2.7.2022

Flixbus není žádný veselý výletní autobus se zpívajícím Josefem Bekem za volantem. Naopak, je to dobře seřízená přepravní mašina, která zastavuje jen tam, kde musí, tj. na plánovaných zastávkách. Vystoupit, zkontrolovat jízdenky a nabrat zavazadla, nastoupit a jedem.

Zastávky jsou opravdu krátké a já, pamětliva několika zoufalých recencí, popisujících hrůzné příběhy děvčete, které si na zastávce odskočilo na WC a když se vrátilo, autobus i jeho kufr byl pryč, raději neskáču nikam. Ne každé dobrodružství musí člověk v životě zažít.

Jsem ale jenom ženská, a tak v Lipsku už začínám mít problém, který zkřížené nohy nevyřeší. Toužebně vyhlížím nápis WC a na nádraží ho brzy objevuji, viditelný i z našeho autobusu. Jenže přistupuje jen pár lidí a nevystupuje nikdo, takže se opustit autobus bojím. Dnes už bych řekla “chválabohu”, protože vím, že celou proceduru bych jistojistě nestihla.

Nakonec mi tedy nezbývá jiné řešení, než obrnit se trpělivostí a použít toaletu v autobusu. Kupodivu je německy čistá a to je cajk. Teda jen do té chvíle, než se autobus začne na silnici motat, všelijak se otáčet, a to všechno samozřejmě v okamžiku, kdy já stojím dole v kabince v podřepu a hází to se mnou tu na dveře, tu na mísu či na umyvadlo. Čert aby to spral, kleju, ale nakonec se celou operaci se podařilo překvapivě dokončit bez ztráty kytičky. 😊 Jsem volná a slibuji si, že po dobu cesty budu míň pít.

Jak už to tak obvykle bývá, ani ne za čtvrthodinu hlásí řidič skutečnou a nefalšovanou přestávku.

Deset, nebo možná jen pět minut, mrká na nás spiklenecky.

Jsem samozřejmě naštvaná, Kdybych to věděla, tak do té autobusové kabinky vůbec nelezu, ale co už, chci si aspoň na tom WC umýt ruce. Pochopitelně narazím do zamčených dveří, stejně jako Honza, který teda spíš narazí do mě.

Než se ale vzpamatujeme, stojí před námi starší německý pár (no, dobře, tak jsme vrstevníci) a vesele mává klíči. Prý za ně dali 50 centů, hlásí značně rozesmátá paní, a strašně ji baví, že za toho půl Eura půjdeme do kadibudky všichni čtyři. Pak mi ukazuje ponožky, které má nacpané v sandálech, opakuje něco o zimě a klimatizaci v autobuse a já se hned cítím jako doma, v Česku. A je to taky poprvé za naši cestu, kdy mi dochází, že Němci nejsou až takoví suchaři, jak se u nás v Česku traduje, možná s nimi bude i sranda. 😊)

Letos jsme si totiž na první červencový víkend naplánovali Labskou cyklostezku z Hamburku a chceme ji dát na těžko a když to půjde, tak i na divoko.

Do cíle dojedeme i s našimi koly krátce před půl jednou, vystoupíme na hlavním nádraží a než si je ustrojíme a nakoupíme v německém Kauflandu, jsou tři. Teprve teď začíná naše dovolená a sjíždíme k Labi.

Počasí nám přeje. Zatímco včera všude lilo a děly se psí kusy, dnes je příjemně slunečno, přitom však nic úmorného, od moře fouká mírný větřík, takže se jede fajn. Honza nás navede na cyklostezku, krásný asfalt, všude je klid a mír, akorát… cca po deseti, patnácti kilometrech začnu být netrpělivá a rozpačitá z toho, že nikde nevidím to Labe.

Mhm, mhm, odpoví mi na mou kritiku Honza a vzápětí zavelí, ať tedy odbočím vpravo, že tam určitě někde je a my ho pojedem najít.

Po dalších dvou kilometrech dojedeme k řece.  Ta tedy stejně není vidět, protože je schovaná za protipovodňovým valem. My ale víme, že tam je, stačí na něj jen vyběhnout anebo vyjet,  a to je to důležité. Jedeme tedy dál a časem i ta řeka vykoukne a my ji můžeme pozorovat.

Vypadá to tu tak trochu přímořsky. Labe je doširoka rozlité. Občas se objeví hausbót. Plují tu i docela  velké lodě. A podél vede asfaltová cyklostezka, Není kam se ztratit, voda si vás totiž vždycky najde.

K večeru však začneme pomalu hledat my, a to kam složit hlavu. Na noc jsme vybavení a pokud to půjde, plán je absolvovat Labskou stezku i na divoko, navzdory tomu, že spaní ve volné přírodě prý v Německu neradi vidí. Ono tu popravdě řečeno k mému údivu zatím není ani mnoho kempů. Potkali jsme jeden a ten ještě stál na druhém břehu.  Musel by nás k němu odvézt přívoz. Kdybychom tedy chtěli a to mi nechcem. Přece jen hlava na hlavě a malý stan ukotvený mezi obytňáky, to není zrovna to, co preferujeme.

Projíždíme tedy podél břehu a přemýšlíme, jestli si troufnout někde ustlat anebo radši ne. Přitom zaregistrujeme další pár našeho věku pohybující se na široce obtěžkaných kolech. Je nám trochu povědomý, později si vzpomeneme, že ho vlastně známe z Flixbusu. A ještě později se dozvíme i jméno obou cyklistů – Anettu a Mika jsme totiž od té doby potkávali v průměru minimálně jednou denně. Nebylo tak těžké si jich všímat, k mému překvapení tu zase tolik cyklistů jedoucích dálkovou trasu natěžko není.

V sobotu jsme se ale ještě neznali,takže jsme jenom zkonstatovali, že náš zájem bude asi podobný. Chvíli se tedy vzájemně předjíždíme a oni pak zapadnou do křovin podél Labe.  My se naopak od řeky odpojíme a zamíříme k blízkému lesu u Geesthachtu, kde po 45 najetých km najdeme útočiště.

3.7.2022

Ráno jsme spali docela dlouho a vstali až někdy kolem půl osmé.  Honza dospával nevyspání z minulé noci, protože na rozdíl ode mě se v autobuse neprospí, ale poctivě hlídá.  V lese byl po celou dobu klid a ani my jsme nikoho nerušili. Snad leda chrápáním, ale to se nepočítá. 😊

Po snídani jsme zamířili opět směrem k Labi a cesta nás hned navedla k dalšímu kempu. Tak dobrá, zdá se, že jich tady bude dostatek. Tenhle vypadá čistě a poklidně, ale je tu hlava na hlavě, převážně přívěsy a obrovské rodinné stany. To bychom si tu připadali jako chudí příbuzní, poznamená Honza a já to cítím podobně. Omrknu tedy aspoň ceny, abychom si udělali hrubou představu. 5 Euro stojí malý stan a za každého dospělého 9 Euro. Pak se něco platí ještě za místní poplatek.

U kempu ovšem cesta končila, protože u pěšiny podél něj se skvěla značka zákazu vjezdu pro kola a tu jsem v krutopřísném Německu odmítla porušit se slovy, že už nám snad stačilo to spaní. Později jsme ale zjistili, že Anetta a Mike se s tím nemazali a projeli tam normálně. 😊

My jsme si tedy dali objížďku. Honza nás chtěl navzdory průvodci (www.labskastezka.cz) a mapy.cz, které ho navigovaly a tady prý místy selhávaly, navést zase co nejblíže řece. Kodrcalo to tam a jeli jsme jako šneci. Což jsme si uvědomili hlavně, když jsme ve 12.00 hodin mrkli na hodinky a Honza hlásil, že jsme ujeli 25 km.  Tak to je teda mazec, vrčela jsem, protož v mých představách jsme měli dneska ujet kilo a to asi tímto tempem, nezvládnem, že jo?

A chceš něco vidět nebo spíš hltat kilometry? smál se mi Honza a měl vlastně pravdu. Projížděli jsme si říčními meandry, obdivovali lekníny, pozorovali rybáře i plavení koní. A teprve potom jsme najeli na tu pravou Labskou stezku s nádherným pohodlným německým asfaltem, jaký u nás nemáme povětšinou ani na silnicích první třídy. Cyklisté tu jezdí na vrchu protipovodňových valů, odkud je vidět do daleka a lze pozorovat nejenom řeku, ale hlavně nádherné sametové nivy podél ní plné ptactva. Místy to tu vypadá, jako byste jeli vedle ZOO a nahlíželi do ptačích voliér. Kačeny, labutě, ale i desítky čápů, volavek. Nemohla jsem se té krásy vůbec nabažit.

Občas se řeka samozřejmě ztratí v dáli, občas také na protipovodňovém valu asfalt chybí, ale vždycky se dá jet i pod ním, protože tam je často cyklostezka taky. A někdy vás trasa přivede až přímo k toku řeky, kde se dá třeba i vykoupat, což jsme také i využívali. Do vesnic a městeček se vlastně ani nemusí zajíždět, i tak ale zahlédnete pěkné střechy z pálených cihel a občas také došky, i když těch se vyskytovalo nejvíc už včera u Hamburku. Je to tu celé malebné, jako z ladovského obrázku a s odstupem musím říct, že krajina, kterou jsme projížděli v neděli a možná ještě v pondělí patřila určitě k nejkrásnějšímu úseku cesty.

Než jsem tuhle cestu plánovala, tak mě někteří lidé zrazovali od toho jet proti proudu řeky kvůli převýšení. Nakonec, byl to i Honza, který má ještě v čerstvé paměti, jak jsem před pár lety naplánovala jet proti toku Bečvy a celou trasu pak hekala a nadávala, proč všichni v protisměru jedou tak zlehka. Tehdy to byla trapná chyba, tady jsem směr zvolila záměrně. Jede se po rovině a jediná převýšení, která absolvujeme, jsou, když cesta na protipovodňovém valu náhle skončí a my musíme sjet dolů. To dá rozum, že na dalším valu to zkoušíme znovu, protože po vrchu se jede nejlíp. Je tam výhled a ještě pěkně fouká vítr do zad. Nejvíc stoupání tedy uděláme, když při dalším nájezdu vyjíždíme na val, abychom zjistili, jestli tam cesta pokračuje anebo ne. Nejenom my, i Němci jsou totiž vtipálci a dokážou vyvést asfalt nahoru a pak nepokračovat nikam. 😊

Dostáváme se pomalu do svižného tempa, protože vítr nám duje spíše do zad nebo do strany. Vítr totiž nejčastěji fouká od moře, jak jsem se dozvěděla z průvodce Labskou stezkou ještě před cestou. Proto není třeba se protisměru bát. I teď, když se zrovna zvednul vítr o něco víc, vidíme, jak protijedoucí cyklisté funí a jedou na sílu, zatímco my jsme úplně v pohodě.

Navečer se vykoupeme v Labi, já se ponořím v bezpečí zátočiny, Honza zkouší udělat pár temp, ale raději toho nechá. I mimo hlavní tok je říční proud docela silný a kdyby si člověk nedal pozor, mohla by ho voda vzít klidně s sebou.

Vjíždíme do malebného městečka Domitz s krásným starobylým kostelem a pevností FESTUNG. Ta už je samozřejmě zavřená, takže ji obdivujeme jenom zvenčí. Potom se vypravíme směrem na Lenzen a šlapeme jako draci, protože někde za ním chceme dneska spát. Obloha se ale zabarví do černa, někde v dáli je vidět i duha. No tě bůh, to není dobré znamení, jestli nás čeká stavění stanu v děšti, a to ještě ani nevíme kde, šlápneme do pedálů ještě víc. Jenomže v Německu je free camping tak nějak nelegální, tady na nás ještě na každém rohu číhá značka sovičky a přeškrtlý stan.

Dojedeme k rozhledně před městečkem Lenhen a mrak se, zdá se, odkulil na druhou stranu. Honza šteluje navigaci, kde je poblíž les, zatímco já zvažuji, jestli bychom neměli jít do normálního kempu, i když se mi moc nechce. Těch lidí tam. A všichni budou nějakým způsobem slyšet a těžko respektovat náš zvyk zalomit to hned, jak je stan postavený. Stojím zapřená o řídítka kola a čekám, co Honza vymyslí. Zatím to tedy vypadá, že nic.

V tom se proti mně vyloupne Němec středního věku a ptá se mě, co my tady takhle skoro v noci (je 9) a jestli nehledáme ubytování. Honza ukazuje na naši bagáž a pán jestli teda potřebujeme kemp. Honza že by radši free a pán rozpřáhne ruce, že to teda kdekoli, načež Honza využije jedno ze čtyř německých slůvek, které zná. Naučil se ho až tady ze zákazové značky se sovou: verboten – zakázáno. A pán hned chápe, což teda nechápu zase já, protože mluví německy a zná pár anglických slůvek, zatímco my komolíme angličtinu a špikujeme ji těmi čtyřmi slůvky německými, která zase známe my. Ale kupodivu si rozumíme a to je nejdůležitější, takže nás navede, ať jedeme po stezce ještě cca 500 m dál, že je tam oficiální parkoviště, jen tak na trávě a pořád na něm stojí přes noc nějaké karavany a nikdo to neřeší, takže nevidí důvod, proč by někomu měl vadit malý stan.

Tož tam jedeme. Parkoviště poznáme okamžitě podle značky P, trochu rozježděné trávy a jednoho obytňáku, který už tam nocuje. Jsou v něm dva postarší Němci, pán kupodivu umí anglicky, takže spolu ještě hodíme řeč. Ptá se, kolik jsme dneska ujeli, tak povídám, že 110 km. Jemu to přijde hodně, že prý normální je tak 80 a koukat kolem sebe. Což si v příštích dnech vezmem za své. Anebo to jenom tak vyšlo.

Postavíme si stan, ještě se večer jdeme projít k hausbótu, který za dne nabízí posezení, prodej kafe nebo zmrzliny, opodál se pasou všudypřítomné ovce a na nás je vidět ze všech stran. Ale cítíme se v bezpečí a kolem desáté zalehnem.

Pondělí 4.7.2022

V noci trochu sprchlo, ale žádné závratné přívaly. Ráno otočím stan a ten za chvilku proschne. Sbalíme se, aby po nás nezůstala ani stopa. Já dokonce seberu tyčinku Snikers, která zůstala pohozená ve křoví, aby to snad nebylo na nás, že děláme bordel. Je ještě nerozbalená, ale její prapodivný tvar dává tušit, že už nebude OK. Strčím si ji mezi ostatní odpadky vepředu do košíku, abych ji vyhodila do prvního odpadkového koše, který najdeme. A ten je pod rozhlednou, k níž jsme se vrátili, abychom si na ni za světla vylezli. Za tu chvilku mám košík plný mravenců, kteří Snikersku evidentně objevili dřív než já. Inu, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, takže zatímco Honza už je nahoře a spokojeně fotí, já vyklepávám věci z košíku. 😊)

Po rozhledně už míříme na Lenhen. Je potřeba nakoupit jídlo a hlavně nemáme vodu.

Diskont, na který nám dala tip místní důchodkyně (slůvko shop tady nikdo nezná, ale všichni jsou strašně ochotní, a tak jsme se časem naučili používat součet obchoďáků jako je Lidl, Kaufland, diskont, a to už všichni věděli), se vyznačuje hlavně tím, že všechno, co je v akci, je už vyprodané. Tak nakoupíme nějakou šunku bez ní, mléko, pečivo a hlavně za necelé euro tvarohový cheescake. Sbíhají se mi na něj sliny, je sladší, než jsem zvyklá, ale vem to čert, jsem na dovolené, sice nezhubnu, ale ani neztloustnu, říkám vítězně Honzovi. A pak si skočím ještě pro jeden.)

Potom se projíždíme městečkem, prohlížíme si jeho cihlové domky a teprve po pár kilometrech se napojíme na řeku.

Míříme na Wintenberg. Tady si chci dojít v Kauflandu na toaletu a taky si umýt vlasy. To se ale nepovede, protože jim tu teče jen studená voda a na tu se tak úplně necítím.

Pokračujeme po levém břehu dál, což možná nebyl nejlepší nápad, protože krajina nám tu přijde méně zajímavá než včera, kdy jsme se vší tou nádherou rozmlsali. Když se objeví další most, okamžitě na něj vjedu a to je naopak nápad dobrý. Dostaneme se totiž mezi dvě ramena řeky na území nikoho. Cyklistů je tady minimum, v podstatě pořád jedeme sami. Jenom krajina, občas pasoucí se chundelaté ovečky, čápi, potkali jsme dokonce dvě pěkné útulny, v nichž by se dalo normálně přespat, kdyby nebylo tak brzo. Při jízdě jsme jednou zahlédli i lišku.  Vůbec se nebála, pózovala Honzovi před fotoaparátem, takže jsem hned svého muže poučila, ať ani nepomyslí na nějaké hlazení. To bude vzteklina jak vyšitá.

Dále jsme pokračovali na Havelburg a Sandau. Tam jsme si mysleli, že si ještě dokoupíme nějaký chleba na ráno a vodu, ale žádný shop tu neměli, jak mi prozradila místní rodina užívající si siestu na zahradě. Byli všichni hrozně ochotní a než jsem se vzpamatovala, dali mi dokonce balenou vodu, abychom neměli problém.

Na téhle cestě jsem si hodně poupravila mínění o upjatých nudných a povýšených Němcích, jak praví český stereotyp. Naopak, snad všichni lidé, které jsme potkali, byli usměvaví, ochotní, vstřícní a dokonce i vtipní .

Šlapali jsme tedy pohodově dál kolem malebného mechového lesa, až Honza prohlásil, že je unavený a chce se pořádně vyspat.  Tak jsme to zalomili už o půl osmé. Ujeli jsme 87 km.

Úterý 5.7.2022

Je ráno a ačkoli Honza večer sliboval, že když půjdeme brzo spát, tak si pořádně odpočine a vstane ráno v šest, nemám sílu ho budit. Chrní jako nemluvně a, když o půl šesté vylézám ze stanu na toaletu, ani to s ním nehne. Už včera na něm bylo vidět, že je unavený, a tak si říkám, že je možná na čase si reálně začít uvědomovat, že po padesátce nám oběma síly přibývat nebudou.

Já cestu kupodivu tentokrát zvládám dobře, i když obvykle to bývá právě naopak, jsem pomalá a Honza na mě všude čeká. Však si taky stěžuje, že napříště si se mnou dá zase radši nějakou tu pahorkatinu, protože jak věčně kolo do kopečka tlačím a on na mě musí čekat, tak si vždycky v klídku odpočine.

Ale už zase jedeme, pustíme se po levé straně slepého ramene, ale táhne nás to pořád dál a dál od řeky, což se nám moc nechce. A tak se Honza intuitivně dá víc doprava. Dostaneme se na místní komunikaci, kterou ale evidentně cyklisté moc nevyužívají, protože nepotkáme ani jednoho. Povrch je šotolinový, ale ta německá šotolina je udělaná mnohem líp než u nás, takže se na ní jezdí překvapivě dobře. Brzy zase najedeme na asfalt a už to pěkně sviští. Krajina je tu taková standardní, chybí mi ohromné nivy a ptačí voliéry na nich. I tak ale občas potkáme srnku nebo zajíce a poletují tu vrány a ostatní ptáci. Každou chvíli se také zjeví přenosné oplocení a za ním se pasou desítky chundelatých oveček. Většinou jsou tu samy, bez dozoru, ale občas je některý chovatel vybaví i pasteveckým psem na hlídání. Ten je pak odhání, kdykoli kolem projede někdo na kole, což je na cyklostezce poněkud prekérní, protože jsou odháněny docela často.

Co mě ale fascinuje, to je to, že tu nejsou žádné širé lány, jak známe u nás ze zemědělských družstev. Naopak, je tu spousta remízků jako přirozeného oddělení půdy.

Když narazíme na další pasoucí se ovečky, přivítá nás také velká cedule Forbidden a vede nás to na objížďku. O objížďkách se zmiňoval i průvodce, opravují a rozšiřují cyklostezky a je tedy třeba stezku opustit. Já mám ale takový nápad, jak by se to dalo obejet, kdybychom to s Honzou vzali tamhle tou polňačkou, tam přece žádný zákaz není.

No bodejť by byl, v Německu nikdo polními cestami nejezdí, mají tu krásné cyklostezky a všude. Takže dojedeme ke stavbě a tam si můžeme prohlédnout německé cestáře, jak to vypadá, když se staví u nich. Protože dál to opravdu nevede, leda bychom to Labe přeplavali. Což teda nevím, co bychom tam dělali, prý se staví na obou stranách.

A navíc, my chceme vidět Jerichow. To je nádherný kostelní komplex, vstup do něj je za 7 Euro. Prohlédneme si ho ale jenom zvenčí, jsme na kole, to bychom nikam nedojeli.

Další cesta je spíš úmorná než zábavná. Fouká protivítr, Honzova navigace nás navádí mimo Labe a ani krajina tu není 2x výjimečná.  Navíc mě pořád zlobí rýma, se kterou jsem odjížděla už do Hamburku, vrací se mi kašel a trochu cítím škrábaní v krku. K tomu dojedem k dalšímu Forbidden a Honza do toho zákazu hrdinně vjede. Vrčím, že do zákazu nikam nejedu, ale nedá si říct a odbyde mě ze slovy, že já už si vybrala ranní kufrování s polňačkou, takže on má na podobný nápad taky právo.

Kupodivu dojedeme v pohodě až k dalšímu rozcestí, ale tam nás čeká zase další zákaz.  Honza je rozjařený, jak mu to vyšlo a chce pokračovat, ale kousek za značkou už jsou po zatáčce vidět opravdu těžké stroje a práce na silnici. Od stezky se tedy odkloníme a vjedeme do vesnice. Honza studuje navigaci, já čučím do blba a říkám si, že to zase bude zbytečných kilometrů a kdo ví, kam se dostaneme.

Naštěstí jsou tu ale hrozně ochotní lidé, takže nás místní obyvatel šikovně navede neznačenou trasou a nezajedeme si téměř nic.

I krajina je tu už zase hezčí, vítr fouká zase do zad, sluníčko svítí, přes cestu nám přeběhne další liška  a my se dokonce vykoupeme v další zátočině v Labi. Voda je příjemně teplá a po koupeli pomalu začneme hledat spaní. Byli bychom asi schopni jet dneska ještě dál., ale jsme pár kilometrů od Magdeburgu, ale kdo by chtěl uvíznout bez střechy nad hlavou uprostřed města velikostí naší Prahy?.

Tentokrát rozbalíme stan v lesíku u místního přírodního koupání. Ještě zdálky slyšíme hlasy, štěkot psa a pokřikování pejskaře. Pak už spokojeně spíme.

Ujeli jsme 82 km.

Středa  6.7.2022

Ráno vstáváme opět pozdě, na to už jsem si zvykla. Po snídani tedy vyrážíme přímo směr Magdeburg. A v městském parku 6,9 km od centra (byla tam značka, vím to přesně) nás zastihne známé Beee! Beee!

Ovečky. A ani nejsou za ohradníkem. Naprosto volně přebíhají přes cyklostezku a je jim úplně fuk, že už nejsou ovce vesnické, ale městské. Jsou tady doma a ty cyklisto se jim přizpůsob. 😊

Něco málo nakoupíme a snažíme se vymotat z města. Je to tu rozkopané, samá objížďka. Hrozně nás to zdrží, ale nakonec jsme venku a jedeme na Randau. To už jsem hladová jako vlk a těším se na svačinu, první odpočívadlo ale raději mineme, vypadá to tu jako u nás, papírky od WC, rozbité lahve. Bramborový salát z Penny raději vybalíme až o pár km později. Potom míříme na Barby a tady, kde se vzali, tu se vzali, najednou nás předjíždějí naši drážďanští souputníci. Řízné Servus! nám jasně ukazuje, že si stále držíme stejné tempo (aneb jak pravil Honza, taky toho ujedou čím dál tím míň). Bohužel jazyková bariéra je příliš velká, takže jsme jako v němém filmu. Oni německy, my pokusy z angličtiny. Tak jo, radši zase ahoj, no.

Z Barby jedeme po starém železničním mostě. Vlaky už tudy nejezdí, pro cyklisty jsou tu zátarasy, aby své kolo jenom vedli. Honza se se svou náloží sotva protáhne a to myslím, ještě jednu brašnu musel odepnout. Počasí je trochu chladnější, než včera, ale jede se skvěle a na kolo je ideální. Přesto Honza už od rána sýčkuje a vnucuje mi svoje předpovědi počasí. Bude pršet a hodně, opakuje pořád. Začne brzo ráno, nestihnem sbalit stan a bude pršet celej den, je stále hlasitější.

Nakonec mě přesvědčí, že by to chtělo trochu luxusu a dopřejeme si penzion. Jeho dešti sice zas tak moc nevěřím, ale láká mě možnost umýt si pohodlně vlasy. Přes booking vyberu Penzion U bobra v Seckby, ale objednávku z opatrnosti neprovedu. Co když tam nedojedem? Nebo se změní Honzova předpověď a my si ubytování rozmyslíme. 

Před Seckby potkáme partu rozjařených německých cyklistů. Chtějí se bavit a jazykovou bariéru neřeší. O žádném dešti nic netuší a vůbec, to je nesmysl, mávají rukou.
Spát budou ale v hotelu.

Honza si pořád stojí za svým, a tak o půl osmé vlezeme k Bobrovi a berem cimru za 70 Eur pro oba včetně snídaně. Navíc se tu dají nabít všechny mobily, powerbanky a data jsou gratis. Co si přát víc?

Najeto 74 km.

Čtvrtek 7.7.2022

Zas mě ten Honza dostal, vrčím si ještě před pátou ranní, když vstávám na toaletu a pozoruji jedním okem mužskou osobu spokojeně si chrnící v kanafasu a druhým okno.. Venku ani kapka vody.

Jenže pár minut po tom, co znovu ulehnu, se situace diametrálně změní. Na parapet dopadnou nejdříve první nesmělé kapky, ale postupně déšť sílí a sílí. Hustě pršet nepřestane ani před snídaní a déšť pokračuje i v 10.00, kdy máme vyklidit pokoj. Přesuneme se tedy na zdejšíí zahrádku patřící k penzionu a pod krytou pergolou si střídavě čteme a využíváme volná data ma mobilu. Možnost zůstat déle na pokoji nám nikdo nenabídne.

V poledne se počasí umoudří. Ustrojíme tedy naše kola a za opravdu lehounkého mžení konečně opustíme Stechby.

Sotva opustíme vesnici, ozve se za námi řízně Servus. Naši drážďanští kolegové jsou sice možná o trochu vlhčí než my, ale je vidět, že i oni si  na spaní našli nějaké kryté místo.  Za pomoci googlu my pokorně přiznáme penzion a oni seník někde na statku.  Je evidentní, že jsme podobného věku a tak už si všichni uvědomujeme, že spaní venku a wild cemping je sice super, ale zdravé ledviny jsou zdravé ledviny. 😊

Oba mají snubní prstýnky, tak si pak dělám s Honzou legraci., že asi nebudou milenci, že  to mají spíš jako svatební cestu. Ten mě ale odbyde konstatováním, že na TAKOVOUHLE cestu se milenky neberou, tohle že je odměna pro manželku po 20. letech.

Jedem dál přes Pratau a Witrenberg s nádherným kostelem, střídavě sundáváme a nandáváme pláštěnky podle síly deště. Většinou jen lehce mží. Nejsilnější déšť je z Worliz do Pratau. Marně hledáme při cestě nějaký přístřešek. Včera jsme jich potkávali mraky a dneska nic, nic, nic. Když konečně zastavíme, Honza naladí další předpověď. V 8 má opět pršet, tvrdí procítěně, a tak si raději najdeme vhodné spaní v nejbližším lese.

Ujeli jsme 62 km a večer v 8 spadlo přibližně 6 kapek.

Pátek 7.7.2022

Ráno není po dešti ani památky. Na obloze se sice trochu honí mraky, ale to je jenom proto, aby nás udržely ve střehu.  Zase se ale udělala docela zima. Dokonce taková, že mě po pár km jízdy přiměla k tomu, abych si vzala bundu a přes cyklokraťasy přetáhla tepláky, Když jsem do sandálů navlékla i barevné ponožky a přetáhla kapuci z bundy přes helmu, je dílo zkázy dovršeno.

Sotva ujedem pár km, narazíme opět na Anette a Mikeho. Spali v nějakém kanoistickém klubu. Mluví o platbě 10 Euro, to jim teda pěkně závidíme. Inu, výhoda domácího prostředí.

Vítr fučí a duní, ale jede se dobře. Když se člověk podívá nahoru do korun stromů, vidí, že duje opravdu dost, ale fouká nám do zad, takže jedeme jako draci a já za sebe tedy musím prozradit, že i když jsem zatížena brašnami, jsem rychlejší než když si to doma (taky po rovině) mažu na kole nalehko. V jednu chvíli dokonce potkáme skupinu důchodců na elektrokolech. Poklábosíme, popřejeme si šťastnou cestu a pár kilometrů jim dokonce stačíme. Pak Honza začne štelovat zase navigaci a už jsou pryč…

K večeru se přece jen oteplí, takže se i ošplouchneme v řece. I tak jsme ale na stezkách většinou sami, nepotkáme klidně 10 – 15 km ani živáčka. A pokud jo, je to evidentně teta z vedlejší vesnice nebo děvčata mířící do kostela na jógu. Snažíme se ujet co nejvíce, protože zítra už se chceme vrátit domů a tak jedeme opravdu co nejdéle do večera. 110 km

Sobota 8.7.2022

Tentokrát vstaneme opravdu brzy. Už po šesté ráno. Sbalíme stan a dupeme směrem na Míšeň. Tady vjedeme do města, protože majestátní hrad nás láká k vidění.  Obdivujeme ho ale jenom zezdola, co bychom na prohlídce dělali s naloženými koly? Není lepší si slíbit, že se sem někdy později vrátíme bez nich?

Jak se blížíme k Drážďanům, lidí na stezce přibývá. Mají ale většinou jen malé brašničky, je sobota, jedou se prostě projet.

Za to my vjíždíme do města jako králové. Drážďany nás okouzlí svojí majestátností ještě víc než Míšeň. Pane jo, jakto, že jsem tady nikdy před tím nebyla, zírám s otevřenou pusou a hltám na náměstí bramborový salát a šunku.

Teď už nám zbývá jen koupit jízdenky a jet domů. Hlasuju za Flix, Honza chce vlak. Tak tedy jdeme na nádraží na informace a čekáme a čekáme. Když se přiblížíme času odjezdu vlaku, pochopí i Honza, že tudy cesta nevede. Fronta je dlouhá příliš.

Pár kliknutí mobilem a máme jízdenky na Flixbus. Sice má taky svý mouchy, jako že řidič neumí připevnit do držáku moje kolo a tak mi ho nakonec položí do úložného prostoru, kde zabere rázem polovinu místa.

Do Prahy ale dojedeme bez nehody.

Pokud jste dočetli až sem a článek se vám líbil, můžete mě začít sledovat na FB nebo IG nebo si zrovna objednat můj mailový zpravodaj, aby vám neutekl další článek.