Po nepříliš velkém nadšení z tipů, které nám nabídl knižní průvodce, Honza vymyslel pokračování další cesty sám, a sice tak, že se budeme pohybovat jen po západním pobřeží Švédska, konkrétně na Bohuslänu. Vypravili jsme se tedy přes malé ostrůvky Dafto, Oddo a Tjörn, spojené s pobřežím i mezi sebou mosty.

Nejdřív tenhle jeho nápad vypadal jako fiasko, protože první, okolo čehož jsme museli projet, byl luxusní mastňácký kemp Daftoland. Při představě, že bychom zrovna tady měli spát, se mi dělalo až fyzicky nevolno. Stan na stanu a všude kolem lidová zábava za nelidové ceny. Dokonce i Honza, který si doteď pohrával s myšlenkou na jednu noc v kempíku spojenou s teplou sprchou, viditelně zvadnul. Tohle prostě vážně nechceš a radši přežiješ hygienu se studenou vodou nebo na  WC vozíčkář 7× za sebou.

Po ostrovech vede vlastně jen jedna hlavní cesta a ze začátku to vypadalo, že to tu nebude nic extra. Nejhezčí výhledy byly na místech při přejezdu z mostu na most a tam se nedalo zastavit a třeba projít se zpátky, protože mosty byly úzké a necítili bychom se při tom příliš bezpečně.

Až při příjezdu na Tjärnö se přímo nabízelo vylézt na skálu tyčící se nad mostem. Tak jsme na ni teda vylezli a otevřel se před námi překrásný výhled na zátoku. A taky na jasně zelený stan tyčící se nad vodou na protější skále. Byly vidět i ukotvené malé jachty.

Tak tady by se nám dobře spalo, pomysleli jsme si a ještě netušili, že tu opravdu večer zakotvíme.

Zatím ale pokračujeme směr poslední ostrov a tam navštívíme zdejší park. Původně jsme si to tady chtěli jen projít, prohlédnout a nafotit pobřeží, ale když vidíme, jak se všichni (je cca 6 večer) vrací zpět  s mokrými ručníky či plaveckými kruhy, pojmeme podezření, že se tady Švédové koupou v moři.

Tak jsme si plavky a ručníček vzali taky.

K moři to tudy bylo kousíček. Ale k jakému moři! Stejně jako když jsme byli u jezera, i tady je vody po kolena a to do dálky přibližně půl kilometru. I vydám se směrem do vody a nakonec se mi podaří dojít až do závratné hloubky skoro k pupíku. Takhle daleko a hluboko v moři kolem mě nikdo není. Seberu odvahu, potopím se a plavu. Voda je díky malé hloubce docela vyhřátá.

Při zpáteční cestě mě Honza fotí v moři a já po chvíli cítím, jak břichem dřu o dno. Aby taky ne, když kousek ode mě stojí vyběhaná svalnatá švédská maminka a vody má sotva do půl lýtek.

Následuje už jenom procházka podél pobřeží a pak jedeme autem  zpátky ke skále nad mořem, k té, kterou jsme viděli z vyhlídky při vjezdu na ostrov. Nejsme tu pochopitelně sami, kromě nás v lese parkuje asi 5 aut a jejich pasažéři jsou všichni rozeseti po útesu. Je tu ale klid a ticho a všichni si užíváme romantického západu slunce nad moře.

Tedy dokud přesně před lesní cestou, zrovna když si vynášíme kempovací věci z auta, nezastaví linkový autobus a z něj nevyplují dvě rozchechtané slečny s bágly na zádech. Asi si o tu zastávku řidiči řekly a ten jim klidně vyhověl. Koukáme si z oka do oka a už se smějeme tři. Holky ale usoudí, že už nás tam bude asi víc, než by chtěly, a tak se zamáváním zamíří na druhou stranu hledat si svůj vysmátý klid.

A na nás čeká těžká romantika. Sedět si před stanem a pozorovat západ slunce

Středa

Východ slunce jsme pochopitelně zaspali, ale i když vstáváme až v 8, přesto jsme mezi prvními bdělými.

Dál uz projíždíme opět přes Fjalbacku z Tjarno na Grebbestad a Kamperswik, obě jsou to menší města se spoustou lodí a skálou, na kterou se dá vylézt a rozhlížet se do dáli.

Hamburkeund jen proběhneme  a už míříme do Bovalstrandu. Kousek před ním vidíme při silnici malebný obrázek moře se zvířaty, kravkami, kachnami, potápkami. Vypadá to kouzelně, ale Honza mi nepřibrzdí, takže obrázek soužití zvířat je za chvilku pryč. Když se tam druhý den ráno vrátíme, je příliš brzy, kachny ještě pospávaji na sousední louce a krávy si někde povídají s farmářem. Těch pár kousků, co vidíme, jsou zřejmě jenom kačeny, které trpí nespavostí, a tak vstaly už za svítání.

Bovalstrand nás ale příjemně překvapí. Zajedeme až skoro na konec obce, mají tu takovou vyhlídku a taky korso podél pobřeží. My ale chceme na vyhlídku, kterou Honza objevil na mapy.cz. Tu tedy aby jeden pohledal. Začíná vlevo hned vedle mini parkoviště  pro místní a leze se do ní vyloženě takovým roštím, za nímž byste hledali spíš plácek pro nelegální toaletu než nějakou cestu.  

Sama se divím, že jsem za Honzou tak důvěřivě vlezla.

Ale po pár krocích se objevila první značka, modrá tečka v bílé. Takže je to ono, rozzáří se můj vůdce a už peláší napřed. Stezka vede po kamenech porostlých trávou, což rozhodně nesvědčí o jejím častém využívání. Namísto turistů se to tu hemží jen ohromným množstvím velkých mravenců. Tady se zastavit, tak mě sežerou zaživa.

Jeden by nevěřil, že jsme tu nakonec objevili jednu z nejkrásnějších vyhlídek z těch, které jsme na pobřeží navštívili, minimálně na úrovni té ve Fjallbace. Vůbec nechápu, proč o ní průvodce taktně pomlčel a pořádně značená taky není. Moře, ostrovy, přístav, vše je z ní vidět jako na dlani. No a pak už byl večer a nás zlákalo koupání. Však kdo se tu nekoupal v moři, jako by nebyl ve Švédsku.

A v Bovallstrandu dovedli mořské koupání díky své švédské pečlivosti k dokonalosti. Mají tu na kraji obce takový malý ostrůvek spojený s pobřežím menšími mostíky. No a na něm na jedné straně bokem od ukotvených lodí vybójkovanou ohrádku velikosti malého bazénu sloužící na plavání .
Z druhé strany je skokanské prkno a prostor pro odvážlivce. Nechybí ani  perfektní zázemí. Dřevěné schůdky a rampy a dokonce snad 20 převlékáren. Na to, že jsme tu nikdy, ani z vyhlídky, neviděli víc, než cca 40-50 lidi, celkem luxus, do kterého se s plaváním ale rádi také zapojíme.

Čtvrtek

Rano vstáváme v 6 a ve vesnici jsme tedy už před osmou. Náměstí s obchodem a bistrem zeje prázdnotou, zato na procházce korzem podél pobřeží se sem tam nějaká ta běhna či pejskař najde.

Ještě jednou si v klidu projdeme vybavený ostrůvek na koupání a znovu žasneme. Převlékárny, WC, dřevěná mola, schůdky, skokanské můstky, dokonce i malý kiosk s občerstvením, to by teda u nás nebylo. A už vůbec ne zdarma.

Ale jedeme dál.

Hunnebostrand.

O něm opět v Lonely planet ani zmínka. Ovšem naše mapy.cz jsou kreativní a hlásí další vyhlídku. A ta je tady a je skvělá.

Nebyli bychom ale ve Švédsku, kdyby výstup nebyl pečlivě vybaven krom kamenů i dřevěnými schůdky či plošinkami a na vrchol, světě div se, vynesli dokonce i lavičku. Výhled je opět úžasný a dokonce si takhle shora najdeme i luxusní pláž na koupání. Že Švédové koupání miluji, to už víme. A že si i zapadlé plážičky umí vybavit moly, schůdky či skokanskými můstky, to víme taky. Ovšem tady to dohnali k dokonalosti a kromě schůdků je tu i pozvolná široká plošina, po níž sjedete do moře i na vozíčku.

Sakra, kdybych se někdy nedej bože stala vozíčkářkou, chci jí být rozhodně ve Švédsku.

Taky by mě zajímalo, kolik vozíčkářů tu Švédové vlastně mají. Zpočátku jsme podle vybavení měli pocit, ze na vozíku musí být každý druhý Švéd. Vždyť třeba parkovací místa na menších parkovištích byla místy vyhrazena pomalu v poměru 1:1. Toalety pro vozíčkáře jsou také úplně všude a zdarma, což pak vede k takovým paradoxům, že zatímco na normálním WC (vstup bývá často na kód) je pusto a prázdno, na vozíčkáře se stojí fronta a dveře jdou z ruky do ruky, protože i Švédové jsou evidentně spořiví. 😊

Každopádně, pláž je opět plná a vstupů do vody habaděj.

Sama volím k vodě vozíčkářskou postupnou cestu a mé tělo si přitom opatrně zvyká na tu kosu. Dneska lehce mezi slunečními paprsky profukuje vítr a voda je obzvlášť studená. Stojím v ní už po kolena a jen zvolna postupuji vpřed, až už ji mám do pasu. Tam se zastavím a dlouze sbírám odvahu. Honza mě pozoruje s foťákem ze břehu a povzbudivé mává, že mě vyfotí, jak plavu. No, tak daleko ještě vážně nejsme.

Po dvaceti minutách mého fotografa nekonečný thriller, jestli se potopím celá, anebo ne, přestává bavit, takže když se konečně ponořím do té ledárny, můj fotograf správný okamžik propásne.

Naši návštěvu tohoto místa ukončíme ještě jednou vyhlídkou, která je, stejně jako ta předchozí, skvěle upravena a poloprázdná. Jako kdyby lidé v téhle zemi na vyhlídky vůbec nechtěli chodit.

Ve tři hodiny to tu opouštíme s vizí navštívit ještě Smogen. Nejprve zastavíme v Kungzamu, vyhlídku tu mají malou, ne moc vysokou, ale určitě stojí za zastávku a třeba i vytvoření soukromého pikniku.

Přes most dojedeme do Smogenu.

Tady je to zase nádhera. Procházíme kamenné náhorní plošiny a vyhlídky tu jedna střídají druhou. Je to tu trochu jiné, trošku vulkanické, do toho ty ostrovy. Pláže tu mají kamenité i travnaté, ale zase schůdky, skokanské můstky, pohoda. Moc se nám tu líbí i promenáda u rybářských domků, na kterou ale nahlížíme spíše z protějšího břehu, protože se nám po tom romantickém spojení skal a moře už nechce mezi lidský ruch. V sedm večer se v vracíme k autu a i Honza, který v prvních dnech skřečkoval, že nevíme, kde zakempit, působí zcela klidně. No tak něco najdeme. Jisté je, ze ve Smogenu to tedy nebude.

A není to lehký. I když se traduje, ze Švédsko je ráj wild campingu, riviéra v Bohuslanu je zjevnou výjimkou. Cesty do lesa nikde nemají, a když ano, má tam svoje sídlo vystavěné nějaký ten Švéd. Najít místo k přespání s autem je tady prostě dlouhá a divná mise.

Kdyby bylo nejhůř, vždycky je možnost zajet do ofi campu , ale to množství obytňáků  nacpaných v nich jeden na druhém, vyloženě odpuzuje. Nakonec i dnes nacházíme. Honza sice dost ofrňuje, že je to u hlavní silnice a auta tu prý sviští jako o závod, misto je to ale dokonalé. Neznatelný mini vjezd do křovin a hned za ním travnatý plácek akorát tak pro auto či dvě a náš stan. Nahoru nad tím se dá vyšlapanou pěšinou vyběhnout k jakémusi rybníku, takže místo zřejmě využívají rybáři či vodohospodáři. Pro dnešek je ale naše. Spíme tu jak nemluvňata až do půl osmé.

Pátek

Míříme na Lysekil.

Lysekil už je větší město od prvního pohledu. Možná proto na první dobrou  nepůsobí 2x přívětivě. Ale opak je pravdou. Nejdřív navštívíme kostel, který je moc pěkný, postavený, jak je tu zvykem, z velkých kamenných kvádrů, uvnitř pak je spousta vitráží a taky stolky a židlička i s automatem na kávu. Káva ke zdarma, ale očekává se za ni od vás peněžní dar kostelu, tak toho nezneužívejte. Já naštěstí kafe nepiju, takže ode mě kostel příspěvek nedostal.

Potom jsme se pustili místní promenádou podél pobřeží a strávili tak pěkné odpoledne kamennými výhledy na moře a okolí.  

V podvečer si konečně dopřeju to, na co jsem se celý pobyt těšila. “Tri kule”. Tedy nevím, jak přesně Švédové svou zmrzlinu nazývají, ale u každého stánku vždycky visela cedule 3 gullen, tak jsem si ji překřtila na “tri kule”.

Prodej zmrzliny tu mají vychytaný, a tak jeden kopeček je tuším cca za 25 švédských korun, dva už jsou za cca 35 a teprve kdo si dá tři, má vyhráno a ta poslední koule je jenom za 5. S takovou cenovou politikou je jasné, že menší porci než “tri kule” jsem u nikoho neviděla.

Dáme si je taky a obzvášť moje pistáciová je úžasná. Není divu, že ji tedy v podvečer otočíme ještě jednou.
Prodavač si mě pamatuje a i když podle mého koktání a ukazovací metody řeči musí vědět, že jsem cizinka a potřetí se nejspíš nevrátím, druhé “tri kule” už jsou za cenu jenom dvou.

A pak už nás čeká odjezd. Honza má v navigaci jen neplacené úseky, a tak by nás v životě nenapadlo, že najednou vjedeme na trajekt.

Trajekt ve Švédsku, proboha, to může být balík, strnu a radši halekáme na chlapíka, co rovná auta do řady, kolik to teda bude, ale ten jen mává rukou a prý “no money”. Věřím téhle informaci, až když z trajektu zase sjedeme a postavíme stan na Tjornu.

Sobota

Tentokrát spíme na louce, vybíráme takový neúrodný plácek v kraji, abychom co nejméně škodili. Jsme vidět ze všech světových stran, ale nikomu evidentně nevadíme, občas na nás někdo zamává z auta.

Po snídani míříme do nitra ostrova až k muzeu akvarel (Nordic Watercolour Museum). Je ohromné, vstup 120 sek je také přívětivý, ale už nás honí čas, na těch max 20 minut, co bychom tam mohli strávit, se nevyplatí. Takže jenom vyběhneme na vyhlídky, zamáváme moři i pobřeží a pomalu míříme směr Gotteborg a letiště.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě začnete sledovat i nadále. Nejjednodušší a nejspolehlivější je objednat si mailový zpravodaj, který vás upozorní vždy, když vyjde nový článek. Anebo mě můžete sledovat na instagramu či facebooku.