4.5.2022 – středa

Ráno jsme si ještě v krátkosti prohlédli krásné polorozpadlé budovy lázní v Cchaltubo . To jsem totiž ještě vůbec nezmínila. Jsou zde nádherné staré lázně, prý stále funkční, můžete se tu nechat třeba namasírovat a dopřát si koupele. Bohužel stavby jsou poměrně dost zanedbané a mnohé opuštěné, sami Gruzínci nemají příliš velkou kupní sílu a cizinců tam zřejmě tolik nejezdí. Nebo jako my, na masáž nezajdou.

Budovu, kterou jsme si proběhli my, prý po válce postavili němečtí zajatci. Přiznávám, že jsem nejdřív nevěřila, připadalo mi to tam tak nějak starší a velkolepé. Ale opravdu cedulka před vchodem hovořila jasně.

Bohužel dnes to tu všechno padá na hlavu a dříve velkolepá lázeňská budova připomíná spíš ruinu.

Přibližně v 11 hodin ale městečko opustíme a vrátíme se do Kutaisi. Ubytujeme v apartmánech Doors. A je to úleva. Malý čistý pokojík včetně sociálního zařízení, víno si tu lze koupit za pevně danou cenu, jídlo je plně na nás a majitel je velmi ochotný, ale drží se v pozadí. Prostě skvělé a ničím nesvazující. Hned, jak to jde, shazujeme bágly a vyrážíme do města.

A je to přesně takový, jak jsem si to představovala.

Kráčíme pěšky, vždyť centrum je zdálené pouhé 2 km. Honzovi se občas vzbouří navigace, a tak trošku bloudíme. Za ploty na nás štěkají psi, kteří docela dost smrdí, tak jak smrdívali i u nás před nějakými 30. či 40. lety. Ti volně pobíhající zase neštěkají vůbec, naopak se chtějí družit. Ale zdá se, že jsou domestikovaní a přivyklí na člověka a že tedy stejně jako krávy na vesnicích vždycky trefí domů do správných vrat.

I tady psi vědí, kde dostanou naplněnou misku.

Podvyživeně také rozhodně nevypadají a snad každý pouliční pes má v oušku dokonce zabudovaný čip.

Honza se snaží fotit, ale obzvlášť ve svém teritoriu za plotem mu to žádný z nich neulehčuje, přítomnost techniky vždycky nějak vycítí, zavrčí a schválně se otočí zády. Kdepak. Fotku mu zadarmo nedají a Honza je z toho mírně řečeno frustrovaný. Někde tady teda vznikla jeho hláška „Jdi do prdele, собака!“, kterou můj fotograf podrážděně reaguje na skutečnost, že právě jen a jen tu prdel nastavují fotoaparátu jeho psí přátelé. 😊

Cpeme se na ulici výborným pudinkovým pečivem, kupujeme od babičky přivydělávající si prodejem domácích muffinů po půl lari její výrobky a v tržnici za 2 lari čurčchelu, což je takový závěs ze sušeného ovoce a ořechů. Nasávám svobodně vzduch a Honza se směje, jak jsem pookřála a že jsem jako vězeň, kterého vypustili na svobodu.

Vyměníme si další peníze a hledáme maršrutku, která by nás odvezla ke klášteru Gelati. Staví kousek od fontány v centru. Než ji najdeme, tak nám ta, co jezdí v jednu, před nosem ujede. To už ale víme, že další pofrčí až za hodinu, takže mezičas můžeme využít k návštěvě nedaleké židovské synagogy, na kterou nás upozorní ukazatel. Na židovské poměry je poměrně dost zdobená, vstupné se v ní neplatí a jsme tu prakticky sami. Dokonce se v jejím dvoře dá dotočit i voda.

Před druhou hodinou ale už sedíme poprvé ve svém životě v maršrutce. Honza kafrá, že se mu do uličky nevejdou nohy a nedokáže si představit, jak takhle nahrbenej zítra jede někam na Kavkaz. Otevírám okénko, abychom se nepotili a za chvilku už si to drandíme směr Gelati. Na vrcholku platíme za odvoz 4 lari. Za oba. Honza zírá, jak je to levný a zaujímá k maršrutce mnohem benevolentnější vztah. Vlastně to prý není tak špatný způsob dopravy, pokud se na něj člověk dopředu připraví a najde si včas to správné místo, kde nebudou jeho dlouhé nohy tolik utiskovány.

Samotný klášterní komplex z počátku 12.toletí je rozlehlý, nádherný a je v něm božský klid. No a jak už to bývá, ty nejlepší věci jsou zadarmo, takže se tu ani neplatí vstupné. Prolezli jsme si to tady křížem krážem a strávili tu dobrou hodinu a půl, cítili jsme se tu strašně dobře a oba jsme se s Honzou shodli, že z toho, co jsme v Gruzii viděli, pro nás byl kostel Gelati to nejhezčí.

Pak jsem začala řešit toaletu, což je u nás žen taková normálka. Nejprve jsem našla až úplně na konci areálu podivnou dřevěnou kadibudku, ale tu mi stačilo jen na chvilku otevřít. Nejen, že byla v tureckém stylu, ale ještě člověk mohl nejen cítit, ale i vidět to, co v ní zanechal předcházející návštěvník. Jsou chvíle, kdy si i žena nakonec radši řekne, když musíš, tak nemusíš. Potom jsem si všimla, že jsou tu i normální zvenčí evropsky vypadající zděné toalety. Evropské tedy nebyly, uvnitř se zase skrýval turecký styl, což jsem pochopila hned, když jsem viděla proti sobě utíkat zeleně vypadající evropanku, která běžela neznámo kam a znechuceně u toho gestikovala rukama. Jenže já jsem správně usoudila, že nic horšího, než jsem viděla ve dřevě, už vidět nemohu. Což jsem udělala dobře. WC bylo sice opravdu opět na turka, ale klasicky porcelánové, čisté, nadílka, kterou sem nanosili návštěvníci, zcela zakryta.

Pro citlivky ještě dodám, že u parkoviště před areálem jsme později objevili ještě jedny toalety, zda evropské, netuším. Bylo tu zamčeno. Ale upřímně řečeno, před nimi byla taková špína, že zájem o jejich návštěvu bych asi opravdu neměla.

Do odjezdu maršrutky nám zbývalo ještě skoro půl hodinky času, a tak jsme navštívili hned vedle kostelního komplexu místní hřbitov. I ten je pro nás zcela neobvyklý, takže rozhodně stojí za vidění. Hřbitovy v Gruzii jsou totiž dost specifické a zcela jiné, než jsem zatím kde viděla. Hroby nejsou nijak osázeny květinami, obvykle má každý kolem sebe plůtek a náhrobky jsou opatřeny fotkami (rytinami) nebožtíků v téměř životní velikosti. Některé jsou černobílé, jiné barevné, někdo je do půl těla, jiný v celé velikosti. Často mívá i každý svůj náhrobek. Místem se tu rozhodně nešetří. Jestli se mi to líbí, nedokážu říct. Někdy to působí až velkolepě kýčovitě, ale patří to prostě sem.

Nad hřbitovem se dá ještě vyběhnout cca 5 minut směrem trochu nahoru a najdete tu další zříceninu. I ta vypadá velmi pěkně, jen je třeba dávat pozor , abyste se dokázali vyhnout všem kravským lejnům rozesetým v trávě.

Zpáteční maršrutka mela mít odjezd v 16.30, přijela ale o trošku dřív, takže jen jsme došli k parkovišti, byla tu. Nabrala nás a k mému překvapení na nic víc nečekala, odjela hned, čili o 5 minut dřív, než nám cestou tam řidič říkal. Tak, snad si pamatoval, že nikoho jiného krom mě a Honzy nahoru nevezl a nebylo tedy, na koho by čekal, doufáme. Na druhou stranu jsme později nabrali i pár lidí, kteří na nás mávali po cestě. Jestli se jim jen nechtělo nahoru a čekali tak schválně, nebo se vrátit na zastávku jenom nestihli, netuším.

Po návratu do Kutaisi jsem se pak ještě vypravili na místní bazaar a zásobili se nějaký, jídlem a místními dobrotami.

Následovala procházka k Bílému mostu a nakonec katedrála Bagrati. Ta tedy vyčnívá vysoko nad městem a vyškrábat se k ní po nekonečných schodech mě málem stálo duši. Potila jsem se stejně jako ty chudinky sabaky, co je Honza ráno posílal kamsi jenom proto, že se mu nechtěly zubit na snímku a zuby ukazovaly spíš jen mezi výhružným vrčením. Sotva jsme potom došli ke katedrále, začalo lehce mžít. A mžilo čím dál víc a víc a víc. Taky se už šeřilo, a tak jsme si to tu jen rychle proběhli.

Do toho mi na bookingu přišla zpráva od Galiny z Kavkazu, kde jsme měli objednané ubytování od zítřka. Psala, že u nich v Mestii hrozně prší a bude pršet a dokonce sněžit i zítra. Žádný pořádný program dělat nepůjde, a tak si máme rozmyslet, jestli chceme vůbec přijet. Bylo to od ní strašně hezké, že dokázala povýšit náš zájem nad její. Takže jsem ubytování zrušila a jak jsme tak mezi kapkami deště kráčeli po osmé večer od katedrály Bagrati, pomalu jsme si uvědomovali, že od zítřka jsme vlastně bezdomovci a nevíme, co budeme dělat dál.

Večer jsem se tedy usadila v pokoji na posteli, listovala průvodcem a přemýšlela, co dál, zatímco Honza porovnával jednotlivé předpovědi počasí. Pršet bude ve čtvrtek asi všude. Nejen na Kavkaze.

Rozhodli jsme se tedy zůstat ještě jednu noc v Kutaisi, v Doors měli naštěstí volno, takže prodloužení pobytu o jednu noc bylo oboustranně výhodnou volbou. No a v pátek se místo do hor vypravíme do Batumi, což je gruzínská riviéra u Černého moře. Objednám tam ubytování v centru s podmínkou, že můžeme přijít dřív a nechat si v něm zavazadla, stejně tak, že nám je uschovají i do odpoledne, abychom si mohli projít město. Odpověď OK mě uspokojí a jdeme spát.

5.5.2022 – čtvrtek

Ve čtvrtek spíme jako zabití až do deseti hodin. Aby taky ne, zvuk nepřetržitého deště za oknem dovolí únavě, aby se s námi zabydlela v pokoji. Setrvalý slejvák začal už během noci, není kam spěchat. Venku prší a prší a v Gruzii je zima jako v Rusku. Sedím na kryté terase na otočném závěsném křesílku, které znám i z české reklamy a vždycky jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to asi je pohupovat se v něm. Kdepak by mě napadlo, že si to vyzkouším zrovna tady, v Gruzii, navlečená v teplé mikině a bundě.

Postupně sníme všechno, co jsme si včera nakoupili v bazaaru a dalších obchodech a začínáme přemýšlet o tom, že do večera nevydržíme bez hladovění. Venku ale pořád zuří ten déšť a vždycky, když jen pomyslíme na to, že už je možná mírnější a mohli bychom vyrazit pro zásoby, zlomyslně zesílí.

Ve čtyři hodiny začínáme šílet hlady.

Pláštěnky za námi vesele vlají, dešťové kapky padají a všudypřítomné sabaky konají svoji práci a štěkají na nezvané hosty. V prvním obchodě, na nějž narazíme, nenajdeme sýr, na který se Honza od rána těšil. Zaujmou nás ale dorty. Čokoládový, medový, karamelový, ohromné kusy, z nichž by v našich cukrárnách nakrájeli minimálně tři porce.  Každý kousek je za 3 GEL. To je tak 25 Kč v současném kursu. Sbíhají se mně sliny zvlášť, když uvidím stejně ohromné pudinkové kostky z lístkového těsta za 1,5 GEL nebo gruzínské koblížky plněné krémem za 18 GEL á kilo. Copak se tomu dá odolat?

Bereme celou krabici, čímž trochu zaskočíme zdejší prodavačku. Produktivita práce je v Gruzii celkem mizerná, to už jsme si všimli. I bez front, které tu nikde snad ani nejsou, než vás vybaví prodavačka v poloprázdném obchodě, jeden by možná i dřív vyrostl.  Takže při tak velké objednávce jako je několik kousků cukroví musí přijít ještě druhá prodavačka a společně začnou skládat a olepovat papírovou krabici. Ručně. U nás by jim zákazník mezitím utekl. Tady to tak prostě je.

Potom si ještě kupujeme placky plněné mletými fazolemi za 2,5 lari. Dokonce nám je i ohřejí v mikrovlnce. Nemám k tomuto jídlu zpočátku moc důvěry, protože luštěniny zrovna dvakrát nemusím a normálně se jim vyhýbám, ale ukáže se, že je to velmi syté a dobré. Odneseme si tedy vše na ubytování a tam se ve společenské místnosti společně přecpeme cukrovím.

S plnými břichy a taky, abychom měli za celý den nějaký pohyb, se vypravíme ven  potom ještě jednou. Honza chtěl přece ten sýr.

Tak se znovu objevíme kousek od katedrály Bagrati a náhodně najdeme stanici lanovky z centra a kolem ní prostor s pouťovými atrakcemi. Prší a vše je opuštěné, nejezdí ani lanovka, ani ruské kolo, stojí i ohromná houpačka, kolotoč i autíčka. Na vystaveném ceníku vidíme, že jedna cesta lanovkou stojí jen dvě lari. No, hádám, že nebyla postavena kvůli katedrále, ale právě kvůli těmto atrakcím. Chtěla bych totiž vidět to mrně, které se tak vysoko nad město škrábe po schodech jen proto, aby se nakonec mohlo za odměnu zhoupnout.:-))

Pokračování najdete v příštím článku, tak se sem nezapomeňte zase vrátit, budu se na vás těšit.
Pro upozornění na nové dobrodružství si můžete objednat můj mailový zpravodaj nebo mě začít sledovat na FB či IG.

Budu ráda, i pokud na blog upozorníte své přátele či známé nebo ho budete sdílet.