Tak schválně, kdo z vás už byl v Příbrami? Anebo aspoň tuší, kde Příbram vlastně je?

Přiznávám, že já tedy v tomhle městě nikdy dřív nebyla a ani jsem o jeho návštěvě nikdy neuvažovala. Jenže letos se to tak nějak schumelilo a najednou jsem držela v ruce 2 vstupenky do muzea na Svaté hoře právě v Příbrami. Podívala jsem se tedy nejdříve do mapy, kde vlastně tohle město sídlí a pak už jen pomalu začala spřádat plány, jak si tam uděláme výlet. Když už máme ty vstupenky a ty jsou zadarmo.

Zpočátku jsem ale narazila na poměrně tuhý odpor ze strany Honzy, kterému se sem vůbec nechtělo a dával náležitě najevo, že si mám jet sama.

Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit typickou ženskou lstí. Naplánovala jsem nám totiž divadelní představení v Letní míčovně Pražského hradu, takže pojedeme i na Zimní pohádku v rámci Letních Shakespearovských slavností a to se Honzovi libilo.

No a když už pojedeme do Prahy, pořídíme si u Českých drah jízdenku SONE pro  Středočeský kraj, stejně mi body v aplikaci ČD kvůli koroně pomalu propadají.

A když už budeme mít ten Středočeský kraj, tak by byla škoda ho naplno nevyužít.  Nezajedeme si třeba do Příbrami? Co říkáš Honzo?

No neříkal nic. Zalapal po dechu a odvětil rezolutně ne.

Tak jsem povolila, ze odjedem až v 11, aby se mohl pohodlně vyspat a odpočinout si. Do Příbrami dojedeme sice až ve 2, ale mělo by to stačit.

Nebudu se dlouze rozepisovat o cestě, kdo někdy jel po naší železnici, dávno ví, že České dráhy každého naučí improvizovat raz dva.

Takže jsme si sice naplánovali odjezd jedním vlakem, ale odjeli jsme úplně jiným. 😊 Klasika. Ten náš plánovaný  měl totiž 30 minut zpoždění. Na druhou stranu, zpožděný byl i ten před ním, takže jsme vlastně stihli vlak předchozí, který nám měl původně ujet.

Ve 2 hodiny nás přivítala Příbram. Honza jako správný chlap avízoval, že už má hlad, protože neobědval, a tak jsme zašli do první hospody, kterou jsme potkali.

Ta byla poloprázdná a troufám si říct, že v ní bylo víc servírek než hostů. I tak si nás ale nikdo nevšímal a i poté, co se mi jedna z nich podívala zpříma do očí, se raději otočila ke kamarádce a dál s ní pokračovala v družném hovoru. To jsme ještě netušili, ze jsme vlastně v Příbrami a Příbram je mrtvá. Tady snad ani nechcíp pes, protoze i ten pes by tu nejdřív musel být, aby tu mohl spokojeně uhynout.

Neznám totiž žádné jiné okresní město, které by bylo v sobotu odpoledne tak vylidněné, jako je Příbram. Kde taky jinde potkáte cukrárnu, která má v neděli zavírací den a v sobotu se provozuje jen do 12.30? Nevíte? Tak šup do Příbrami! A schválně, kde najdete hospodu v centru, která má v sobotu a neděli standardně zavřeno? Nemusím snad napovídat, ze takovou atrakci najdete jedině v Příbrami.

Příbram je prostě mrtvá a je to vidět všude. Krásně upravené náměstí, spousta cyklostezek a chodníků, ale nejsou na nich lidi.

Tím spíš pak překvapí, když zjistíte, jakou nádheru tu ukrývají.

My jsme tedy po obědě zamířili k svatohorským schodům, které na internetu popisovali jako velkou zajímavost a zvláštnost.
No, málem jsme je přešli.

Vchází se na ně totiž takovými ošuntělými dvířky jako do nějakého domku či modlitebny, za dvířky je pár schodů a pak jen rovná mírně stoupající dlouhatánská chodba, která ale má ohromné kouzlo a nic takového jsem ještě nikdy neviděla.

Teprve na konci této chodby jsou další schody a ty vás tedy šetřit nebudou. Dýchala jsem jako lokomotiva a s paní, co jsme se tak dýchavičně celou cestu míjely, jsme si nahoře vzdaly hold, jako ze jsme fakt dobrý, že jsme to vůbec daly. Co na tom, ze oba naši partneři vyběhli nahoru jako srnky a dávno na nás čekali? Chlapům se přece dýchá lip.

Výlez ze schodů (dvířka na ně se zavírají už v 17.00, tak bacha na to, nechtěla bych tu bloudit zapomenuta celou noc) byl už přímo u poutního kostela. A ten je tedy úžasný. Ovšem moc návštěvníků tu taky nebylo. Což je s podivem, protože Svatá hora za návštěvu rozhodně stojí. Člověka až napadá, kde jsou ty davy, co obléhají Kutnou horu nebo Velehrad?

Nebo jim tolik vadí, že není otevřená cukrárna a pomalu není kde se najíst? Kašlete na to, nabalte si svačiny a hurá, jeďte se sem podívat.

Opravdu to stoji za to.

A jak skončilo naše divadlo?

Tak trochu dobrodružně, jak jinak?

Nejdřív jsme do Prahy dojeli pozdě, takže jsme se do Letní Míčovny dostali až, když už Zimní pohádka začínala.

Sotva jsme se potom zorientovali v ději a zaregistrovali první smrt (byl to Shakespeare, takže termín název pohádka neznamená, že to pohádka je), zvedl se vítr, posléze doprovázený občasnými hromy, což sice výborně dokreslilo plavbu po rozbouřeném moři, kterou jsme právě pozorovali na jevišti, ale klidu v hledišti to moc nepřidá.

Lidé se pomalu začali oblékat do pláštěnek a my taky. Bylo to ale málo. Cca po hodince hry se spustil přívalový déšť, takže se zkráceně dá říci, že sotva jsme se zorientovali v ději, přišla vynucená dvacetiminutová pauza a po ní už nepřišlo nic. Představení bylo zrušeno. Jeli jsme domů mokří a Honza se smál mé kabelce a sandálkům, přičemž neopomenul vyzdvihnout, že on si prozíravě vzall do divadla nepromokavé pohory.

No a jak dopadl žárlivý král po smrti své ženy a syna, netušíme ani jeden.

Pokud se vám článek líbil, můžete mě sledovat i nadále a objednat si mailový zpravodaj nebo mě sledovat na fb či IG.