastavujeme parkovací hodiny po Česku.

Stačí k tomu papír, tužka a napsat den a hodinu startu. Později tento vynález použijeme jestě několikrát.

Pak už v poklidu přejdeme most, jakože jdeme hledat ty vodopády, a v půlce mostu se najednou charakter řeky změní a před námi je v podstatě ve městě najednou divočina.

Po straně vidíme i ten vodopád. Napojíme se na místní citi trail a protrajdáme si tu výhledy na něj ze všech stran.

Pak chci vidět ještě ty kulisy z filmu, co o nich psali v Lonely planet. To si nemohu nechat ujít, jsem totiž fanynka dánského kontroverzního režiséra, přece.

Jdeme se tedy zeptat do Íčka a tam je  sympatická mladá slečna ochotná splnit každé přání, jenom o Trierovi a jeho Tanci v temnotách či Dogwillu nikdy neslyšela, natož snad o nějakých kulisách v jejím městě.

Nějaké filmové studio tu prý možná je, to si nejsem jista, jestli jsem ji rozuměla správně, ale opravuje se. Buď je tak mladá, že nemá tucha, anebo měl Trier pravdu ve svém neuvěřitelně vtipném nedokončeném seriálu Riget a Švédové skutečně Dány z duše nenávidí, možná ta slečna byla dokonce potomkem Stiga.

Každopádně jsme prostě žádné pozůstatky kulis nenašli.

No a jedeme dál.

Nejdřív se vypravíme od vesnice Nordkroken k jezeru Vänern a tam se podíváme, jak se Švédové koupou, láká mě Honza na místní riviéru.

Upravená pláž, pár otužilců, vypadá to tu malebně, my si však chceme prohlédnout moře zhora a tak jdeme na vyhlídku. Už to, že není nijak značená, mě mělo zarazit. Honza se ale tváří tak odhodlaně a povzbudivě.

Máme to v paži, brouká si a vede mě podle Google maps, protože chce vidět místní ekopark Halle-Hunneberg. Jdeme lesem, po kamenech, vzhůru, místy, kam podle mého skromného odhadu lidská noha letos ještě nevstoupila.

Najednou se před námi  zčista jasna zjeví kovový žebřík jištěný horolezeckým lanem. Dobrou zprávou tedy je, že tu přece jenom lidé několikrát do roka musí projít. Ta špatná je, ze se na žebříku bojím, obzvlášť toho, jak z něj budu potom slézat.

Honza mi slibuje, že mě přidrží a zachrání a tvrdí, že se rozhodně touto cestou nebudeme vracet zpátky. Nakonec tedy pod příslibem, že mi později koupí dvě švédské zmrzliny a bude mě držet při výstupu oběma rukama nahoře i dole najednou tu cca třímetrovou hrůzu s jeho pomocí zdolám.

O kousek výš nás čeká vyhlídka, z níž máme moře jako na dlani Potom má Honza v plánu další vyhlídku a ta prý bude ještě hezčí, a vůbec to tady bude skvělý, protože je to přece ekopark.

No a tak nebylo.

Došli jsme vlastně zase do lesa a z něj vedla cesta prakticky jen do Prčic, což jsme sice pochopili až po nějaké době, ale když už jsme na to přišli, tak jsme se zase otočili a vrátili se nejkratší cestou zpátky. Samozřejmě přes žebřík. Honzova čest tím velmi utrpěla a musel mi za to slíbit další zmrzlinu.

Naším dalším cílem je Fjällbacka, což je stará rybářská vesnice na pobřeží Severního moře. Moc si od ní neslibujeme, ale o to příjemněji nás překvapí. Staré rybářské domky, přístav, všudypřítomný čmuch čerstvých i smažených ryb. A hlavně vysoká skála trčící nad vesnicí i nad mořem. Nebyli bychom ani ve Švédsku, aby k ní nebyly vytvořeny dřevěné schody téměř po celou dobu výstupu. Jen jeden úsek se jde po kamenech. Běhají po nich i malé švédské děti, jen já jsem sem vystoupila rozvážně a s hůlkami. Výhled je ale stejný pro kamzíky i pro chrobáky, jedním slovem nádherný .

S Honzou  jsme se shodli, že je to zatím to nej, co jsme v této zemi spatřili.

Úterý 20.7.2021

Po snídani vyjíždíme znovu na cestu. Chceme navštívit skalní rytiny z doby bronzové na planině Tanum, konkrétně skálu Vitlicke. Má to být opravdu něco, protože tahle přírodní památka je pod ochranou UNESCO, tož se těšíme. Staré rytiny, sexuální podtext, to bude bomba. Aspoň podle Lonely planet.

Na ten věhlas se to docela špatně hledá. Ale když už se skálu najít podaří, je to se vší parádou. Velkým parkovištěm, nechybí ani stání pro vozíčkáře, ta byla myslím dokonce dvě nebo tři, ke skále vedou luxusní dřevěné shody, aby se sem dostala i žena v lodičkách.

Akorát jsme tu úplně sami.

Díky bohu za ten komfort, někdy se hodí i muži vybavenému pohorkami. Honzovi totiž při vystupování z auta luplo v zádech a může chodit jen v předklonu. K rytinám se tedy prakticky doplazí. Je to taková malá skalka pokrytá prastarými symboly. Hned vedle je sice druhá, ale ta je zakrytá plachtou, takže nevidíme nic.

Sexuální symboly, o nichž se píše v LP, jsme neidentifikovali vůbec. Vidíme jen jednoduché kresby nějakých oveček, stop, parůžků.

Zkusíme vystoupat ještě o trochu výš, jestli tam třeba něco nebude. A ono jo. Je. Stůl s lavicemi.

Honzovi se rozšířily zorničky štěstím, vrazil mi do ruky měsíčkový gel a na ten stůl skočil jak gepard na gazelu. V mžiku ležel na břiše s vyhrnutým trikem.

A pak že se tu nenajde žádný sexuální symbol. Přece když pod vámi leží skoro 90 kilo chlapa, heká to a pak slastně vrní, když mu začnete masírovat záda, to je přece symbol, pod nímž si každý může představit, co chce. 😊

No a  už jen pro pořádek, nahoře jsme později objevili ještě jedny rytiny, kolem nichž se pásly krávy. A o kus dál je zase muzeum, které je sice zdarma, ale do 10. hodin zavřené. My přijeli moc brzo.

 Potom už vzhůru do Strömstad, což je lázeňské město.

Prošli jsme si to tu a další zastávkou byly kamenné lodě asi 6 km od městečka. Upravená pěšinka, vysekaná cesta a uprostřed louky kamenné útvary. Ty se nám moc líbily. A stejně jako rytiny před tím, i tady jsme je měli sami pro sebe. Nezdá se, že by byl tento kraj nějak obzvlášť navštěvovaný.

Další zastávku jsme udělali na Steel Kyrka a to byl kapitálni omyl. Měl tu být úžasný kostel. Ten tu opravdu byl, to zas jo, ale vypadal zvenčí úplně normálně. Dovnitř jsme se nedostali, protože byl zavřený.

Navíc nás navigace místo ke kostelu zavedla na hřbitov. Copak o to, hřbitovy mám ráda, zvlášť ty staré, dýchá z nich historie, ale zrovna ty švédské mě neuchvátily. Už jsme se na jednom ze zájmu zastavovali dříve. Společným rysem obou byla snad jenom rozloha, je vidět, že na severu se místem nešetří a jak přibývají mrtví, hřbitov se rozšiřuje do stran, půdy je tu dost. Zajímavé bylo ale to, že na obou se dalo dojít si na toaletu, a to vybavenou vodou, papírem i mýdlem.

Kvůli tomu ale obvykle primárně necestujeme.

Takže nás rady Lonely planet, což je průvodce, kterého mám jinak moc ráda, přestaly bavit a další cestu vymyslel Honza sám jen podle mapy. A dlužno říci, že se mu to povedlo, což zjistíte zase v dalším článku.



Pokud nechcete přijít o pokračování či další články, můžete si objednat můj mailový zpravodaj a sledovat mě na na FB či instagramu. Za sledování děkuji.