7.- 8. 4. 2023

Jde za vámi někdo? vybafla na mě jakási paní zoufale, když jsem se na Velký pátek, co noha nohu mine, šátrala o turistické holi nahoru na zříceninu hradu Halfenburk.

Netuším, odvětila jsem jí po pravdě, protože Honza už dávno fotil mezi ruinami bývalého hradu, a jestli je mi v patách někdo jiný, jsem neměla ponětí.

Tak myslíte, že se za zatáčkou budu moct vyčurat, aby mě nikdo neviděl? vydechla paní úlevně a než jsem stihla pokrčit rameny, byla pryč. 

Inu, to jsme my ženy.

Nejsme s Honzou tentokrát na žádném velkém putování. Letos o velikonocích je možná ještě větší kosa než loni a tak jsme svoje ambiciózní plány vonící jarem a teplem už uprostřed týdne notně zredukovali, až ze čtyř dnů vznikly jen takové dva malé výlety.

Ráno jsme ještě navštívili tchyni a teď se přesouváme  zprovoznit po zimě její chalupu v Lužických horách. Zřícenina Helfenburku je téměř po cestě, tak jsme si ji vybrali jako dnešní turistický cíl. Ani jeden z nás jsme tu totiž ještě nikdy nebyl. Cesta od parkoviště se k hradu vine jen asi 2 km a převýšení není taky nijak závratné. Zvládá ho i rodinka jdoucí proti nám spolu se dvěma psy a kozou.

Počkat! To jako vážně?

S kozou?

Honzo, foť to! okamžitě instruuji svého fotografa, ale než ten vyloví svůj Pentax z fotobrašny, vidíme už jenom kozí zadek. 😊

Nahoře nás potom překvapí opravdu krásná zachovalá zřícenina, z níž se skoro tají dech. Je bez vstupu, pouze tu najdete kasičku, do níž může každý něco vhodit dle svého uvážení. Slyším, jak cinkají nějaké mince, kterými za nás přispěl Honza, a pak už si obcházíme nádvoří.

Po schodech vystoupáme i nahoru do věže, nejdřív po těch venkovních a potom po točitých uvnitř. Ty jsou snad dělané pro trpaslíky, pomyslím si, když se kolem nich ovinu zkroucená celým tělem a připadám si jako tanečnice o tyči. Notně zchromlá tanečnice, dlužno dodat. Navíc je na jednom místě černočerná tma, jak sem vůbec nedopadá světlo. To je něco pro klaustrofobiky, hudrám, našlapuji opatrně na minischůdcích a křečovitě se cela shrbená držím okolní stěny. To jsem fakt zvědavá, jak polezu dolů, přesně na takových místech mi začínají fobie, že spadnu, pokutálím se dolů, rozrazím si hlavu….
Přitom kousek přede mnou naprosto beze strachu poskakují malé děti. 🙂

Uf a jsem nahoře, Je tady nádherná vyhlídka do všech stran. Honza fotí, já se kochám, kocháme se oba.

Svět je sice zrádná potvora, ale stejně je krásnej, usmíváme se na sebe.

A potom cesta z věže dolů. To už Honza tuší, že je zle, přece jenom se mnou už pár cest absolvoval a ví, že hrozí, že se kousnu, začnu se klepat a kvůli těm dvěma neosvětleným metrům odmítnu jít dolů.

Radí mi teda, ať si posvítím mobilem, což rázně zamítnu.

Nemůžu přece držet mobil v ruce, rukama se budu přidržovat!

Oběma rukama!!!! zdůrazňuju.

Vůbec mi nevadí, že ostatní inkriminované místo přeskakují jako kamzíci. My sestupujeme pomalu, Honza jde přede mnou a svítí, já šátrám rukama a opatrně našlapuju. Přitom, jak je schodiště nízké, narazím hlavou nejdřív z jedné strany.

Auvajs.

Pak z druhé strany, aby byly boule symetrické jako dva parůžky.

A už jsme dole.

Bylo to hezký, viď? říkám už zase v pohodě.

Jdeme lesem zpátky. Ještě nás čeká Kalvárie v Ostré, což je křížová cesta na konci obce. Její největší slávu už odvál čas, a tak je trochu omšelá, schody popraskané, sochy poničené, povalují se tu jako bezhlaví rytíři, čekající, jestli ještě nepřijde jejich čas. Nahoře v kapli nás čeká mini výstavka, osvětový plakát, spíš snad krutá vzpomínka na 70. léta a na kostely, které tu byly a hlavně mohly být, kdyby….

Kdyby jsme nežili tak, jak jsme tehdá žili. Kostely ve Verneřicích a dalších obcích, které stát nechal zdemolovat a bylo mu jedno, jestli část výzdoby pochází třeba z Olivetské hory. I toto je naše česká historie. Krutě barbarská a sebezničující.

Před kostelíkem potom najdete poeziomat, stačí zatočit klikou a vybrat si autora. Já si vybrala Magora Jirouse, bývalému režimu poťouchle navzdory.

A pak už nás čeká autem cesta dál, přes zámek Zahrádky, Modlivý důl, zámek Zákupy, Pekelné doly, Ajeto, na všech těchto místech už jsme mnohokrát byli, nejčastěji na kole, takže tu tentokrát rozhodně nestavíme.

Na druhý den jsme se potom vypravili přes malebné Kryštofovo údolí na velkolepou stavbu hradu a zámku Frýdlant, abychom si tu užili na vlastní kůži zimu, kterou zažívalo panstvo v zámeckých, popř. hradních zdech. Jak je poslední dobou zvykem, k dispozici je několik okruhů, my si vybrali ten zámecký, ale asi bych ho nijak zvlášť nedoporučila, je pěkný, to ano, ale není v něm nic výjimečného, tak za stejných 180 Kč zkuste třeba hrad.

Následovala krátká procházka po náměstí městečka a pokus o výstup na místní rozhlednu. Ta měla být podle jejích webovek zavřená, ale přece jenom, říkali jsme si, když jsou ty velikonoce, mohli by ji výjimečně zpřístupnit i v dubnu.

Tak nezpřístupnili. Jsme tu sami. Jen my a dětské hřiště.

Co už? Aspoň si můžem prubnout houpačku na něm. 🙂
A věřte nebo ne, jen se tak trochu zhoupnout může být občas taky fajn.


Jestli se vám článek líbil, budu ráda, když mě začnete sledovat. Můžete si objednat mailový zpravodaj, popř. se stát mým fanouškem na FB nebo IG.