22.-23.4.2023

Na parkoviště u obce Dneboh jsme dorazili až kolem jedenácté dopolední a hnedka šupky dupky po modré směrem na Drábské světničky. Ty jsou odtud jenom kousíček, zhruba kilometr. Akorát když se tam vydrápeme, zjistíme, ze nejvyšší a nejlepší vyhlídka je uzavřena. Prý že je v katastrofálním stavu, čteme na ceduli.

Škoda, že když Honza včera zkoumal na netu zdejší okolí, tuhle podstatnou informaci se nedozvěděl. Ale přece to nevzdáme, když  jsme dole vyplázli 30 korun za parkovné, rozhodně nebudeme popojíždět jinam, mrkneme na sebe a zamíříme směrem k hradu Valečov.

Návštěvníků je tu dost, přiznávám, že jsem to v této roční době ani nečekala. Je teprve 22. dubna, první slunečný den a ten zřejmě vytáhl do přírody spoustu výletníků. Taky jsem ještě před týdnem jezdila do práce na kole navlečená do zimní bundy a dneska si mašíruji  jen tak v tričku a elesťákách vyhrnutých ke kolenům. Příroda kvete a voní.

Lidí je tu jako psů. Nebo spíš psů jako lidí. Místy si tu teda připadáme jako na psím cvičáku. Snad každý výletník má s sebou psa, mnohé rodiny klidně dva. Psi odhodlaně táhnou své majitele vpřed a ti za nimi klopýtají. Jindy si zase malý pejsek spokojeně hoví v náruči svého páníčka a nepůjde po svých a nepůjde.
Tak jo, beru zpět, jako na psím cvičáku to tady moc nevypadá, ale evidentně by ho potřeboval kdejaký psík a hlavně jeho majitel. 😊

My nejprve dojdeme přes plošinu Hrady k bývalému Píčovu statku, což jsou moc hezké ruiny, a od těch překrásnou krajinou až k Valečovským bytům.

Copak to asi je? říkám si v předtuše, ze se tu chopil výstavby nějaký developer. Zvlášť poté, co se v roce 1926 v Kavčině; tj. tam, kde parkujeme, zřítilo na obec cca 3 mil. kubických metru zeminy, by se někdo mohl pokusit o opožděnou výstavbu pod záminkou, že již mrtvým majitelům bývalých domů postaví náhradní bydlení a shrábne za něj balík peněz.

Navzdory svému názvu a mé bohaté fantazii jsou ale Valečovské bytové jednotky jen byty ve skalách, spíše takové polojeskyně, kde původně žili skuteční lidé, skaláci. V jedné studené světnici tak pět nebo i šest. Počítám, že to se sem sotva vešli. Pravda, byli tenkrát menšího vzrůstu, ale to nic nemění na skutečnosti, že dneska by takhle nikdo žít nechtěl, ani kdyby rozloha jeskyní byla dvojnásobná. A vlastně ani nesměl, protože děti z těchto rodin by dozajista odvedla sociálka do dětského domova.

Musel to být hrozný život takhle v podhradí, zamýšlím se a uvědomuji si, jak se pořád vzdor současným problémům či inflaci má naše generace dobře.

Protože jestli si myslíte, že byste se narodili do hradu či zámku, tak s tím bych vážně moc nekalkulovala. Těch princezen nikdy nebylo tolik jako služek, kuchtiček a podruhyň, tam bylo příležitostí k seberealizaci vždycky dost.

A to už dojdeme k samotnému hradu. Je to spíš polozřícenina, ale krásná, a je vidět že na její obnově bylo odvedeno hodně práce. Vstupné do věže na vyhlídku je za 50,-Kč a to rozhodně dejte. Předně jsou tu krásné výhledy a pak taky uvidíte sošku zdejší Madony obrovnanou různými mincemi. Jsou všude okolo ní i ve škvírách ve skalách. Patrně si lidé myslí, že si díky ní koupí za peníze štěstí. 

Dole pod hradem je pak areál, v němž se konají různé koncerty v rámci valečovského léta. Okamžitě jsem se Honzu snažila nalákat na nějaký ten rock, ale kdež. Prý tak leda na Lucii Bílou.

Zpátky to bereme pres obec Zásadka a stavujeme se v místní knajpě na kofolu. Jsem v šoku z lidové ceny 25 Kč za půllitr a to je prosím kofola opravdu točená. Kdy já jsem takovou cenu jenom naposled viděla?

Štamgasti vypadali spokojeni i s cenou piva a nápoje lítaly jeden za druhým tak, jak to bývalo zvykem dřív, než se ceny zvrtly do nesmyslů. Navíc paní nabízela i jelení guláš a polévku.

Tak já jí tady udělám aspoň malou nepodstatnou reklamu.

My už se ale dali po silnici dál, abychom později zahnuli doprava a podél dalších skal, skalek a vyhlídek se pomalu došourali zase zpátky do Dnebohu.

Tady nás čekala naše historicky první noc v autě.

Kvůli ní jsme vlastně tenhle víkend podnikli. Vyzkoušet si, jaký to je vyspat se v osobáku a jestli se v něm dá přežít třeba i týden.

Což se ukázalo, že opravdu dá, a docela v pohodě. Budeme tedy bez obav moci vyrazit hned v pátek směr Francie, kde právě spát v autě máme v úmyslu, a vy se můžete těšit na další článek právě odtud.

Na neděli už jsme chtěli jen navštívit v Sobotce zámek Humprecht. Bohužel však stejně jako Drábky, i tady měli zavřeno.

No co, tak jsme jeli domů.

Spaní vyzkoušeno.

Můžeme začít balit……

Za přečtení děkuji a za případné doporučení svým přátelům také. Pokud mě chcete sledovat dál, můžete si objednat můj mailový zpravodaj nebo mě sledovat na FB či na IG. A příští článek už bude z Francie……..