Pátek 6.5.2022

Ráno vstáváme lehce po šesté, abychom se v klidu stihli nasnídat, tzn. zdlábnout zbytek dortů a popř. chleba. Za pomalu vykukujícího sluníčka s předstihem a beze spěchu dojdeme 2 km pěšky k McDonaldu, odkud vyjíždí maršrutky směr Mestia, Tbilisi nebo Batumi.

Koupíme jízdenku za 15 GEL pro každého a poučeni z předchozí cesty a taky proto, že jsme tu brzy, vybíráme si sedadla podle toho, kde se nám jeví víc místa pro nohy. Sedíme tedy za sebou.

Maršrutka se brzy téměř zaplní a vyjede. Po cestě ještě nabere pár mávajících opozdilců a jsme plní. Na zadní pětce je to tělo na tělo. Téměř všichni jsou tu prostornější, a tak vystrčí dospělí chudinku malou holčičku na nepohodlné sedátko, které lze ještě sklopit v uličce.

Po nějaké době jeden z pasažérů vystupuje a Honza ho ze své strany pozoruje. Všímá si tedy, že jen, co jsme se rozjeli, začal ten člověk za maršrutkou zběsile mávat. Těžko říct, jestli se s námi jen chtěl rozloučit, jak posléze Honzu po gruzínsku utěšují ostatní spolucestující. Teda až tehdy, když přibližně po 30. kilometrech jeho českoanglické blekotavé ruštiny konečně pochopí, co chce říct. Honza se ale drží varianty, že se ten člověk snažil dostat k zapomenutému zavazadlu a že to pro něj bylo marný.

To už se ale vesele družíme. Tentokrát hlavně Honza, kterého si obzvlášť oblíbila šedovlasá místní učitelka a já až žasnu, co si za pomoci rukou i nohou všechno zvládnou říct.

Holčička sedící na sedátku uprostřed mezitím začne protestovat a chce k mamince. Na její místo tedy usedá udělaný Nico. Vystudovaný doktor, který ale prý kvůli korupci léčit nikdy nezačal a živí ho jiný bussines. Jaký jsem bohužel nepochopila, s Honzou ale probírají kde co, třeba i to, proč je v Gruzii tak drahé maso.

Po cca 150 km a dvou hodinách času jsme v Batumi a vyrážíme na ubytování. Mělo by být poblíž, v centru. Zvenčí to tedy vypadá dost odpudivě a jen těžko se dá tohle místo najít, pokoj je ale čistý. Dokud tedy večer neodhrnu vystlanou duchnu a nenajdu v ní zastlaná sluchátka. Raději ani nechci přemýšlet o tom, kdy byly cíchy prané naposled.

Nás teď ale čeká až do večera poznávání tohohle přímořského letoviska.

Máme lehce hlad a Honza dumá, že by bylo fajn zajít si jednou na jídlo do restaurace. Bohužel tentokrát polevím v pozornosti, a tak se nedržím svého zvyku, že nejlíp se člověk nají v nejšpinavější knajpě, která je obsypaná místními. Že to je chyba, mi dojde, sotva vstoupíme do čisté evropsky vypadající restaurace, kde nás okamžitě vítá rozšafná přátelská majitelka. A my jdeme jako telata na porážku, naše uši naslouchají lahodné reklamě o domácích jídlech, nejlepší kuchyni a skvělé chuti a ani se nepozastavíme, proč tu jsme úplně sami.

Samozřejmě je to chyba. Jídlo je především mastné, moc nám nechutná a s vděčnosti vzpomeneme na Natu ze Sibirjaku a její výtečnou kuchyni. Tohle bylo totiž zase to nejhorší, co jsme v Gruzii jedli. No aspoň nám paní barmanka poradí, jak se dostaneme k pevnosti Gonio Fortress, která má být pár kilometrů za městem. Je to autobusem číslo 16 a ten staví kousek odtud. Neschopna správně vyslovit název pevnosti, ukazuji řidiči nadpis v průvodci a když kývne, že jsme ve správnému autobusu i směru, ptám se ho na Деньги (peníze, děngi). Řidič ale mávne rukou, zavelí “Sadís” a už jedeme načerno. Zřejmě se tu jezdí na nějaké karty, jak jsme zjistili později, my ale žádnou nemáme, takže se tu občas jezdí i zadarmo. 😊

Samotná cesta busem je nepřekonatelným zážitkem. Hlava na hlavě, plno, ale přesto, hned jak nastoupím, pán zhruba v mém věku mi uvolňuje místo. Jsem v šoku, protože u nás v Česku by po mně “neštěknul” pes a nepustil by mě nikdo, ani kdybych byla o 20 let starší a v ruce svírala berlu. Jenže tady jsou lidé ještě nezkažení, a tak to podobně probíhá i po zbytek naší cesty. Lidé okamžitě vstávají, jakmile přistoupí někdo starší.

Je to tak milé a nakažlivé. Sama pomáhám usednout starší paní s taškou na kolečkách, přitom mi spadne knižní průvodce na zem a pán sedící naproti mně mi ho okamžitě přičinlivě podává. Prostě taková obyčejná ryzí lidskost, která se tu ještě nestihla vytratit.

Autobus staví přímo před pevností, nedá se to přejet. I tak nás ještě ohlídá starší pán, vedle něhož jsem stála při nastupování, a ukazuje, abychom nezapomněli vystoupit. Zamáváme si a pak už jsme venku.

Vstup do pevnosti je za 5 lari a uvnitř to vypadá hodně romanticky, i když Honza si posléze stěžuje, že to tu není až tak moc fotogenické. To se ale změní, když se těsně za našimi zády otevřou starodávná kovová vrata a nakoukne nevěsta. Honza propadne kouzlu okamžiku a na chvilku fotí cizí svatbu. Potom si předávají s ženichem kontakt a je jasné, že fotky později poputují z Česka až do daleké Gruzie.

Po prohlídce pevnosti čekáme, až pojede nějaký autobus, ale v gruzínském písmu se nevyznáme, takže těžko říct. Navíc nemáme tu kartičku a ani čas. Takže navrhuji, že budeme zpátky stopovat. To se Honzovi moc nelíbí, nezdá se mu to bezpečné, a tak mě tahá od silnice pryč. Ale za chvíli už stejně sedíme ve Fordu Escape z r. 2010, pán nás prý viděl, už při příjezdu, když jsme vystupovali z autobusu. Frčíme tedy směrem zpátky do Batumi a je to jízda vpravdě gruzínská, samá myška a rychlost rozhodně vyšší, než je ta povolená. Zdejší řidiči jsou evidentně zvyklí na poněkud divočejší styl jízdy a nevyvede je z míry ani kráva přecházející rozvážně silnici, nebo všudypřítomná cobaka, motající se mezi auty.

Co mě opravdu udivuje, je to, že za celý týden našeho pobytu jsem neviděla ani jedno přejeté zvíře, což při hustotě jejich výskytu je až neuvěřitelné.

Pán nás vysadí v centru. Přímo na bulváru, tedy přesně tam, kam jsme se chtěli dostat.

Začíná procházka.

Socha První polibek, Ali a Nino, fontány, Písmenková věž, náměstí…. a nespoutané moře. Užíváme si kouzla okamžiku a na pokoj se zpátky došouráme až kolem desáté.

Sobota 7.5.2022

Ráno nás probudí déšť. Už zase. Ještě chvíli tedy ležíme, jestli třeba nepřejde, ale nepřejde a vypadá to, že bude zase pršet celý den. Když trochu poleví, bereme si pláštěnky a vyrážíme ven. Honza si přál vyjet kabinovou lanovkou u centra, aby si užil výhledů, ale nakonec usoudíme, že to asi nebude to pravé ořechové. Krom výhledů už by tam měla být jen nějaká moderní nákupní galerie, což mi nepřijde jako příliš atraktivní místo pro trávení volného času. Navíc vstupné do lanovky je 30 Gel a déšť čím dál hustší.

Začínám cítit vlhko ve špičkách bot a to mám drahé outdoorové, které by se promáčet rozhodně neměly.

Po zvážení všech pro a proti se tedy rozhodujeme, že se do Kutaisi vrátíme o pár hodin dřív, než byl původní plán.

Se zavazadly a za deště lezeme do další maršrutky. Prý za 20 Gel. To tedy od včerejška nějak podražilo, povídám lámanou ruštinou šmrncnutou anglickým expensive. Zdražil benzín, snaží se řidič, ale tahle odpověď mě nepřesvědčuje, protože včera stál tolik, co dnes, tak myslím, že by měla platit i včerejší cena odvozu.

Jenže v ten okamžik zjišťujeme, že jsme zapomněli vrátit klíč od pokoje, takže zase z maršrutky ven. Honza vybíhá nazpátek do ulice Garganseli a mně ochotní provozovatelé maršrutek zamknou tašky do prázdné kanceláře. I když je můj muž rychlý jako laňka, stejně nám původní vozidlo ujede, takže si sedáme do dalšího společně s mladým polákem, který je právě na počátku své cesty kolem světa. Už nemám energii dohadovat se o ceně a taky nechci být protivná, když nám tu schovali ty tašky. Rezignovaně čekáme až a jestli se chytí další pasažér.

Trošku mě mate to, že řidič má za předním sklem jak cedulku Kutaisi, tak i Tbilisi, raději se tedy přesvědčuji, zda jsme dobře anebo se pojede tam, kam se sežene pasažérů víc. Ale klídek, Kutaisi je přece po cestě na Tbilisi, není proč mít obavy.

Tahle maršrutka je lepší a modernější, než ta ze včerejška. Hlavně mám trochu víc místa na nohy, kvituje tedy Honza s povděkem. Taky je ale vzadu naložená spoustou krabic se zbožím, které řidič mezi městy převáží a to je asi její hlavní úkol. Když vidím, jak je náklad zabezpečený, raději si rozmyslím sednout si dozadu na poslední sedadlo přímo před naloženým zbožím, jak jsem původně zamýšlela. Některá z krabic by mi taky totiž mohla přistát na hlavě. To se později ukáže jako prozíravé. Při jízdě se sice nesesunula ta krabice, kterou bych bývala měla za ušima, jen ta vedlejší, pokračovala ale plavně mezi sedadly až do uličky. Naštěstí pod ní nikdo neseděl, takže jsme bez újmy na zdraví i na životě přežili všichni.

Těsně před odjezdem přijde řidič vybírat a chce svých 20 lari. Jsem taková smířlivá a ochotná mu je dát, ale mladý polák se ozve, že včera jel za 15 a víc nedá. A tak jedeme za 15 GEL všichni.

Cesta je dlouhá, hrozně dlouhá. Trasu, kterou jsme včera absolvovali v pohodě za 2 hodiny, nemáme za sebou ani po 2,5 hodinách, až člověka napadne, jestli nás snad opravdu nevezou rovnou do Tbilisi. Ale prý ne, prostě to tak vyšlo, řidič dokonce zastaví po cestě u malého obchůdku a dá si kafe. Taky si prý můžeme dát, já teda volím raději nanuka.

Po třech hodinách jsme konečně na místě a stavíme u McDonalds. Rychle projdeme tržnici a kráčíme k našemu hostelu, který jsme záměrně vybírali tak, aby byl co nejblíž ke stanovišti maršrutek a mohli jsme k němu dnes i zítra dojít pěšky. Vypadá čistě, má to, co má mít a je vidět, že majitel to tu má vychytaný přesně tak, aby jeho klientela byla spokojená. Navíc je báječný, nejenže nám vytiskne letenky a Honza dostane na uvítání obligátní chachu, ale odveze nás i autem do centra, kam má náhodou cestu.

Máme totiž v plánu svézt se za 1 GEL lanovkou k atrakcím kousek od katedrály Bagrati a projet se na ruském kole. Jenže pořád lehce prší a lanovka nejezdí. To ubrečené počasí, které nás provázelo celým pobytem v Gruzii je prostě k vzteku. A na vztek je nejlepší co? Přece osladit si život, a tak si objednáme dortík v kavárně, okolo které jdeme, a potom se procházíme po městě.

Netrvá to dlouho a přidá se k nám všudypřítomná cabaka. Honza ji pohladí a cabaka, zoufale toužící k někomu patřit, má vybráno. Věrně ho následuje, ať jde, kam jde, počká i před obchodem, než si nakoupíme a pořád si kontroluje, abychom se jí neztratili.

Je nám pejska líto, ale jeho osud je osud jednoho z mnoha. Všichni jsou stejní, hodní, přátelští a sami. Ten náš naštěstí po cca 2 kilometrech potká druhou cabaku. I ta se s námi chce družit. Říkám jí, že my už ale svou cabaku máme a musí si najít někoho jiného. Je zklamaná, ale náš pejsek ji začne utěšovat, zapovídají se a nám se podaří nenápadně ztratit. Nelze zachránit všechny toulavé pejsky, kolik jich tu je. Ani jim nějak pomoci.

Na druhou stranu, oni nevypadají zase nějak extrémně zanedbaně. Mají relativně čistou hustou srst, vypadá to, že jsou i dobře živení, řada z nich je očipovaná. Proč netuším. Prostě to tak je.

Naši procházku zakončíme návštěvou hřbitova a pomalu dojdeme na pokoj.

Neděle 8.5.2022

Ráno nás opět a nepřekvapivě probudí dešťové kapky. Čert aby to spral. Otočím se na bok a spím dál. V dešti není kam spěchat, vstáváme tedy až o půl deváté. David z hostelu nám dovolí nechat si zavazadla na pokoji a jdeme tedy rovnou do centra. Déšť pomalu ustává a v nás pomalu klíčí naděje, že třeba lanovka dneska už pojede. Je neděle, všichni jsou doma a i gruzínské děti se chtějí bavit.

Ale nejede. Ani náhodou. Není slunko, není zábava. Bohužel.

Nakupujeme si teda aspoň nějaké jídlo, zákusky a taky gruzínské cukrovinky. Je toho kupa a vše je dobré a nešizené. Zjišťujeme, kdy má odjezd maršrutka na letiště a vracíme se pro zavazadla. U okénka kupuji za pět lari pro každého jízdenku a hledáme ten správný vůz. Přes airport prý jede maršrutka na Batumi, říká řidič jednoho z vozů a už nás cpe dovnitř. Trošku mě tím znejistí, protože včera jsem si zastávky u letiště vůbec nevšimla, takže si raději jeho informaci ověřím u paní v pokladně. Ta to ale potvrdí, a tak opět oba odjíždíme směr Batumi a Honza na navigaci v mobilu pro jistotu kontroluje směr naší cesty.

Vypadá to dobře, uklidňuje mě po chvíli, opravdu se suneme k letišti. A pak jsme tam. Přibližně 100 metrů od něj maršrutka zabrzdí, řidič vykřikne Airport a vyhází nám rychle zavazadla. Na nějaké kontroly, zda jsme něco nezapomněli, není prostor. Než se vzpamatujeme, je pryč.
Tady se s cestujícími nikdo nemaže. Pokud něco zapomeneš, nemáš šanci uvidět svou věc znovu.

Na letišti jsme poměrně brzo, z odletové cedule zjišťujeme, že do večera letí jen 2 letadla a ráno další dvě. To by mělo být bez problému, myslíme si a pohodlně se usadíme do křesílek v odbavovací hale. Najíme se, napijeme a okamžik, kdy otevřou check in, samozřejmě propásneme. I když je to asi jedno, lidé jsou tu nacpaní v jednom velkém nahodilém chumlu a místní obsluha, namísto, aby je nějak korigovala do řady, dělá spíš ještě větší zmatky.

To je ta typická gruzínská organizovanost, pronese Honza se smutkem v očích, to i v tom Maroku to měli uspořádáno lépe, a to jsme odtamtud odlétali v době covidu po uzavření hranic, kdy v jeden den odlétali všichni turisté uvízlí v zemi, takže to byl nějaký mumraj.

K okénku se ale nakonec dostaneme velice brzo, protože místní organizátorka si náhodně vybere chumel cestujících včetně Honzy a pouští ho k odbavení, zatímco mě uzavírá do skupiny lidí, kteří, zdá se, budou odstaveni stranou tak dlouho, dokud neprojdou všichni ostatní. Máváme ale na sebe, že patříme k sobě, a tak mě paní nechá proklouznout taky mezi vyvolené.

Pak už jenom kontrola zavazadel a tam si, jako ostatně téměř vždy a všude, v kontrolním rámu vesele zapískám. Jenže jsem v Gruzii, a tak zatímco Honzu jen tak ledabyle prohledají, moje slečna je extrémně horlivá a vytipuje si mě jako nebezpečnou pašeračku či teroristku a téhle myšlenky se odmítá vzdát. Nejdřív mi prohmatá každý faldík a když nic, krom přebytečného tuku, na mém těle neobjeví, následuje test na drogy. Jsem klidná, nechápu, co by tam tak asi mohla najít, když nepiju ani kafe, v životě jsem nekouřila a mám odpor dokonce i k polykání legálních prášků typu aspirin. Nevyjde jí tedy nic, ale stejně nevěří. Znovu mě omete tím svým štětečkem, hrábne mi i do tašky, dlouho čekáme a zase nic.

Honza mě tahá za ruku, ať nezdržuju a už jdu, ale já na rozdíl od něj tentokrát rozumím a pod výhružným pokynem slečnina kolegy, si netroufnu udělat ani krok. Následuje třetí ometení mé osoby štětečkem a opět žádný výsledek, rozuměj, žádný POZITIVNÍ výsledek.

To ale nikoho neuspokojí, když už se rozhodli, že mají záchyt, musí přece něco najít, takže když ani tento test neprokázal, že jsem další česká pašeračka Tereza, slečna mi vyskládá celý obsah tašky.
Všichni si tedy mohou prohlédnout moje špinavé ponožky i spodní prádlo a … nenajde se zase nic.

Kupodivu, za celou dobu buzerace si třeba nikdo nevšimne mého příručního zavazadla a když se odmítnu přihlásit k Honzově fotobrašně s odkazem, že je jeho, tak, i když k sobě evidentně patříme, nikoho ani nenapadne, že bych ten kontraband mohla pašovat v ní.

Nakonec mě ale pustit musí. Všechny moje věci jsou prozkoumány do poslední nitě a nenašlo se nic. 🙂

Sumasumárum, i když jsme měli spoustu zajímavých zážitků, pobyt v Gruzii nám tentokrát nevyšel tak, jak jsme si představovali. CHtěli jsme strávit víc času v přírodě a byli jsme vlastně téměř pořád ve městě. Počasí však neporučíš a někdy je třeba se mu přizpůsobit a užít si dovolenou tak, jak je to možné. Což si myslím, že se nakonec povedlo. 🙂

Týden v Gruzii nás komplet (včetně letenky, ubytka, dopravy, vstupů i mlsání) vyšel cca na 8000 Kč na osobu.

Pokud se vám moje povídání líbilo, budu moc ráda, budete-li mě sledovat i nadále. Můžete si objednat mailové upozornění na nový článek nebo mě sledovat na FB ši IG. Případně obojí. 🙂