Navštívit Mikulov jsme měli v plánu už od loňska. Mělo to být původně začátkem října.

Jenže znáte to. Zavřeli hospody, koncerty, ubytování a hlavně nás. Takže jsme nejeli ani v říjnu, ani v listopadu a dokonce ani v březnu.

Až konečně přišel červenec a s ním možnost jet, kam člověk chce.

Původně jsme plánovali vzít s sebou kola a projíždět si vinařské stezky. Jenže Honza začal uz v týdnu vrčet, že ho bolí záda a pak trochu v krku.

No, je to chlap, takže to začalo být hodně vážný.

Doma se množily různé kapičky, pilulky, taky jsem objevila na nočním stolku Domácího lékaře, až jsem s vážností sobě vlastní pronesla něco o pohřební službě a nutnosti sepsat v můj prospěch závěť.

Zázrakem mu začalo hned být líp a tak jsme se rozhodli užít si tenhle pobyt tak nějak wellnesově.

Vyjeli jsme tedy bez kol a bydleli v hotelu. Já si vzala koženou kabelku a Honza světlou košili.

Prostě jako normální lidi. 😊

9.7.2021

Do Mikulova jsme dorazili v poledne, dali si oběd a pak hned k zámku. Ten tedy vypadá zvenku obzvlášť exkluzivně stejně jako přilehlá zahrada.

Uvnitř už je to horší. Nešetřili jsme, zakoupili vstupenky na nejdelší trasu a byli trochu zklamaní. Vnitřní interiéry připomínaly spíš muzeum a k tomu byl rozsáhlý výklad včetně drbů ze života šlechty, aby trasa byla „delší“. A tak jsme se dozvěděli, že zámek prý vyhořel, proto v něm toho moc není, muzejní exponáty jsou sice pečlivě číslované, ale katalogy k jednotlivým číslům už nedávají, protože jim je postupně ukradli nenechaví návštěvníci před námi.

Honza to nakonec shrnul s tím, že tak mizernou prohlídku už dlouho nezažil, přičemž ta slečna, co nás prováděla, za to vůbec nemohla. Jen neměla moc co ukázat.

Co tu ale měli hezkého, to byla nádherná a prostorná terasa, která nakonec vybírání vstupného ospravedlnila. Bez platné vstupenky bychom se na ni totiž nedostali.

Pokud byste ale na prohlídku nešli, stejně si zajděte do pokladny, protože hned, když vstoupíte z chodníku do dveří, dá se tudy volně projít ještě na druhou terasu, která je také moc pěkná a měla jsem dojem, že ji většina lidí minula.

Navečer jsme se konečně dostavili na ubytování a začali přemýšlet, co s načatým večerem.

Že bychom zašli na Kozí Hrádek? Rozhodli jsme se.

Ovšem první, co Honzu zaujalo po odchodu z hotelu byl kostel sv. Jana Křtitele, který lákal pomocí ukazatelů a cedulí na krásnou vyhlídku z věže.

Takové krásné podvečerní světlo, rozplýval se Honza nadšeně, to se bude fotit. Mrmlal cosi o zlaté hodince, až zblbnul i mě, takže jsem se začala těšit, až ta svoje kila vynesu nahoru a budu se tam kochat úžasnými výhledy.

Jenže co mě hned překvapilo, bylo to, že se v kostele za vystoupání nahoru na ochoz tvrdě vybírá, takže to máme za padesát na jednoho, vážení křesťané. Druhé překvápko pak čekalo nahoře na vyhlídce, protože celý ochoz byl obtažen sítí, nejspíš proti holubům, což je sice pochopitelné, ale fotit se přes ni nedalo. Pokud tedy nechcete mít všechny fotky mřížkované.

Připadám si tady jako zvíře v kleci, vrčel tedy můj fotograf, a tak odtud nakonec nemáme ani snímeček. ☹

Ještě že jsme ale původně šli vlastně na Kozí hrádek, což je zřícenina těsně nad Mikulovem. Sice, když jsme se k ní konečně dostali, hodinky ukazovaly kolem půl osmé, ale bez obav, přístupná byla. Sice ne volně, jak by jeden čekal podle jejího rozsahu, ale tady se zpoplatní všechno. Takže za 30 Kč na jednoho, vylezete pár metrů po žebříku a jste tam.

Výhled je široko daleko. Krásné podvečerní světlo. Honza skákající s foťákem z jednoho rohu do druhého pěl ódy, jak je tady krásně.

Což tedy opravdu bylo a navíc jsme v dáli zahlédli vzdálené kontury zříceniny hradu FALKENSTEJN.

Večer jsme zakončili ještě zacházkou k židovskému hřbitovu, který byl ale zavřený, a potom k nádherné Dietrichsteinské hrobce. Mysleli jsme, že si ji obhlédneme z venku, zjistíme otvírací dobu a druhý den se sem vrátíme. Jako stavba mě totiž úplně fascinovala. Jenže jsme zjistili, že hrobka je uzavřená už od června, protože ji začali opravovat, vlastně i nám se  zdála být trochu zvlhlá od země. Škoda, že si toho někdo nevšiml dřív a nenapadlo ho opravovat ji už v lockdownu. Asi na to nebyl čas.

No a jestli čekáte, že pak jsme zapadli do sklípku, tak vás musím zklamat. Chudák Honza žije se skoro abstinentkou a tu vinné sklepy zrovna neberou. 😊

10.7.2021

Ráno jsem se po snídani cítila jako nadutá přežraná koza a nic se mi nechtělo. Honza mi samozřejmě udělal sáhodlouhý motivační výklad o tom, že to je taky nápad spást o snídani všechno, co vidím a co mi chutná. Štěstí mi to nepřinese a všechno to, co jsem do sebe tak těžce nasoukala, pak zas budu chtít těžce shazovat. Já mu samozřejmě iniciativně kontrovala s tím, že chtěl přece wellnes pobyt, tak ho má a já se jen přizpůsobila. 😊

Tudíž jsem vyrazili až o půl desáté směrem na Svatý kopeček a zařadili se tak už od rána zcela do komfortní zóny. 😊 Začali jsme Křížovou cestou a společně s davy se dostali až nahoru. Přivítaly nás stejně úžasné výhledy jako večer na Kozáku, takže kochání nebralo konce. Rozradostněni z pěkných zážitků jsme to tedy potom střihli druhou stranou a Honza nám naplánoval, že dojdeme k místnímu lomu a třeba tam  i smočíme nohy, čímž zcela opominul, že máme vlastně to wellnes, na které, jak už teď začalo být vidět, nejspíš nezbude žádný čas.

K lomu jsme došli a byl krásnej, copak o to, akorát mi už zcela rozbil naivní představu o bodré moravské duši, protože platit u přírodního koupání vstup, a to konkrétně kilo za celý den nebo pade za hodinu, to člověka fakt docela překvapí. Vždyť to je pomalu cena jako jít v zimě do vyhřívaného krytého bazénu. Nohy jsme si teda nesmočili, radši jsme si vzpomněli na to wellnes, kam je vstup téměř ve stejné ceně a k dispozici  je i vířivka a sauna.

Popošli jsme tedy dál směrem k jeskyni Turold.

Honza se těšil jako malý kluk, jeskyně a kameny vůbec jsou jeho vášeň.

Vstup tu byl za 140,- Kč a jeskyně naprosto standardní.

To už byly ale dvě hodiny po poledni a my pospíchali pro auto a vyjeli směrem na Rakousko. Lákal nás totiž ten Falkenstein, který jsme si včera vyhlídli z Kozáku. Naši fabii jsme nechali ve stejnojmenné obci a podle ukazatelů to bylo ke zdejší “burgruine” cca kilometr. Nahoře byl vstup 4 E, karty tu sice nebrali, ale pán neměl vůbec problém s českými korunami, a to dokonce ve slušném kurzu.

No a protože ruine evokuje zříceninu, je už určitě každému jasné, že to zřícenina opravdu byla. Ale pěkná, zachovalá, upravená a vzdáleně z ní byl vidět i celý Mikulov.

Potom nás čekala už jen honička, abychom konečně stihli ten wellnes, který, jak se ukázalo, Honza zase tolik nechtěl, protože nám na něj přes všechna ostatní lákadla nezbýval prostor.

Po bazénu s vířivkou se ale i můj muž konečně dočkal.
Je to totiž hodně blbý vyjet si na Moravu s někým, kdo nepije. Zvlášť když Honza má víno rád. Takže za příslib, že dostanu rolovanou zmrzlinu, kterou jsem ještě nikdy neměla, jsme zapadli do prvního sklípku, který nám padl do oka.

Honza si tam spokojeně popíjel Tramín a já na něj zatím vrhala supí pohledy, že teda jako kdy už půjdeme spát. 😊

Vzdoroval, vzdoroval, až se mě nakonec zeptal, jestli už nechci jít radši domů…..

10.7.2021 

Poslední den a nám samozřejmě zbyla druhá poukázka na vstup do wellnes, protože místo rochnění ve vířivce jsme se v pátek raději kochali na Kozáku.

Propadnout jsem ji nechtěla nechat, takže hned po snídani jsem zamířila na recepci zeptat se, jestli můžeme pokoj opustit o půl hodinky později, abychom stihli vyčerpat bazény. A prý že jo, bezprostředně po nás nikdo nenajíždí, takže bez problému a žádný stres.

Cca 10 minut po otvírací době wellnesu už jsem tedy plavala jako rybka v bazénu a číhala, kdy bude volná vířivka. 😊

Po ní nás ještě čekal poslední výlet. Sjeli jsme autem do Klentnice  a odtud si vyšli na Sirotčí hrádek. Dalo by se tam z Mikulova dojít i pěšky, ale nás už tlačil čas, protože tou dobou jsme byli již víceméně na cestě domů a chystali se na zítřek do práce.

Takže nejdřív autem a teprve pak pěšky k hrádku a nakonec ještě vedle projít se kolem dokola po Stolové hoře. Ta slouží pro přistávání malých letadel a také skýtá skvělé výhledy do daleka. Honza z ní byl tak unešený, že pořád vykřikoval, že být ještě o trošku lepší viditelnost, byl by ve fotografické extázi.

Hned po tomto jeho nadšeném projevu na mě spadla první dešťová kapka.

Ale to nic, uklidňoval mě Honza hlasitě, na radárku čekají déšť až za hodinu. 🙂

Naštěstí měl tentokrát pravdu a počasí nám opravdu vydrželo přesně do té chvíle, než jsme usedli do auta, takže rozloučení s Moravou bylo stylové a dokonalé.

 



Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále, ať už na fb, IG nebo si objednáte můk mailový zpravodaj.
Můžete článek s odkazem na web i sdílet nebo o mě jenom říci svým přátelům.
A těším se zase příště.