Myslím, že holky nakonec nejvíc ocenily můj nápad dopravit se i s batohy od libereckého nádraží do Vesce taxíkem. Ano, od mého posledního článku, kde jsem vzdávala slávu letním festivalům, uběhlo pár let, taky covid a všeobecné zákazy shromažďování, ale to neznamená, že se nechám odradit a žádný hudební festival už nenavštívím.

Píše se rok 2022, je nám padesát plus a chystáme se po třech zamrzlých letech na Benátskou. Jedeme vlakem a představa, jak se totálně vyřídíme už přesunem od libereckého nádraží na Vesec, se ani jedné z nás moc nelíbí.

Takže jsem navrhla, že si vezmem taxi.

😊
Pravda, holky koukaly dost vykuleně, co jsem to zrovna já, známý strýček Skrblík, vymyslela. Ale když jsem jim zamávala před očima výsledkem svého vyšetření EKG vyšetření (było naprosto v normě), které jsem den před festivalem jako správný hypochondr absolvovala, nikdo si nedovolil ani ceknout. Tak důkladná příprava na fesťák totiž nenapadla ani jednu.

 Festivalová doprava začínala jezdit až od čtyř a my se vlakem do města dokulily už po druhé, abychom były v klídku a mohly si vybrat pěkná místa pro naše tři stany. Pokud bychom se tedy do areálu nějak dostaly. Všechny jsme měly staré těžké krosny, to kdyby nás zase někdo chtěl okrást. Tu váhu, kterou měly, bych totiž případnému zlodějovi ze srdce přála. I ten těžkej spacák, který jsem do své krosny narvala, protože lehkého by byla na ukradnutí škoda. Akorát teda nosit to na zádech nebyly žádný lázně.

Ve vlaku se k nám přidal další známý, Janin kolega z práce. Tonda je prý už v důchodu, což se dalo lehce identifikovat podle obřího lodního kufru na kolečkách, se kterým vyrazil zase on a který nám dával nahlédnout, s čím budeme vyrážet za dalších 10 let.

A pak taky zjištění, jaká věková kategorie dneska na ty festivaly jezdí. Hudební festivaly se totiž staly minimálně z poloviny doménou skorodůchodců, což, a že už něco pamatuju, za našich mladých let vážně nebývalo, protože člověk byl už v pětadvaceti málem mrtvej.

Na liberecké nádraží jsem ale dorazila vybavená. Měla jsem nastudovaná čísla místních taxislužeb a taky jejich ceny. Stačilo jen zavolat na tu, která vyhrála moje výběrové řízení a sdělit jí, že potřebujeme opravdu velké auto, protože jsme čtyři spíše většího vzrůstu a každý z nás má krosnu o objemu připomínajícím svého majitele. Takže vlastně nejlíp autobus.

Ve sjednaný čas nedorazilo nic.

Teprve když jsme po dvaceti minutách začali volat znovu, kde že ten vůz je, dozvěděli jsme se, že už jede, nemusíme mít strach.

Taxík dorazil po půl hodině. Taxikář byl hrozně milý a upřímně se nám omlouval.

Akorát přijel fabií.

Fakt jsme nechápaly, jak do ní chce nacpat nejenom nás, ale i tři krosny a jeden loďák, které jsem hlásila už při objednávce. Povedlo se mu to levou zadní a někteří naši rodinní příslušníci si po této informaci dodneška myslí, že fabie je zázračný vůz. Ti ostatní zase nevěří, že se to skutečně stalo.

 Za cestu jsme zaplatili všichni dohromady kilo, takže jsme se v součtu dostali na běžnou cenu MHD, na kterou bychom ale buď museli dvě hodiny čekat anebo se nejdřív pěšky harcovat od vlakového nádraží k autobusovému a potom by nás čekala ještě delší cesta z Vesce. Díky nápadu s taxislužbou jsem se pro naši skupinu stala hvězdou odpoledne, která si mohla užívat svých pět minut slávy. 😊

Pak se ukázalo, že pořadatelé zakázali taxíkům vjezd až do areálu a řidič nás tedy stejně musel vyhodit už na kruháku pod kopcem, takže nás čekalo stoupání i s našimi čtyřiceti zavazadly. Moje hvězda tím zase mírně pohasla. 😊

Funěli jsme jako čtyři krokodýli, když je vytáhnou z vody na sluníčko. Popruh od mého 30 let starého batohu se mi brzy zaříznul do ramene, což bylo svým způsobem i dobře, protože při bolesti pravé trapézy jsem brzo zapomněla na to, že mě bolí levá strana hrudníku. Tam byl sice díky absolvovanému EKG infarkt vyloučen, ale znáte to, co když si kardiolog nevšimnul. 😊

Na půl cesty k pokladně už jsme se všichni topili v potu. Nejlíp na tom byl Tonda s kufrem, ale ten zase díky kolečkům nemohl využít ani jednu zkratku přes trávu a musel okolo nás stále kroužit po asfaltu jako Země kolem Slunce.

Vysílená  Jana se s vyplaženým jazykem zeptala hlídajícího pracovníka areálu, kudy nejblíž do stanového města, a ten ji hned nasměroval do dalšího kopce vpravo, abychom to měly kratší. Trošku jsem znejistěla a ptám se ho, jestli opravdu nemusíme jít nejdřív k pokladně, aby nás do toho městečka pak pustili (vstupy jsme měli koupené dopředu), protože už vím, že organizace příchodu není u Benátské zrovna silnou stránkou.

 Jasně, že ne, dušoval se, a tak jdeme.

Za pár metrů další místní zaměstnanec. Sedí si na kameni, hraje si s mobilem a co se děje kolem, mu je naprosto šumák. No tak jsme ho od těch her odtrhli a ptáme se, jestli jdeme dobře. To ho očividně nezajímalo, jen ať se báby s dědkem projdou. Takže jsme se dozvěděli, že neví. Neví, kde je stanové městečko, neví, kde je areál, neví, kde je cokoli.

 Zeptala jsem se ho tedy, jestli ví aspoň, na co tam vlastně je. To ale nevěděl taky a sklonil hlavu k mobilu.

 Šli jsme teda dál a doufali, že dobře.

 Odpovědi, po kterých jsme tak prahli,  jsme dostali až u parkoviště pro auta a ani jsme se nemuseli ptát. Lidé, dezorientovaní, stejně jako my, nám hned a bez dotazů hlásili, že jdeme sice dobře, ale nejsme opáskovaní ke vstupu na festival,  a tak nás do stanového města, které už je cobydup, nikdo nepustí, měli jsme jít nejdřív k té pokladně.  Leda, že ukecáme ostrahu, což se nám může a nemusí povést, protože oni to měli také tak.

Jana vypadala, že zkolabuje místo mě. Iva kulila oči jak vodník ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny a já si začínala pročítat svůj výsledek EKG, abych si ověřila, že mi skutečně nehrozí srdeční kolaps.

Tonda si sednul na svůj kufr a odmítal se hnout.

Tak jsme se rozdělili.

Na ty, kteří už nemůžou a na ty, kteří nemůžou taky.

Jana s Tondou šli k městečku, aby se nemuseli vracet s bagáží a my s Ivou vyrazily k té pokladně. Tam jsme se nechaly opáskovat a zeptaly se, kudy nejblíž k tomu městu. Mávnutí rukou se slovy „někde tam“ nám opravdu pomohlo v orientaci, a tak jsme to nakonec vzaly podél plotu areálu, protože tam se nedá zabloudit, když ty stany mají být vedle. Tak to jsme si teda pomohly. Jak cesta začala, tak skončila, jen vyšlapané stopy podobných trumberů jako my dvě nám dávaly najevo, že v tom nejsme samy. Uf. Skákaly jsme jako zranění kamzíci a snažily se zachovat směr. Iva mi později prozradila, že měla strach, že tam zkolabuju, ale nakonec jsme zhruba o půl čtvrté došly do cíle.

Janu i Tondu dovnitř pustili s tím, že jak městečko opustí, už se do něj bez pásky zpátky nedostanou. Pán, co to tam hlídal, už taky nebyl žádný jinoch, takže je evidentně nechtěl mít na svědomí.

Jana nám naštěstí duchapřítomně zajistila pěkná místečka pro stany a chránila je vlastním tělem, takže se vše nakonec povedlo. Máme stany u sebe, celkem v rovině a tak akorát blízko jak ke vchodu, tak na toalety. 

Aspoň že to.

No a pak už je vše na pohodu. Zadní vstup do areálu asi tak 50 m od našich stanů nás vyloženě nadchnul.

A program jsme si taky skvěle užili, i když občas pršelo. Pořád lepší déšť a pláštěnka než sluneční výheň.

Takže nezbývá než si znovu zavýsknout: Sláva letním festivalům. 😊

Fotky jsou tentokrát spíše ilustrační z jiných akcí (foto: Jan Weber), jen ta poslední se stany je autententická, ale zase je na ní vidět, že za moc nestojí, protože autorem jsem já.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat dál. Ať už na fb, na IG nebo si objednáte můj mailový zpravodaj.
Vrátit se můžete i k mému staršímu článku na podobné téma:
https://dobrodruzka.cz/2020/07/03/slava-letnim-festivalum-aneb-slecna-marplova-zasahuje/
Tady pro změnu na Jamrocku honíme zloděje. 🙂