To, co mě v Chebu zaujalo úplně nejvíc, byl Chebský hrad pocházející z 9. století a pak taky hradby vedle něj a výhledy do okolí. Byla druhá půlka listopadu, barevné listí vymalovalo krajinu spolu s všudypřítomnou mlhou do snivého mystična a otvírací doba se zkrátila na pouhých 10 -15 hodin o víkendu od soboty do neděle.

My dorazili v sobotu před desátou a nejprve se pokochali Na šancích výhledy na park. Hrad byl hned vedle a paní na pokladně ho zpřístupnila už pár minut před otvíračkou. Vstup byl překvapivě zdarma právě proto, ze už je listopad, jak nám vysvětlila paní kastelánová, a nebyla tedy otevřena Černá věž a vnitřek hradu. I tak ale byl ten prostor nádherný a zcela nás okouzlil.

Cheb samozřejmě  není jenom hrad. My jsme navštívili i kostel, muzeum a galerii výtvarného umění, kde mají obrovské prostory s obrazy od gotiky po současnost. Mě zaujalo hlavně první patro s několika obrazy E. Filly a Josefa Čapka. Honza ovšem dává přednost progresívnějším formám umění, takže mě zatáhl k instalaci rohlíku propíchnutého 2 špendlíky.

Posléze se ale ukázalo, že není až tak velký milovník moderních instalací, jak jsem si myslela. Neustále totiž přemítal, co se stane, když rohlík ohryžou myši, zda je dílo nenávratně zničeno anebo proste vezmou další rohlík a vyrobí se nový originál.

Čekala ho ale ještě jedna rána, to, když jsme vešli do Retromuzea, které je s galerií spojeno a kam jsme také ze zvědavosti nahlédli.

To už jsem vážně tak starej, že si tohle všechno pamatuju? protočil můj partner oči v sloup ve chvíli, kdy jsme zahlédli dětskou aktovku do školy a starý tranzistor. Copak je naše dětství už retro?

Kousek od náměstí je pak ještě kostel s věží a přímo na něm proslulý Špalíček. Na ten jsem se obzvlášť těšila. Jedná se o soubor několika na sebe nalepených vysokých budov – obchůdků a hospůdek, jehož genius loci byl dle našeho názoru zcela zničen nevzhlednými stříškami a deštníky před zdejšími restauracemi.

Dalším městem, kam jsme se tady na západě chtěli podívat, byly Františkovy Lázně. Je zajímavé, že každé ze zdejších lázeňských měst je něčím specifické a ani ty kolonády nejsou v Karlových Varech, Mariánkách a tady obdobné. Z Františkových Lázní dýchá pohoda a klid, což ale mohlo klidně být i tím listopadovým termínem a minimem lidí venku.

Kde je ale ten slavný František? Ať koukáme, jak koukáme, žádné bezprizorní dítě tady nevidíme. Když však zadáte do googlu výraz „socha Františka“, google ví a zavede vás neomylně na místo.  Ovšem pohladit si notně osahaného frantíka, aniž byste vypadali jako pedofil, je v listopadu dost obtížné. Někdo se o něj velice dobře stará, a tak byl oblečen v pleteninovém oblečku, aby snad náhodou neprochladnul.

V okolí Frantovek jsou ale i jiná místa k vidění. My jsme zvolili hrad Seeberg, o němž jsem do té doby ani netušila, že existuje, a rašelinnou památku SOOS.

SOOS má mnoho společného s Kladskou, která se nalézá přímo u Lázní Kynžvart a o níž už jsem psala. Jsou tu stejné dřevěné turistické chodníčky a upravená trasa, taž na to, že se tu vybírá vstupné. Rozhodně ale doporučuji si ho zaplatit (je součástí i Karlovarské karty, pokud budete mít), překvapí vás tu zajímavé, mnohdy krásně barevné vývěry podzemních vod. Mně se nejvíc líbilo žluté zabarvení a pak také místy pustá, až šedivá měsíční krajina, která chvílemi působí docela zlověstně. Ne, tady bych opravdu raději neriskovala stoupnout si mimo vyznačený chodníček a vsázet se, jestli nedopadnu jako Vítězslav Jandák se svým „Do tanku v tank“ ve známém českém filmu Tichá bolest. 

Volání S.O.S. by nám totiž na SOOSu nemuselo pomoci.