21.5.2022

Předpověď počasí na neděli se tvářila více než optimisticky. Teplo tak akorát, bez deště a větřík příjemný.

I  když tedy my cyklisté všichni víme, že příjemný je jen ten vítr, který vám fouká do zad a takový na kole v podstatě neexistuje.

Naplánovala jsem, že vyjedeme v 6 ráno, Honza chtěl v osm, proběhlo velké dohadování, kde se ukázalo, že prořízlejší pusu mám samozřejmě já, a tak jsem to uhrála na půl sedmou. Ráno jsem nakonec zaspala já, která i o víkendu obvykle vstávám za svítání. Probrala jsem se až o půl osmé a Honza, který kolem mě určitě našlapoval po špičkách, mi s potutelným úsměvem hlásil, že jsem spala tak tvrdě, že se mě radši ani nepokoušel budit. 🙂

Takže jsme vyjeli až po půl deváté.
Pohoda, jazz.

Sotva jsme vyjeli, z Honzy vypadlo, že si zapomněl cyklocomputer a že nám teď vůbec nikdo neuvěří, že jsme byli na výletě a kolik že kilometrů jsme ujeli.

Jako by to nebylo jedno.

Plán byl 70, tak prostě ujedeme 70 a je to. Žádná křeč. Stejně je to tu samá rovina, takže nás nikdo obdivovat nebude.:-)

Z Pardubic jsme to vzali směrem na Dubany a Čepí, převážně po cyklostezkách a vedlejších silnicích.  Kupodivu, jsme ani nepotkávali moc cyklistů, ačkoli počasí na kolo přímo vybízelo. Vlastně, když to tak vezmu, tak by nám na jejich sečtení stačily prsty na rukou.

To nás ale neodradilo, spíše naopak, člověku se tak nějak jede líp, když nejsou všude davy.

Pohodově si užíváme monotónního šlapání a před námi ukazatel na Vyžice.

„Tam doufám ne!“ protočil Honza panenky a zmínil se, že tudy vedl triatlon, který kdysi fotil, a že je to fakt krpál.

No tak tudy teda samozřejmě jo, ale naštěstí se ukázalo, že oko fotoaparátu má úplně jiný úhel pohledu než ten ze sedla kola.

Kopec tam sice byl, ale vyjela jsem ho dokonce i já, aniž bych musela aspoň jednou seskočit a bicykl vést.

Takže vlastně dobrý.

Z výstupu jsme ale dostali hlad a tak jsme zastavili u dětského hřiště a vytáhli domácí svačinu. Hodil se nám stolek s lavicemi hned vedle. Hřiště bylo ale oplocené, aby se tam snad nedostaly nějaké ty nežádoucí živly. Jenže stačil pohled do přeplněného odpadkového koše, aby bylo jasno, že ty se tam dostaly určitě. Byl totiž plný lahví od alkoholu, těch nevratných, samozřejmě. Tak nevím, zda tu popíjejí frustrované maminky a nebo omladina.

Další zastávkou byl Lipovec a jejich památník umučených s pamětní tabulí mrtvých z první a druhé světové války. Některé rodiny měli mrtvé v obou. Opravdu hodně padlých tu bylo v tak malé obci.

Pak už jenom Ronov nad Doubravou a konečně náš cíl, a tím je zámek Žleby.

Ukázalo se, že tu mají dneska pouť, což mě trošku vyděsilo. Že by konečně ty davy?

Ale kdeže, okolo cesty rozhodně víc trhovců než zákazníků. Ceny přiměřené vyšším příjmům, těch pár přítomných spíš jen okounělo a tak největší nákupy dělali trhovci jen mezi sebou. Já si dám od tebe pizzu, ty ode mě korbáčik. Prostě krize dolehá všude.

Dali jsme si řízek v místní hospodě U kosů, mimochodem, jediné otevřené restauraci, kterou jsme potkali na cestě tam, takže žádný výběr, kde vaří líp. Obědvali jsme prostě tam, kde ještě vaří.

No a pak na zámek a na procházku do přilehlých zahrad. Mají tu i minizoo s dětským hřištěm se vstupem 50 Kč. To jsme vynechali. Děti nejsme, kozy s čápem byly vidět i přes plot a na houpačky by nás stejně nepustili.

Navíc, od zámku jsme mohli pozorovat i pouťové atrakce, hlavně poloprázdné labutě kroužící dokola kolem své osy.

Zpáteční cestu chtěl Honza trošku jinou, abychom nejeli pořád stejně, a to se mu povedlo, zavedl nás na hlavní silnici. Jedno auto za druhým, do toho palčivé odpolední slunko, to se mi opravdu nelíbilo, a tak jsme z ní brzo odbočili zpět na Lipovec a vrátili se de facto podobnou cestou zpět.

Závěr: ujeli jsme podle plánu přibližně 70 km, nezmokli jsme a vítr byl docela příznivý.

Já přišla na kole o tři dráty a vůbec nevím kde. Ale když jsem na cestě zpět začala setrvale brzdit a jela tak ještě pomaleji než obvykle, důvod byl objeven. Opravit na místě to moc nešlo, tak mi Honza tedy odpojil zadní brzdu a potměšile mě varoval, že pokud pojedu rychle a prudce zabrzdím, přijdu pravděpodobně o zuby.

Kolo šlo hned po výletě k doktorovi a ten našel spoustu dalších drobnějších či větších defektů, které bylo třeba vyléčit. Jeho pobyt v nemocnici mě vyšel na dva tisíce a mohu jen doufat, že další léčba nebude potřeba.

Tip: Dříve jsem tenhle výlet spojovala i s Lichnicí, dneska už jezdím víc na pohodu. A pak taky ta brzda a tři dráty, že jo. To se prostě stihnout nedalo. 🙂

Pokud se vám článek líbil, můžete si objednat můj mailový zpravodaj, který vás upozorní na další nový příspěvek. Nebo mě sledovat na fb či IG.