Plně naložené auto se trochu šklebí a nezdá se, ze by mu byl náš plán strávit společně tělo na tělo přibližně 10 kalendářních dnů úplně po chuti.

Vy jako ve mně budete i spát? remcá a kulí přední světla vzhůru.

To je zase nápad a vůbec, kdo z vás ho dostal?

Honza se tváří, že nic neslyší, protože mluvící auto přece neexistuje. No a já se přiznávám, že nápad to byl můj.

Vždycky mě fascinovali němečtí a holandští důchodci se svými obytnými dodávkami a říkala jsem si, že bych chtěla prožít stáří taky tak. Do důchodu teda zatím ještě docela daleko a dodávka ve vlastnictví také žádná. Ale máme velkej osobák a v něm to půjde taky.

Tohle bude jeho zahajovací velká jízda.

Abychom neztráceli čas, po zralé úvaze vyrážíme už v pátek 28.4. 2023 ve 4 odpoledne.

Přece jenom, cesta je to dlouhá a pro řidiče bude lepší, když si ji rozdělí, protože je neřídím, jen vymýšlím tyhlety nesmysly. Během zbytku dne tedy prosvištíme Českem a ráno se probudíme nějakých 150 nebo 200 kilometru od hranic na německém dálničním odpočívadle. Je to tu tak trochu jako venčírna psů, konstatuju, když se zálibně koukám na paní, která svírá v ruce tři vodítka a na každém z nich jí visí jiný pudl. Názory na to, kterým směrem vyrazit se u každého z těch čtyř evidentně liší. To čivavka se radši nese v náručí, aby si nezamazala nožičky na poplivaném asfaltu.

Z vedlejšího osobáku vylézají dokonce tři osoby, jak později zjišťujeme, je to táta, syn a jeho slečna. Všichni zletilí.

A my si dělali starosti, jestli se do auta vejdem, mumlám. Sedíme u dřevěného stolku a pojídáme kus českého řízku, který jsem ještě narychlo stihla před odjezdem usmažit.

Pak už hbitě bereme roha směrem do Francie.

Hranice na rozdíl od Honzy spokojeně prochrupu na předním sedadle auta a když se proberu, přivítá mě krajina podobná té u nás a přece trochu jiná. Možná to dělají barvy. Jasně žlutá řepka olejka, sytě hnědá hlína, na louce se pasou bílé krávy. Když tak o tom dneska přemýšlím, jiné než bílé kravky jsem ten první den strávený ve Francii vlastně  neviděla. Tmavnout začaly až k večeru. 😊

První zastávku v nekonečné jízdě si uděláme pár km před Nancy. Co máte taky v autě ty dlouhé hodiny dělat, když nespím, tak prostě koukám a zevluju z okýnka. I proto mě zaujala řada bílých křížků v jednolité, až geometrické hromadě. National cementary Chamoix, přečteme si na vstupní brance, když už máme odložené auto a vstupujeme dovnitř. Jsou to hroby padlých vojáků v letech 1914-1916.

Každý křížek má své jméno a ukrývá svůj dávno zapomenutý příběh. Ty mrtvé, co tady leží, si už dávno nikdo nepamatuje a jejich bolesti i radosti  jsou mnoho let uzavřeny pod zemí. Možná z nich střípky ještě přežívají v motýlech, co tu na jaře poletují, nebo ve volně kvetoucích pampeliškách a sedmikráskách. I díky nim to tu působí poklidně a smířlivě.

Jen občas někdo přijde vzdát úctu dávno mrtvým vojákům a uvědomí si pomíjivost života. Anebo prostě jen tak na chvilku zastaví. Stejně jako my…..

Cesta už neubíhá 2x rychle. Zatímco v Německu jsme většinu cesty strávili na dálnici, tady ve Francii jsme se už na dálnici nenapojili. Jednak nechceme platit mýtné a druhak, co uvidíte z cizí země z dálnice?

Vůbec nic.

A my chceme vidět všechno.

Až kolem čtvrté hodiny odpolední přijíždíme do Nancy a tady máme naplánovanou zastávku spojenou s prohlídkou města. Zaparkujeme v ulici Rue Charles III, kterou jsme si zvolili jako výchozí bod k poznávání města. Později ale zjišťujeme, ze jsme si mohli zvolit klidně jakoukoli ulici, protože se tu parkuje úplně všude, snad jen s výjimkou Place Stanislas/Stanislavova náměstí. Nemusíte tedy brát na nic ohledy a  klidně zaparkovat přímo v centru, zastavit u památky, kterou chcete vidět a svým vozem trochu pošramotit výhled ostatním.

My máme ale trošku problém s parkovacím automatem. Návod je tu ve francouzštině a přepnout si ho do angličtiny, které taky moc nerozumíme, se naučíme až o pár dnů později, takže nyní úplně nechápeme, co a kolik se po nás chce. Nakonec po důkladném rozmýšlení dovnitř přístroje vhodíme 2 Eura v domnění, že si kupujeme čas na 3 hodiny.

Vyjede nám ale parkovací lístek platný až do 2.5. 2023, 11.20 hodin. Čili tu můžeme (možná) stát 3 dny.

Dodneška netuším, jestli se o víkendech a svátcích prostě neplatí anebo jsme se třeba nevydávali za rezidenty či to jinak zmáčkli blbě.

Každopádně 3 hodinky jsou na základní  pohodovou prohlídku centra Nancy tak akorát.

My to bereme přes park Charles III a necháme se navigovat ke Stanislavovu náměstí. Po chvíli se před námi objeví obrovská katedrála, netušíme ani jak se jmenuje, ani jestli je něčím výjimečná, prostě do ní vlezeme zvědavě jen tak za nosem. Hned nás uchvátí  její obrovské prostory a z nápisu uvnitř zjišťujeme, že jsme vlastně došli na první dobrou přímo do barokní katedrály Notre Dame z let 1732 až 1742, které dominují mimo jiné nádherné varhany.

Jak později zjistíme, není to jediný Notre Dame, se kterým se ve Francii setkáme. Notre Dame je ve Francii tak oblíbený název, že ho najdete téměř všude, Vlastně je tu stejně populárním názvem pro katedrálu jako bylo u nás před sto lety běžné pojmenovat novorozence Pepík nebo Maruška.

Po katedrále už se pomalu dostaneme k Stanislavově náměstí s jeho výraznou bílou dlažbou; černými pozlacenými branami a nádhernými fontánami, ve kterých ale zatím není voda. Lidé posedávají venku před kavárnami, baví se, popíjejí kafe nebo jedí pizzu a působí to tu před sezónou tak nějak družně, kamarádsky, domácky. Máme chuť se přidat, koupit si za okýnkem nazdobenou vafli za 5 Euro, což je cena, kterou bychom už dneska zaplatili i u nás, ale nakonec zvítězí zdravý rozum, výstražná šipka na váze a chvályhodná myšlenka, že navečer se sladké nejí. Pokračujeme tedy bez ochutnávky dál a přes bránu napodobující Vítězný oblouk se dostaneme postupně k Paláci lotrinských vévodů (nyní muzeum).

Postupně si projdeme i zbylá dvě známá náměstí Place de Carrirere a Place de Allance. Úplně unešená jsem z pozdně gotické baziliky Saint Epure s mnoha barevnými vitrážemi. Je tu poměrně sporé osvětlení, které ale právě dává vyniknout její výzdobě. Projdeme kolem muzea (Palác lotrinských vévodů), které má nahoře do ulice jako  chrliče vztyčené psy a modrou střechu a došli jsme dále až k bráně Porte de la Craffe a další bráně hned za ní na Rue de La citadele.  Ta dodneška slouží dopravě a normálně jí projíždějí auta.

U ní procházku zakončíme a jdeme zpátky. Po chvíli odbočíme vlevo k parku Parc dea Pepiniere. Je plný lidí běhajících si jen tak pro radost nebo procházejících se s přáteli. A taky psů, kteří na rozdíl od bicyklů sem se svými pány v pohodě můžou.

Všude to kvete. Narcisy a ohromné tulipány především. Zaujme nás i strom vypadající zčásti jako jehličnan, zčásti palma, anebo je snad umělý? diskutujeme s Honzou. Nakonec si jdeme ze zvědavosti sáhnout a umělá tahle palma ale vážně není.

Dále už pokračujeme procházkou a znovu přes park Charles III dojdeme po 3 hodinách k autu. Opouštíme pomalu město a s překvapením ještě v jeho ulicích zahlédneme další pasoucí se krávy.  Už nejsou jen bílé. Začíná převládat strakatá varianta, na níž jsme zvyklí z domova.

Před námi je už jenom úkol vyjet z města, zakufrovat auto a poprvé se v něm vyspat ve Francii.